Začátkem letošního roku vstoupila v platnost novela trestního zákona, která opravňuje policisty, za splnění daných podmínek, vykázat agresora domácího násilí z místa bydliště. Do té doby tato možnost nebyla, a tak docházelo k situacím, kdy oběti sháněly ubytování u příbuzných, v různých azylových domech a agresor zůstával v místě bydliště. Jak změnu hodnotí ředitelka Azylového domu ROSA Zdena Prokopová?
Jak byste zhodnotila účinky nového zákona o vykázání násilné osoby od začátku roku?
Že vstoupil v platnost tzv. Institut vykázání, kdy má policie přímo možnost vykázat násilnou osobu ze společného obydlí až na dobu 10 dní, je velmi dobře. Pozitivum jednoznačně spočívá v tom, že společnost právě tímto zákonem vyslala jasný vzkaz, že partnerské násilí nebude tolerováno.
Zatím osmiměsíční působení zákona potvrdilo, že argumenty proti němu, které se objevily dokonce i u některých poslanců či senátorů i u některých mužů, tedy že zákon bude zneužíván a že ulicemi budou bloudit davy mužů, kterých se jejich manželka bude chtít prostřednictvím institutu vykázání zbavit a vyhodí je z bytu, se ukázaly jako směšné.
Spíše, porovnáme-li počty našich klientek (ROSA poskytla za sedm měsíců téměř dva tisíce osobních, telefonických či internetových konzultací), si myslím, že někdy by institut vykázání mohl být používán častěji.
Zlepšila se již práce intervenčních center, která se se zákonem od začátku roku teprve učila pracovat?
Intervenční centra byla ze zákona zřízena ve všech krajích České republiky. Jejich práci těžko můžeme posuzovat, protože je konkrétně neznáme. Z poznatků žen, které se na ROSU obracejí a které mají zkušenosti i z činností intervenčních center po celé republice, však vidím v jedné věci problém: Intervenční centra byla zřízena především jako místo první pomoci obětem. Jako místo kde se oběti seznámí s možnosti obrany proti násilnému partnerovi, kde získají základní právní pomoc, a především jako koordinační centrum, které následně nasměruje oběť na specializované organizace, azylové domy atd. Některá intervenční centra však začínají místo koordinace samy poskytovat různé formy terapií, poradenství, nebo ubytování. Tedy místo koordinační funkce, která je klíčová, protože na rychlosti nasměrování oběti na specializované poradny často závisí její bezpečí, začínají svoji činnost rozmělňovat, na činnosti se kterými nemají zkušenosti, a na které někdy nemají ani potřebná odborná zázemí.
A co spolupráce intervenčních center s policií? Nedochází ke komplikacím?
Z poznatků žen občas vyplývá, že by bylo nutné na straně policie zvýšit informovanost o intervenčních centrech ale i o dalších specializovaných poradnách pro oběti domácího násilí v ČR. Chce to zlepšit vzájemnou spolupráci.
