IAS/IFRS ve smlouvách o prodeji společností

Uzávěrka IAS/IFRS má poskytnout širokému okruhu adresátů informace důležité pro rozhodování o tocích majetku, financí a o stavu výnosů stejně jako o toku plateb bilancovaného podniku a jeho změnách. Na základě roční uzávěrky má investor posoudit ekonomickou výkonnost, to znamená schopnost podniku docílit výnosů, jakož i pravděpodobnost přírůstku budoucích platebních prostředků.

V protikladu s tím je ochraně věřitelů a zásadě opatrnosti v závěru německého obchodního zákoníku připisován značně velký význam. V IAS/IFRS nemají tato dvě kritéria žádný, nebo jen zanedbatelný význam. Na základě koncepčních rozdílů mezi IAS/IFRS na jedné straně a obchodním zákoníkem na straně druhé z toho vyplývají podstatné rozdíly s ohledem na zásady vyúčtování/výkaznictví. V porovnání s obchodně-právním výkaznictvím existují následující podstatné rozdíly:

> zásadní aktivační povinnost pro neúplatně získané nemateriální majetku,

> zásadní aktivační povinnost pro vývojové náklady,

> přípustnost přecenění hmotného investičního majetek/hmotných investic, finančních nákladů a cenných papírů oběžného kapitálu,

> ohled na budoucí trendy vývoje platů a důchodů při zjišťování rezervního fondu pro účely penzí,

> vymezovací povinnost pro aktivní a pasivní latentní daně jakož i principiální použití aktivních latentních daní pro převody ztrát, které podléhají zdanění,

> zásadní zákaz použití pro nákladový rezervní fond,

> přepočet/převod (monetárních) požadavků v cizích měnách a závazků v cizích měnách podle aktuálního kurzu,

> periodicky opakujícího se hodnocení hodnoty firmy (Impairment-Test).

Důsledkem těchto zásad národohospodářské evidence/vyúčtování je, že se bilanční obraz podniku může jevit zcela jinak, a to podle toho, která pravidla vyúčtování platí. To má vliv na variabilní klauzuli kupní ceny v kupních smlouvách.

Při nákupech podniků se uskutečňuje přizpůsobení kupní ceny často na základě cash-free/debt-free hodnocení. Děje se tak pravidelně s následující adjustační definicí kupní ceny, která se prosadila s určitými odchylkami v jednotlivých případech jako standard mezinárodní M&A praxe:

> výstupní obnos (base amount)

> odečet negativního/připočtení pozitivní diferenčního obnosu stavu prostředků v hotovosti (net sebt adjustment)

> odečet negativního/připočtení pozitivní diferenčního obnosu stavu prostředků čistého provozního kapitálu (net working capital)

> rovněž odečet negativního/připočtení pozitivního diferenčního obnosu čistého vlastního kapitálu (net equity)

Předchozí finanční ukazatele potřebují ve smlouvě o prodeji podniku přesnou definici, neboť je s těmito (anglosaskými) termíny spojen velký počet potíží spojenými s definicemi.

1. Net Debt Adjustment

Při nákupech podniků, u nichž se jejich kupní cena (target) zjišťuje na základě ohodnocení cash free/debt free, dochází k úpravě této kupní ceny tak, aby bylo možné eliminovat platební prostředky (cash) a finanční závazky (financial liabilities). Jestliže vyjde pozitivní diferenční obnos, je ho třeba připočítat k base amount; pokud vyjde negativní diferenční obnos, je ho třeba od base amount odečíst.

IFRS obsahuje v IAS 7.6 definici pro platební prostředky a ekvivalenty platebních prostředků. Zde jsou platební prostředky definovány jako volné prostředky (pokladní hotovost domácí a zahraniční měny) a jako běžné vklady. Ekvivalenty platebních prostředků se definují jako krátkodobé, krajně likvidní finanční investice, které lze v kterémkoli čase přeměnit v určité obnosy platebních prostředků a podléhají jen nepodstatně rizikům vyplývajícím ze změny hodnoty.

Pojem finančního závazku je definován v IAS 39.8 ve spojení s IAS 32. 11. V souladu s tím obsahují finanční povinnosti "předat smluvní závazek, likvidní/volné prostředky nebo jinou finanční majetkovou hodnotu na jiný podnik, nebo vyměnit finanční majetkové hodnoty nebo finanční závazky s ostatními podniky za potenciálně nevýhodných podmínek."

V rámci cash-free/debt-free ohodnocení se zpravidla v závislosti na metodě hodnocení podchycují jen závazky, které přinášejí úroky jakož i s nimi srovnatelné závazky ve formě finančních závazků:

> povinnosti vzhledem k úvěrový institucím

> povinnosti vyplývající ze společenských půjček (Gesellschaftsdarlehen)

> povinnosti targetu vůči koncernovým společnostem

> závazky vyplývající z finančních leasingových smluv.

Jaké položky se dále musejí pojmout do výpočtu platebních prostředků a finančních povinností, to je často mezi stranami předmětem sporů. Platí to zejména pro klasifikaci penzijních závazků a daňových rezervních fondů jakožto finanční povinnost.

2. Čistý pracovní kapitál

Změny v čistém pracovním kapitálu (net working capital) se upravují zejména u zdůrazněného rozhodného dne, aby bylo možné postihnout hotovostní změny mezi podpisem smlouvy a jejím uzavřením (signing, closing). Tím se současně eliminuje i manipulační riziko, aby prodávající čistý pracovní kapitál snížil (třeba urychleným vymáháním požadavků a opožděným zaplacením účtů), a aby tak zvýšil hotovost a tím i kupní cenu.

Protože pojem čistý pracovní kapitál není definován v IAS/IFRS, je žádoucí, aby jednotlivý postup pro jeho stanovení byl obsažen v požadované bilanční položce kupní smlouvy. Jestliže bilanční položky, které je třeba zahrnout do výpočtu čistého pracovního kapitálu, nejsou definovány v IAS/IFRS, je pak třeba uskutečnit definice odpovídající bilanční položce ve smlouvě o koupi podniku.

3. Vlastní kapitál

V německé smluvní praxi (při bilancování podle obchodního zákoníku) používaný mechanismus přizpůsobení kupní ceny ke zjištění změn zůstatku a hodnoty mezi signing a closing vede ke zvýšení nebo snížení kupní ceny o změny bilančního vlastního kapitálu podle referenční velikosti. Je-li tento princip účelný i v rámci bilancování podle IAS/IFRS, je ale sporné.

Vlastní kapitál se vypočítává jako reziduální veličina z diference mezi bilancovanými majetkovými hodnotami a bilancovanými závazky. Následně se pak u záruky vlastním kapitálem projevuje každá změna mezi referenční velikostí (zpravidla v poslední rozhodný den) a bilancí rozhodného dne, ať je to na aktivní nebo pasivní straně, odráží bezprostředně na kupní ceně.

Na aktivní straně mají význam vedle různých předpisů v souvislosti s předpisy o použitím (například pro nehmotné majetkové objekty, firemní hodnoty, latentní daně atd.) zejména rozdíly v hodnocení: Jde o čtyři základní měřítka hodnocení. O ohodnocení historických nákladů na pořízení či výrobu, o denní hodnoty, prodejní hodnotu a současnou hodnotu. Tato hodnotová měřítka nevykazují ve srovnání s obchodně právními zásadami ohodnocení žádnou uzavřenou koncepci hodnocení, neboť jednotlivé IAS/IFRS ani další měřítka hodnocení, jako fair value, je neobsahují. fair value není samostatný, jednotný hodnotový pojem, ale objevuje se podle okolností bilancování v různých podobách. Lze ho konkretizovat namnoze prostřednictvím tržní hodnoty (market value). Tato tržní hodnota odpovídá obnosu, kterého by bylo možné dosáhnout na aktivním trhu majetkových hodnot, resp. dluhů bez toho, aby se braly v potaz náklady na transakci. Jestliže není tato tržní hodnota k dispozici, je vhodné uskutečnit zjištění hodnoty, na jejímž základě se vypočítá odhadovaná tržní hodnota.

Na pasivní straně platí obdobné principy: Zde je třeba určit, co spadá pod pojem dluhy, zejména pak pod pojem cizí kapitál. Podle IAS/IFRS je rozhodujícím kritériem pro označení cizí kapitál zařadit možnost zpětné pohledávky jednotlivého investora, resp. závazek zpětného vrácení podniku.

Zatímco bankovní půjčky nebo emitované obligace se klasifikují podle obou systémů vyúčtování, mohou v souvislosti s užívacím právem vyplynout rozdíly. Z povinnosti splacení neustále vyplývá - a to jinak než ve spojitosti s obchodním zákoníkem -klasifikace jakožto cizí kapitál. Přednostní akcie se tu zpravidla klasifikují i podle IAS 32 jako vlastní kapitál, neboť neopravňují k závazku navracení. Něco jiného však platí pro přednostní akcie, které emitenta zavazují ke zpětnému odkupu. Ty podle IAS 32.18a představují finanční povinnost. Z materiálního pohledu existuje nejdůležitější rozdíl ve vymezení směrem od vlastního k cizímu kapitálu mezi obchodní zákoníkem a IFRS u personální společnosti. Společníci takové společnosti mají řádné zákonné právo na vypovězení, které sice lze navrhnout, ale nelze ho vyloučit. Jestliže společník vystoupí ze společnosti, má nárok na vyrovnání ze strany společnosti, a to zpravidla ve výši tržní hodnoty jeho podílu v této společnosti. Na základě závazku zpětného vyplacení jsou v IFRSvklady kvalifikovány jako vypověditelné instrumenty (puttable instruments), které vedou ke klasifikaci vlastních nákladů nikoliv jako vlastní, ale cizí kapitál. Ve výsledku to vede k tomu, že německé osobní společnosti vykazují při bilancování podle IFRS pravidelně dluhy ve výši vlastního kapitálu.

Jestliže smlouva o prodeji podniku bere zřetel na IAS/IFRS, měly by být výše uvedené nejasnosti podchyceny smluvně. Aby bylo možné eliminovat bilanční nejistotu, připojují se v praxi úpravy týkající se výkonu volby práva v souvislosti s hodnocením a bilance. Tyto úpravy jsou pak přílohou kupní smlouvy.

Kupující má zpravidla zájem na tom, aby účetní principy měly následující obsah: uzávěrku je třeba provést k rozhodnému dni a má být v souladu s praktikami účetnictví a konsolidace jak bylo zvykem u cílové společnosti v minulosti. Bilancování a ocenění s ohledem na vyhotovení bilance rozhodného dne odpovídají praktikám bilancování v minulosti, takže je zaručena bilanční kontinuita. Kromě toho má kupující i prodávající často zájem na tom, aby byla v accounting principles zakotvena práva bilancování a ohodnocení určitého hospodářského jmění (například zásoby) a/nebo rezervních fondů (zejména rezervních fondů pro důchodové povinnosti). Účetní principy mají proto ústřední význam pro stanovení každé kupní ceny, protože tak lze šikovným vyjednáváním o accounting principles významně ovlivnit cenu, kterou kupující zaplatí.

Standardy vyúčtování (IAS/IFRS) a interpretace vyúčtování (SIC/IFRIC) se přizpůsobují aktuálnímu vývoji a mezery v existujících úpravách se zaplňují. Existuje proto riziko, že bilance, které jsou vyhotoveny v různé rozhodné dny, podléhají různým standardům, resp. různým interpretacím výkaznictví. Tak není zaručena bilanční kontinuita. Aby tomu bylo možné předejít, mělo by být v kupní smlouvě stanoveno, na základě kterých standardů a interpretací bylo provedeno ročního vyúčtování, na jehož základě byla určena kupní cena. Mělo by být také uvedeno, na základě jakých standardů vyúčtování a interpretací byl stanoven rozhodný den pro uzávěrku.

Je sporné, zda na základě výše popsaných pochybností reprezentuje vyúčtování IAS/IFRS dohoda o pevné kupní ceně přece jen výhodnější řešení než přistoupení na variabilní kupní klauzuli. Tento trend se projevuje v každém případě v anglosaských státech, a to v podobě struktur "locked-box".

V těchto případech se šance a rizika transakce sepisují na jeden časový okamžik před podpisem, takže kupující nese ekonomické riziko s tím, že se parametry mezi rozhodným dnem uskutečnění a uzavřou (closing). Jsou pak relevantní pro nákupu. Riziko se tak pohybuje v předpokládaném rámci. V případě neplnění tohoto rámce, to znamená při negativním vývoji obchodu, zaplatí kupující za podnik neúměrně vysokou cenu. V opačném případě pak ale nemůže prodávající participovat na zvýšení hodnoty svého podniku.

Udo Henkel
Michael Bartlech
Baker & McKenzie, Mnichov

přeložila -nor-