BOHUMIL ŠIMON: MÁLEM JSEM DAL BREŽNĚVOVI PĚSTÍ

Bohumil Šimon se nikdy neprodral do nejvyššího patra komunistické elity. Přesto dokázal přes odpor Antonína Novotného prosadit jediné ovoce reformního úsilí šedesátých let, které máme dodnes - volné soboty. Po nástupu Alexandra Dubčeka to stačil dotáhnout jen na vedoucího tajemníka pražské KSČ. Pro Moskvu byl ale natolik nebezpečný, že se ocitl po boku pěti nejvyšších státníků, jež sovětští okupanti v srpnu 1968 odvlekli na Podkarpatskou Rus a pak do Moskvy. V listopadu téhož roku Šimona osobně pozval Leonid Brežněv na oslavy bolševické revoluce. Během dvoudenní pitky se ho snažil sovětský vůdce získat pro své normalizační cíle v obsazeném Československu. Po návratu ale Šimon rezignoval na stranickou funkci. "Byl jsem věrný Alexandru Dubčekovi a zůstal jsem mu věrný po celý život," říká.

Byl pro vás pád Antonína Novotného překvapením?
Nebyl, čekal jsem to již delší dobu. Osobně mně Novotný nijak zvlášť nevadil. Jistě, byl konzervativní až na půdu, protože on tady jednou vyhlásil socialismus a trval na tom, že udělal dobře a nikým si ho zbourat nedá. Ale když jsme v polovině šedesátých let připravovali ekonomické reformy, řekli mu jeho věrní - proboha, soudruhu, do toho se nepleť, na to jsou jiní experti. A Novotný se stáhl. Když padl Chruščov a nastoupil Brežněv, byl Novotný jediný ze státníků, který neposlal novému carovi gratulaci. "Něco napište, ale dejte tam, že takhle ne, to ať nám nedělají, aby s prvními tajemníky handlovali jako na bazaru," říkal. Bylo jasné, že ho Leonid Brežněv dřív nebo později nechá padnout.

Bylo zvolení Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem východiskem z nouze?
V podstatě ano, protože funkce prvního tajemníka KSČ přestala být atraktivní a nikdo ji nechtěl.

To zní dost neuvěřitelně.
Nezapomínejte, že na lednovém zasedání byly poprvé rozděleny role prvního tajemníka KSČ a prezidenta. Proto klesaly akcie vůdcovství komunistické strany, která navíc chtěla omezit svůj mocenský monopol. Dubček se zprvu zdráhal stejně jako Černík, Hendrych a další, kteří byli navrhováni. Ale nakonec si řekl, že obě funkce by neutáhl, ale na toho tajemníka by si troufnout mohl.

Tři měsíce po svém zvolení vás Dubček prosadil na post vedoucího tajemníka pražské KSČ. Vy jste od počátku patřil k jeho věrným?
Stál jsem za ním na jeho vrcholu, když nás Rusové unesli na Ukrajinu, po jeho pádu a vlastně až do jeho smrti. Doslova se stal mým osudem. Ještě v roce 1988 jsem Dubčeka navštívil v Bratislavě a přesvědčil ho, aby jel do Prahy na schůzku s bývalými reformními komunisty a usmířil se s Oldřichem Černíkem. Když se stal po listopadu 1989 předsedou Federálního shromáždění, přemluvil jsem lidi, kteří dříve dělali v parlamentě se Smrkovským, aby šli pracovat k Dubčekovi.

Nikdy jste na jaře 1968 nebo později nezapochyboval, že Dubček je ten pravý, kdo má stát v čele strany, která se chce odpoutat od Kremlu?
Dubček ideálům pražského jara věřil, byly to jeho ideály. A lidé, kteří měli už dost cynismu a provokujícího šikanování z centra moci, to neomylně vycítili. To byl pravý důvod jeho neobyčejné popularity. Paradoxní je, že Dubček prospěl polednovému vývoji především svou quasinečinností, kterou mu mnozí vytýkali. Jeho význam spočíval hlavně v tom, že nedělal mnohé, co jeho předchůdci. Dubček byl dobrácký, tolerantní muž. Za jeho vlády skončila korupce a zastrašování členů nejvyššího grémia, byl zrušen kádrový strop pro nestraníky, zanikla cenzura, otevřela se možnost cestování do zahraničí. To už mu nikdo neupře.
Jenže nedokázal reformy zaštítit v Moskvě, do země vtrhly tanky a sám nakonec podepisoval přednormalizační opatření.
Otázka zní, jestli by byl někdo jiný na jeho místě úspěšnější. Dnes si myslím, že Dubčekův úkol ubránit reformu před "světovou socialistickou soustavou" byl nadlidský a v podstatě nesplnitelný.

Ale tenkrát jste si to nemyslel. Po jednání s Rusy v Čierné nad Tisou jste několik hodin debatoval s lidmi u pražského Husova pomníku a říkal jim, že všechno dobře dopadne. To byl jen povinný optimismus?
Skutečně jsem měl po Čierné pocit, a říkal to davům na náměstí, že jsme získali oddechový čas, který můžeme využít ke svolání XIV. sjezdu a zvolení nového vedení. Ten mítink na Staroměstském náměstí ale měl zajímavé pokračování. Když jsem odjel domů, průvod se vydal k budově ÚV KSČ a skandoval: My chceme Dubčeka! Jenže Dubček s celou ekipou KSČ zhasli světla, nechali vypnout proud i v okolí budovy. Jako že nikdo není doma. Když dav dorazil, volal mně vyděšený Slavík, ať okamžitě přijedu a něco udělám. "Přece nenecháš obléhat budovu ústředního výboru i s Dubčekem," lamentoval. "Za dění v Praze odpovídáš ty." Nakonec jsem za svíček a baterek řečnil na schodech ÚV a když jsem skončil, řekl jsem lidem: Ukliďte po sobě, ať se Kubišce, až ráno ponese Dubčekovi květiny, nezvedne žaludek. Lidé házeli prázdné flašky do Vltavy a volali: Plav k Ulbrichtovi!

Takže jste srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy nečekal?
Měl jsem temné tušení, které z hodiny na hodinu narůstalo. Dny před okupací jsem strávil v Berlíně, v rámci obnovování styků s bratrskými stranami. Můj odjezd z NDR byl pod různými záminkami zdržován, vlastně jsem už tehdy byl v jakémsi nevědomém zajetí. Když jsem konečně 20. srpna odjížděl, objal mě předseda tamního svazu mládeže a začal brečet. Co ho ksakru tak dojalo, říkal jsem si. Když jsem jel po dvanácté v noci kolem budovy ÚV KSČ, viděl jsem, že se všude svítí, a říkal si: a jéje soudruzi zasedají a žvaní. Jen jsem otevřel dveře do bytu, zazvonil telefon. "Obsazují nás, přijeď okamžitě na ÚV, posíláme ti auto."

Kdo vlastně přišel s nápadem svolat do Vysočan mimořádný sjezd KSČ, který potom tak Sovětům zamotal hlavu?
Vykrystalizovalo to ve změti nápadů a názorů na schůzi předsednictva pražského městského výboru, které se nám podařilo svolat před tím, než okupační armády dorazily do Prahy. Ještě v noci se rozjely přípravy na svolání sjezdu. Ihned jsem šel na ÚV informovat Dubčeka. V jeho kanceláři již byli Smrkovský, Špaček, Kriegel, Jakeš, Mlynář, Sádovský a Slavík. Když jsem řekl Dubčekovi, že svoláváme vysočanský sjezd, prohlásil: "Dělejte ve městě opatření, která uznáte za vhodná. My musíme počkat, až přijede někdo z Moskvy." V tom se rozlétly dveře a do místnosti vběhlo asi dvacet parašutistů v šedých baretech, kteří vytrhli kabely ze zdi, pozavírali okna a posadili nás kolem stolu, k zátylkům nám přiložili samopaly. Ještě předtím jsem ale stačil z okna zahlédnout, jak další parašutisté před ÚV vyskákali z obrněnců a zastřelili asi dvacetiletého chlapce."

Co vám táhlo hlavou, když na vás mířili samopaly vojáků Sovětského svazu, který měl být pro vás jako komunistu přítelem a vzorem?
Vzpomněl jsem si na Budapešť roku 1956, kde vytahali členy městského výboru z budovy a rozvěsili je po stromech. Pak jsem jen tak nazdařbůh vytáhl z police za sebou knihu o antických dějinách, poslepu prstem označil větu a četl o tom, že demokracie není nejlepším zřízením, neboť vede k poklesu kázně a i zvířata se volně procházejí po ulicích. Tak aspoň víme, proč jsou tady, říkal jsem si.

Ve své vzpomínkové knize Zdeněk Mlynář uvádí, že Dubčeka, Smrkovského, Kriegla, Špačka a vás zatkli a odvedli pracovníci Státní bezpečnosti jménem revolučního výboru Aloise Indry. Padla tam takováto formulace?
Oni se prohlásili za členy revolučního výboru ministerstva vnitra. Když jsme se zeptali, kdo je řídí, tak tvrdili, že je bude řídit dělnicko-rolnická vláda, která se pod vedením Aloise Indry teprve ustaví. Z toho bylo jasné, že plány na vytvoření něčeho takového vznikly ještě před invazí. Mě ale sebrali až posledního a obrněným transportérem odvezli na ruzyňské letiště. Tam mě přesadili do volhy a vezli po letištní ploše. Dřepěl jsem mezi dvěma ozbrojenci na zadním sedadle a nohy jsem měl na takovém tom kardanu, který běžel a celého mě rozvibroval. Sakra, říkal jsem si, vypadá to, že se třesu strachy. V letadle mě posadili na stoličku, která se používá při dojení krav. Kolem stáli vojáci ověšení zbraněmi. Pak jsem slyšel, jak někoho vlečou po žebříku, a ten naříkal českou ruštinou: "Ubijte meňa na rodnoj zemlje." Tak jsem poznal, že přivezli Černíka. Potom ještě posadili do letadla Dubčeka a letěli jsme kamsi do neznáma.

Měl jste pocit, že Rusové mají nějaký přesný plán, co s vámi udělají?
Zpočátku určitě neměli. Nejprve to vypadalo, že někde jakoby nešťastnou náhodou spadneme s letadlem. Ale pak nás vysadili v polské Legnici, kde byla obrovská sovětská základna, někam pořád telefonovali. Zase nás nahnali do letadla, vysadili na dalším letišti a dovezli do nějakého domu uprostřed lesů. Tam jsem seděl v děravém křesle celý den a celou noc. Tehdy se skutečně rozhodovalo o našem osudu. Rusové čekali, jestli se podaří v Praze sestavit dělnicko-rolnickou vládu a rozehnat vysočanský sjezd. Pokud by se tak stalo, asi bychom skončili někde na Sibiři. V tom lepším případě. Jenže Ludvík Svoboda odmítl o jakékoliv kolaborantské vládě jednat, a to je jeho velká zásluha. Okamžitě jsem pak pocítil změnu v chování věznitelů. Dali mi najíst a nějaký šedovlasý muž se mě zeptal: "Chcete vidět Alexandra Stěpanoviče?" "Kdo to je?" zeptal jsem se. "Dubček přece, toho musíte znát." Tak mě zavedli za Dubčekem, který seděl v trenýrkách u okna. Vůbec s ním nebyla řeč. Jen vztekle cedil mezi zuby: "Kurvy! Co mi to udělali, právě mně."

Jaké byly vaše první dojmy, když vás potom přivezli do Moskvy?
Zpočátku to šlo, protože v letadle jsme se Smrkovským vypili láhev gruziňáku, kterou mi podstrčil můj šedivý strážce. Když nás ale zavedli do budovy ústředního výboru KSSS, koutkem oka jsem na jednom stole zahlédl Pravdu s fotografií Ludvíka Svobody v otevřeném autě. To mě zarazilo. Svoboda v Moskvě? Svoboda neměl za Brežněvem vůbec jezdit a měl nechat věcem volný průběh. Takhle vytrhl Rusům trn z paty a dal jim příležitost předvést před světem divadlo s pompézním uvítáním hlavy obsazeného státu. Navíc se Svobodou přijela podivná společnost - Husák, Bi3/4ak, Dzúr a hlavně Indra! Sovětům tak prezident umožnil, aby při jednáních využívali našich vnitřních sporů. Samotný Svoboda pak Brežněvovi pomáhal prosazovat mnohé, pro nás těžko přijatelné požadavky.

Proč byly prezidentovy postoje tak jednoznačně promoskevské?
To jsem pochopil, když mě přesvědčoval o nutnosti podepsat moskevský protokol. Říkal mi: "Člověče, nehraj si s nimi. Znám dobře ty Asiaty. Stál jsem na Dukle před ústím jejich revolveru, kterým mě donutili odvolat rozkaz k útoku Moravskou branou, kde byla šance projít s mnohem menšími ztrátami. Pro ně lidský život nic neznamená." Svoboda byl prostě na základě svých válečných zážitků přesvědčen, že Sověti jsou připraveni u nás rozpoutat masakr, budou potoky krve a kupy mrtvol, jak stále opakoval. Což jsem si nemyslel. Ale že bych měl nějakou kloudnou představu o nejbližší budoucnosti, to jsem tedy neměl.

Vy a Smrkovský jste se připojili k delegaci na poslední chvíli. Neměl jste pocit, že se Svoboda a Černík s Brežněvem již dohodli?
Pokud ano, tak to neměli ještě úplně jisté. Černík nás svolal a mluvil o tom, že je třeba rozhodnout, jestli se vůbec nějaký protokol má podepsat, nebo zda bude lepší, aby členové předsednictva rezignovali na své funkce. Jenže se přihlásil Smrkovský, zaklepal ukazovákem o roh stolu a řekl: "Pozor, nejdříve mládenci, kdo jste je pozval?" A pak ukazoval prstem z jednoho na druhého a každý odpovídal - já ne. Když se Smrkovského prst blížil k Aloisu Indrovi, tak ten se zvedl, odešel, a už jsme ho neviděli. Později nám řekli, že dostal střevní nemoc a leží v nemocnici. Po jeho úprku jsme se dohodli zhruba na patnácti bodech, které jsme chtěli prosadit, včetně odchodu vojsk a pokračování mimořádného sjezdu. Dostal jsem za úkol je sepsat a Černík mě na odchodu nabádal: "Šimone, žádné filozofování, to si můžeš dělat na městském výboru, ale tady ne."

Jak na vás působil Brežněv, byl nervózní?
Několikrát vypadl z role a v jednu chvíli jsem se s ním málem popral. Když jsem sepisoval těch patnáct bodů, každý papír se hned překládal do ruštiny a odnášel k Černíkovi a Brežněvovi. Byl jsem asi v půlce, a v tom se rozlétly dveře, a směrem ke mně se řítilo téměř celé politbyro v čele s Brežněvem. Ten na mě řval, co to píšu za ultimáta, že jsem kontrarevolucionář a že mě pověsí vlastníma rukama. Když mě chytil za krk, chtěl jsem mu jednu ubalit, ale nakonec jsem jen odstrčil jeho chlupaté ruce. Dlouho se pak tradovalo, že jsem dal Brežněvovi pěstí.
Kdesi jste prohlásil, že Dubček, který se v Moskvě zhroutil a se Sověty vůbec nejednal, na posledním jednání před podpisem protokolu pronesl svůj životní projev.¨

O čem vlastně mluvil?
To bylo v okamžiku, kdy se již žádné projevy nepředpokládaly a šlo vlastně jen o poslední připomínky k textu. Dubček náhle začal mluvit tak, jak jsem ho nikdy předtím ani potom neslyšel. Sovětům vyčetl, že vůbec nepochopili vnitřní situaci v Československu a jejich kritika vyplývala z neznalosti. Řekl, že invaze je tragédií, jejíž důsledky již nebudou nikdy napraveny. A ultimátum, které nám Sověti předkládají, jen tuto tragédii prohloubí. Brežněv vybuchl a mluvil neméně emotivně a upřímně. Mimo jiné řekl, že naše země je součástí oblasti, kde krváceli sovětští vojáci, a že odtud nikdy neodejdou. Byla to otřesná scéna. Dva komunističtí předáci vyjadřovali toutéž řečí - ruštinou - své nejhlubší přesvědčení a přitom si byli tak propastně vzdáleni.

Proč jste moskevský protokol podepsal? Prošel jste fází, kdy jste si říkal - tak tohle nikdy nepodepíšu?
Takové pocity člověkem zmítaly do poslední chvíle. Zejména když bylo jasné, že se budu muset podepsat pod bod zrušení XIV. sjezdu. Vždyť jsem byl v podstatě jeho duchovním otcem, ten sjezd nám zachránil život a tímhle podpisem zardousím vlastní dítě! Ale na druhou stranu se nám podařilo dohodnout formulaci o postupném odchodu sovětských vojsk. Sám jsem prosadil pasáž, že vojska se neprodleně stáhnou z Prahy a velkých měst. Nakonec mi přišlo, že je to v této chvíli jediné možné východisko k nějaké opatrné "kádárizaci" v budoucnu. Navíc jsem viděl, že ti skutečně důležití jako Svoboda, Černík, Smrkovský a nakonec i Dubček se již rozhodli podepsat.

Ani na okamžik jste neměl pocit, že podepisujete kapitulaci, kterou národ nemůže pochopit jinak než jako zradu?
Prosím vás, jakou kapitulaci za situace, kdy se půlmiliónová okupační armáda již usadila po celé zemi?
Nezviklal vás ani postoj Františka Kriegla, který všechny tyto argumenty odmítl?
Kriegel byl v jiné situaci. Sověti ho drželi v izolaci, zatímco my jsme bydleli v Kremlu, nikdo s ním nejednal, a pak na něm vyžadovali podpis textu, který viděl poprvé v životě. Říkal jsem mu: Franto, oni si tě tady nechají, ale ten protokol bude stejně podepsaný a bude platit. On jen opakoval: Mně je jasné, že mě odvezou na Sibiř. Ale právě proto nepodepíšu.

Paní Krieglová mluvila o tom, že Kriegla vyvedli do nejvyššího patra budovy a nechali stát u otevřeného okna - aby si skočil. Vzpomínáte na něco takového?
Ne. To by ale byla z hlediska Brežněva ohromná chyba v režii. Kdyby někdo nepodepsal a pak...

Když jste se vrátil do Prahy, město bylo přeplněné tanky, tisíce lidí emigrovaly nebo se k tomu chystaly. Přesto jste se chtěli pokoušet o něco smysluplného?
Tam nešlo o chtění, když už jsem to nepoložil v Moskvě, bylo nutné jít dál. Musel jsem vystoupit před zástupci mimořádného sjezdu a sdělit nově zvolenému ústřednímu výboru, jehož jsem byl sám členem - neexistujeme. Když jsem tam jel, říkal Zdeněk Mlynář: "Jestli tě nepověsili v Moskvě, tady tě pověsí určitě, až jim řekneš, co jsme přivezli." Po pětihodinovém přívalu otázek, připomínek a výčitek, kdy zaznívaly výkřiky jako "zrádci, korytáři, okupace na věčné časy", bouře odporu opadla. Delegáti odsouhlasili ukončení činnosti nejvyššího orgánu strany. S tím, že do nového ústředního výboru bude kooptována část sjezdových delegátů. Jinak atmosféra celého podzimu byla zvláštní. Svobodná výměna názorů setrvačností pokračovala, situace ve vedení strany byla po začlenění vysočanských delegátů lepší než před srpnem. Bi3/4ak byl někde zalezlý, Indra vyčkával v Moskvě, až bude čistý vzduch. Na druhou stranu v Milovicích vyrostl jakýsi oslavný památník na počest vstupu vojsk, k němuž jako do Mekky putovaly zdravé síly KSČ. Začalo se sledovat, kdo už byl v Milovicích a kdo ještě ne.

Proč jste se rozhodl jet na oslavu bolševické revoluce, na niž vás osobně pozval Brežněv?
Jel jsem na výzvědy. Rychle jsem tam pochopil, že Brežněv chce vyzkoušet, jestli by nakonec se mnou nebyla rozumná řeč, a nemohl by mne předvádět jako zpacifikovaného pravičáka. Uspořádali velkou žranici, na níž Brežněv navrhl zvýšit finanční limit na moji návštěvu a koupit mi sovětské exportní rádio. Abych, jak řekl, mohl dobře chytat Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. V koutě se krčil Vasil Bi3/4ak. Když jsem se ho zeptal, co tady dělá, odpověděl, že připravuje konferenci bratrských stran. Na moji námitku, že konference bude až v červnu, odpověděl: "Je to velká robota."
Jak se Brežněv a spol. k Bi3/4akovi chovali?
Brežněv mi řekl, že mají o něj mimořádný zájem. Chtěl, abych Bi3/4akovi nějak pomohl dostat se opět na veřejnost. A hned přidal historku, jak za války našla Rudá armáda v Karpatech u spáleného domu úplně vysíleného chlapce. Nejedl několik dní, ale pušku držel tak pevně, že mu ji museli vyrvat. A to byl Vasil Bi3/4ak. Geroj. Sám Vasil mě později prosil, abych tohle nikde nevyprávěl. Že v Karpatech vůbec nebyl, tehdy se živil jako krejčí u Nehery v Prostějově.
Téměř dva dny jste musel pít s Brežněvem, jak na vás působil?
Zažil jsem s ním neuvěřitelné věci. Vezl mě na oběd k sobě domů, ale přede dveřmi prohlásil, že má protivnou ženu, a jeli jsme zpátky do jeho kanceláře. Když se zcela opil, zavelel zabalit zbytky z bohaté jídelní tabule do ubrusu a poslat je do mého hotelu, ať má, jak pravil, soudruh Boguš něco na cestu do Prahy. V jednom okamžiku prohlásil: "Ty se na nás ještě zlobíš? Ujišťuji tě, že kdybych tenkrát nezvedl ruku pro vyslání vojsk, tak už tu nejsem. Ty ovšem také ne."

Tohle jste bral vážně?
Těžko říct, každopádně historici dochází k tomu, že hlavní slovo měl tenkrát Andropov. Když jsem své zážitky později vyprávěl Zdeňku Mlynářovi, usoudil, že spíše než machiavellský vladař je Brežněv král Ubu, který vládne jako když čurá a stejně tak žije. Myslím, že to vystihl mistrovsky.

Měl Brežněv smysl pro humor?
Takový zvláštní. Věnoval mi svůj portrét s vyretušovanými bradavicemi se slovy: "Můžeš si ho pověsit nebo postavit - ke zdi. To bys nejraději, že?" A pak ještě dodal, abych ho nenechával ležet v hotelu a vyhodil ho až v Praze. Jindy ale rozvíjel podivné úvahy. O hlasatelce Kamile Moučkové tvrdil, že když mluvila v televizi o Sovětském svazu, sahala si na náramkové hodinky. A zcela vážně prohlašoval, že tím chtěla říct, že ruští vojáci v roce 1945 kradli lidem hodinky.

Za několik dní po návratu z Moskvy jste rezignoval na svou funkci. Proč tak najednou?
Bezprostředním impulsem byly moje poznatky z Moskvy. Pochopil jsem, a řekl to také Dubčekovi, že jako gubernátora si již vybrali Bilaka a nejspíše také Husáka. Navíc situace na městském výboru se stávala neudržitelnou. Vytvořilo se zde zdravé jádro v čele s Antonínem Kapkem. Ten měl dokonce v garáži ilegální tiskárnu, kde vyráběl materiály, které pak jeho křídlo vydávalo za oficiální dokumenty městského výboru KSČ. S Mlynářem jsme se domluvili, že už dál ustupovat nemůžeme, že už dál nelze předstírat tuhle trapnou hru na obranu výdobytků pražského jara.

Mlynář i vy jste později s Františkem Krieglem podepsali Chartu 77. Na rozdíl od moskevského protokolu se tady vaše jména ocitla pohromadě. Kdo byl ale tenkrát v Moskvě blíž pravdě? Vy, nebo Kriegel?
Nevím, jak pravdě. Ale já jsem byl blíž realitě.

Rozhovor se uskutečnil v roce 2003 a jeho autorem je Jiří Leschstina