Tři sestry z paneláku aneb do Moskvy přes Ústí

Olga, Máša a Irina se ocitají v retro dekoraci, která evokuje interiér panelákových bytů sedmdesátých let (stylově precizní scénografie Evy Rácové). Jejich hosté, kterými jsou důstojníci leteckých perutí či osamělý lékař Čebutykin, si u dveří poslušně zouvají boty a v obligátních papučích přicházejí na čaj, nezbytnou vodku a trochu toho marného filosofování o životě za doprovodu klavíru respektive syntetické hudby, kterou vyluzuje CASIO CTK -591. Odporná "rádoby útulnost" panelového bytu, zvuky ústředního topení a pohled z okna do rozsvícených sídlištních "kotců" do všech absurdních detailů vystihuje dusivou atmosféru místa, ve kterém jsou lidé z nějakého důvodu nuceni žít, milovat, nemilovat a netrpělivě očekávat cosi nového. Místa, které nelze brát než jako přestupní stanici. Pokud se s tím tedy nehodláte smířit, zbláznit se, upít anebo zemřít...
Nutno však podotknout, že ono neosobní prostředí a časová nevymezenost (kostýmy Kamily Polívkové odpovídají garderobě běžně nošené na počátku 21.století) dělají celé inscenaci spíše medvědí službu. Divák si nutně klade otázku, kdy se to tedy vlastně odehrává, či jaké je sociální postavení rodiny a v jakémpak to společenském zřízení žijí...
Nabízí se však možnost přijetí nejednotnosti scény, kostýmů, historických a společenských kontextů jako vyjádření neustálé aktuálnosti problému lidské nespokojenosti se svým dosavadním životem. A zároveň nadějí, že se to jednoho krásného dne změní. Změní se to odjezdem do Moskvy, do Prahy, do New Yorku...Změní se to manželstvím, rozvodem či láskou, která jistě jednou přijde. A pokud nepřijde, tak...žít se přece musí!
Herecké výkony členů ústeckého souboru, jsou neoddiskutovatelným a zásadním kladem inscenace. Skvělá Tereza Hofová coby Irina autenticky "dospívá" od mladických ideálů, k přijetí životní reality. Nataša Gáčová je neurotickou Mášou. Její postava se pohybuje jako rtuť. Vzhůru k extázi v přítomnosti její lásky - Veršinina (Marek Němec). A pod bod mrazu, pokud si jen na chvíli uvědomí, že jejím manželem je učitel Kulygin. Ten je v podání Matúše Bukovčana esenciálním hňupem, deklarujícím inteligenci citacemi latinských textů. Tragikomičnost zoufalé figury ve vytahaném nátělníku a teplácích, která pobíhá po domě a oddaně hledá svou ženu, vskutku dohání k slzám - dojetí i smíchu...Jedinou postavou, která si nepřipouští ani minimální mizérii vlastního bytí je Nataša, švagrová Iriny, Máši a Olgy. Zuzana Onufráková ji excelentně ztvárnila jako nesnesitelnou, afektovanou manipulátorku, která vždy dosáhne svého a vesele procupitá rodinnou krizí na vysokých podpatcích. Kromě známých tváří činohereckého ansámblu se v inscenaci výrazně uvedli dva jeho noví členové - Jan Holík (štábní kapitán Solený) a Jan Plouhar (poručík Tuzenbach).
Inscenace Mariána Amslera může snad chvílemi vyznívat rozpačitě či nedomyšleně. Ale nakonec stejně odcházíte z hlediště s nutkavou myšlenkou, čím je pravě pro vás ono stále se opakující zvolání "do Moskvy...".

Autorka studuje VOŠ Publicistiky.