Incest, klečení po výprasku a Ally McBeal (1/2)

Souložila s ním po dvanáct nocí jako neznámá dívka. Otec svou dceru při těchto radovánkách oplodnil. Ta však nakonec neunesla pocit viny a prosila bohy, aby ji vyvrhli ze světa živých i mrtvých. Bohové ji tedy proměnili ve strom - myrrhovník. Strom s nejvoňavější pryskyřící, jakou řecký svět poznal. Strom, z něhož se vyráběly od těch časů dva klíčové kulturní artefakty: parfém a kadidlo (vyráběly se reálně ze dvou různých keřů spadajících do jedné čeledi, ale v řeckém mýtu nebyly tyto keře odlišovány). Myrrha je tak v mýtu strom, který svou pryskyřicí oplakává plod, jenž z něho vzešel (z rozpraskané kůry se totiž narodil syn, byl to sám Adonis, neplodný zženštilý krasavec, do něhož se zamilovala Afrodita i Persefone). A ještě jeden důležitý fakt si k mýtu dodejme. Ocitujme Zdeňka Justoně, který v revue Analogon 48/49, inspirován Marcelem Detiennem, analyzoval roli vůně v řecké mytologii: "...podle Plutarcha si přeje většina mužů ulehnout se svými ženami, jen když k nim přicházejí navoněné parfémy a napudrované vonnými látkami... Právě mýtické spojení s Myrrhou vyvolává bohaté erotické spojitosti. Z větviček myrty se pletly v antice též věnečky pro novomanžele..." A my si dodejme, že myrtová snítka se na klopu svatebčanů připíná u nás dodnes.

 

Tajemství parfému

 

Jak si vyložit tento mýtus a rituály z něho pramenící? Zdá se, že je to velmi snadné. Vždyť mýtus je protentokrát tak nepokrytecky přímočarý, narozdíl třeba od příběhu o Oidipovi (snad právě proto je osud Myrrhy tak málo známý!). Odmítla-li Myrrha vůli a nabídku Afrodity, znamená to, že odmítla ženskou dospělost, osud milenky. Zaklínění v infantilitě je převyprávěno tentokrát v kódu sexuálně-perverzním (Myrrha se mohla stát bezpochyby také hysterkou). Dcera zvolila za jádro své sexuality incestní fantazii. Ustrnula na ní. Svedla svého otce, toužila po něm jako po sexuálním partnerovi - tak jako každá dívka v jisté fázi svého vývoje. Mýtus naznačuje tragédii takové fixace či regrese. Proměna ve strom je symbolem "neživotného života". Strom je živý, ale přeci "mrtvý", je symbolem nehybnosti, ustrnutí, statičnosti, neschopnosti vydat se na cestu. Potud je výklad celkem prostý.

Ale mýtus má ještě několik tajemných míst. Prvním z nich je ona vůně, která tu po Myrrze zbývá. Ta dráždivá svůdná vůně, kvůli níž chtějí "muži ulehnout se svými ženami". Kdo je tedy vlastně Myrrha? Perverzní jádro lidské sexuality (v tomto konkrétním případě incestně akcentované). Ano, právě toto jádro, tato tajná vůně pro nás činí sexualitu fascinující. Vytrhává ji z imperativů přírody a plození. Činí ji hrou, kulturou, tajemstvím. Většina savců se páří více méně jen v čase "říje", ne tak člověk. Ten se odpradávna snaží sexualitu přírodním zákonitostem vytrhnout, dát jí vlastní, tajný, herní, infantilní, perverzní náboj. Člověk se z přírody vytrhuje (z definice je to bytost nepřirozená) a jeho sexualita je toho nejzářivějším důkazem. Ano, "Plutarchovy muže" na ženách nevzrušuje to, co jelena na srně. Muže a člověka vzrušuje na sexualitě to předsexuální, infantilní, perverzní. Symbolem tohoto "ukradení sexu přírodě", tohoto vítězství perverze (reprezentované v tomto případě incestem), je archetyp parfému, vonné látky, látky ke svádění.

Na parfému přeci není vzrušující samo chemické složení vůně - dobře víme, že v biologickém smyslu vydává samo tělo mnohem přímější a efektivnější chemické rozkazy. Na parfému je vzrušující to, že byl vůbec užit, že popírá přírodu a přirozenost, sféru Demetery, sféru plození, a vyzdvihuje nad ní svádění, erotiku, perverzi, incestní hru - neboť žena muže svádět nemusí, svádění je aktem bytostně dětským, svádět musí žena pouze v jediné chvíli svého života: jen jako dcera "dobývající" svého otce, neboť on je jediným mužem, po kterém bude ona v životě toužit, zatímco on bude mít zábrany (napříště, až ona nabude ženských dospělých vnad, po většině mužských jedinců nijak zvlášť toužit nebude, naopak oni budou do omrzení prahnout po ní a nijak velké zábrany nejspíš mít nebudou). Každé svádění je v jádru sváděním incestním. Tím je opravdu vzrušující, a to především pro toho, kdo svádí! Ano, kdo to ještě nepochopil: Ženy se samozřejmě nemalují a nevonní kvůli svádění mužů, ale kvůli svádění samotnému. Slyš, kdo máš uši k slyšení.

 

Když se chtějí muži vzrušit

 

Každá lidská kultura si tento ústřední princip uvědomila, každá tuto antipřírodní povahu lidské sexuality oslavila nějakým rituálem. Psychoanalýzou ovlivněný antropolog Géza Róheim studující mýty a rituály původních obyvatel Austrálie napsal: "Místní náčelník inkata mi ukázal rytinu ve skále, na níž ležela na zádech dívka a otec klečel před ní v pozici, již Arandové používají při souloži. Toto místo se nazývá Džiralanama, tedy "dva souložící", a když se chce nějaký muž sexuálně vzrušit, poklekne před skálou v koitální pozici. Pak se takový muž pohybuje jako kdyby souložil, tře skálu kamenem a vtlačuje trní dikobraza do puklin ve skále" (překlad Viktor Faktor a Roman Telerovský, Analogon 48/49). Dnes jsme pochopitelně pokročili, primtivní skalní artefakty jsme vyměnili za internet zaplavený Lolita pornem s děvčátky v bílých ponožkách a culíky ve vlasech.

Touto Róheimovou zkušeností antropologa i naší zkušeností s netovým pornosvětem je potvrzeno to, co nám řekl už mýtus o Myrrze: ono velké tajemství sexu není biologické, je naopak proti-přírodní, je jím to, že člověk, aby se podvolil evolučnímu imperativu, musí se předtím vzrušit čímsi "předkoitálním", infantilním, perverzním. Toto cosi je buď sado-masochistické (orálně-anální), homosexuální (falické), incestní (oidipovské), exhibicionistické (kastrační), voyeuristické (skopofilní), anebo fetišistické. Freud to popsal tak, že "normální sexuální pud" je složen z perverzních elementů. Normální sexualita (směřování k heterosexuálnímu koitu) tak není překonáním perverních základů, ale jejich jistým harmonickým uspořádáním. Každý z perverzních základů se trochu stáhne, spokojí se s poukazem, se zástupností a náhražkou (kanibalská oralita se kupříkladu spokojí s velmi prapodivnou praktikou líbání), a toto stažení vytvoří prostor pro uspořádání, kde žádný z perverzních základních kamenů nepřerůstá a nezastiňuje jiný. V praxi to tak samozřejmě nikdy není, každý z nás má některý z perverzních prazákladů poněkud více rozjitřen, což lze ale snadno řešit tisícerými herními, erotickými postupy. Vyjevují se hlavně ve sféře módy.

 

Transsexuální zákon módy

 

Existuje například cosi jako transgenderový zákon módy (občas se schovává za vpravdě krycí pojem "unisex"). Když budeme dostatečně pozorní, zjistíme, jak se móda neustále vyvíjí podle zákonitosti, že ženy přijímají mužské prvky oblečení, zatímco muži ženské. Tato transgenderová zákonitost módy je podřízena právě herně-perverzní (antipřírodní, erotické) podstatě lidské sexuality. Takto ženy například velmi rafinovaně převzaly do svého módního rezervoáru kozačky (původně pánské jezdecké boty), před nedávnem podle stejné zákonitosti boty vojenské ("martensky, gladiátory"), či třeba boty sportovní. V dalším cyklu převzali ženskou mutaci sportovních bot do svého módního rejstříku zase muži, a tak pořád dokola. Podobně muži převzali od žen náušnice, parfém či v metrosexuální éře depilaci. To, co projde fází transgenderového přepólování, má naději stát se nositelem nadosobního kouzla fetiše. Všechny sexuální fetiše patrně v hlubinném smyslu souvisí s transsexuálním dramatem. Fascinace mužů ženskými nohami například zjevně pramení z jejich symbolické spjatosti s falem (odečteme-li anální zálibu v pachu). Jednou z nejzáhadnějších Freudových myšlenek je přesvědčení, že fetišismus (a tím pádem jedna z klíčových forem magického myšlení!) se rodí z dětské víry, že matka má penis. V jungovském smyslu bychom řekli, že vyrůstá z archetypu androgyna. Pole, kde se denno denně toto perverzní drama všedního života odehrává, je zřejmě právě móda. Obecně je její hermafroditní podstata přitakáním Memu porážejícího Gen. Přitakáním, jehož první historickou podobou je tajuplný fenomén parfému. Alespoň tedy mýtus o Myrrze nám spojení vonných látek s perverzní podstatou sexuality prozradil řečí pro sebe typickou.

 

Tajemství druhé: kadidlo

 

Ale to není poslední tajemství tohoto řeckého mýtu. Druhým produktem exploatovaným mýticky z myrrhovníku - ztrestané incestnice - je totiž kadidlo. Zdánlivý protipól svůdnického parfému. Vůně posvátná, vůně chrámů, vůně vábící bohy. Co jest ale opravdu onou vůní, která vábí všechny bohy světa? Přeci lidská vina. Přesněji: univerzální lidský pocit viny. To je ona látka, kterou pijí bohové lačně jako Ganéša mléko. Myrrha reprezentuje i tento princip, tuto nadkulturní vlastnost psýché člověka. A nikoli náhodou v souvislosti s incestem. Ne snad proto, že by pocit viny vždy nutně pramenil ze sexuálních fantazií, jak by snad chtěli věřit Freudovi pomlouvači, a ti, kdo Freuda nepochopili. Jde o to, že pocit viny jakožto antropologická konstanta vyrůstá z infantility, jde o bytostně lidskou emoci, jíž se vývojově nelze vyhnout - či spíše, vyhneme-li se jí, dochází k vývojové tragédii (neboť nepochybujme o tom, že všechny dobré věci na světě se zrodily z pocitu viny).

Podobně je tomu s nenávistí. Karel Čapek odhadl velmi správně, že zvířata nenávisti nejsou schopna. Nenávist je definiční vlastností člověka, i ona je vývojovým, infantilním pozůstatkem: je emocionálním výsledkem lidské sebedestruktivní tendence, toho, co Freud nazýval pud smrti. Podobně je tomu se závistí, ta se rodí při potýkání se s ambivalencí mateřského prsu, jak víme od Melanie Kleinové, je to další emocionální výšleh z ohnivého kotle pudu smrti. Pocit viny je analogickou emocionální odezvou na neodmítnutelné drama vzniku lidské psýché z libida a sebenenávisti.

Člověk je bytostí, která si ku zvládání svých klíčových vývojových emocí zřizuje instituce, spoutává je vnějším kulturním řádem. Freud kdysi za jedno velké univerzální a institucionální řešení pocitu viny vyhlásil náboženství, onen prostor, kde člověk pokleká jako dítě po výprasku, aby mohl mimo chrám být dospělým (jsou jistě i náboženské tradice, které se chtějí z náboženskosti de facto vytrhnout - třebas pravé prorocké křesťanství). Freud tím zjednodušil sice problém náboženství, ale brilantně tak rozvinul téma viny i vztahu lidské psýché a kultury. Kadidlo vyráběné z pryskyřice, jež vytéká z lůna nastaveného vlastnímu otci, je vzdáleným potleskem Freudově radikalitě, potleskem linoucím se z času, který tradičně nazýváme "odnepaměti", což je ten čas, z něhož mluví řečí nevědomí mýty (což nevylučuje rovnocennou variantu, kdy naopak nevědomí mluví řečí mýtu - třeba ve Hvězdných válkách).

...pokračování příště

 

Autor je mediální teoretik.