Incest, klečení po výprasku a Ally McBeal (2/2)

Tajemství třetí: Syn hysterky

Myrrha se v mýtu vyjevuje jako perverzní dcera. To nás ale nesmí zmást při výkladu. Mýtus nevaruje před perverzí, mýtus varuje před regresí, před ustrnutím psychického vývoje. Již jsme naznačili, že v jiném kódu by šlo stejné drama převyprávět za pomoci pojmu neuróza či hysterie. Hysterka fantazíruje velice často o tom, že byla v dětství zneužita svým otcem. To se snaží vnutit terapeutovi jako příčinu svého problému. Ve skutečnosti zastírá vnějším viníkem selhání vlastní. Přednáší terapeutovi incestní scénář jako zamaskovanou zvěst o podstatě svého psychického stavu. Udává tím sama sebe, doznává se: v této fázi vývoje jsem zůstala. Jsem stále ještě dítětem uvězněným v předsexuálním, mocenském pojetí sexuality. Ano, Myrrha je nejen jedním z archetypů ženské infantility, ona je zcela zákonitě tím pádem i jedním z archetypů ženské neurózy. A jak se nám tato neuróza v mýtu vyjevuje? Nikoli ve vyprávění o Myrrze samotné! (Toto vyprávění se drží sexuální linie). Neuróza se dostává do hry až s příchodem Adonida, Myrržina syna. Ano Myrrha-dítě se zastaví ve svém psychickém (strom) a sexuálním (incest) vývoji, ale Myrrha-žena, Myrrha-hysterka, mýtem zamlčená dospělost Myrrhy, vydá svůj plod. Dítě. To dítě je nádherný, avšak neplodný muž ženských rysů. Ano, všichni to přeci od počátku tušíme: To dítě je homosexuál.

Nastavování dírky a bratrská masturbace

Freud byl fascinován postavou otce a mnohá dramata vývoje definoval s akcentací jeho role v těchto dramatech. Až příliš opomínal roli matky. Ano, mužské homosexuální drama jistě souvisí se strachem z mužů (otce), jistě souvisí s kastrací (nastavení dírky otci), jistě souvisí s narcismem (milování se svým zrcadlovým odrazem, se stejností namísto s jinakostí), jistě může mít podstatu falickou-bratrskou, vždyť fenomén "bratrské onanie" je jedním z tradičních rituálů nacházených v původních, totemických sociálních systémech - vzpomeňme znovu Gézu Róheima a jeho rozbor života Aboriginárů: "Když sedí muži okolo ohniště, hovoří spolu, vzájemně se masturbují a baví se o velikosti penisů svých a druhých. Tato praktika je běžná zvláště mezi vzdálenými bratranci. Dva vzdálení bratranci si stoupnou k sobě, stahují si předkožku a tisknou v ruce penis, dokud nedojde k erekci. Jeden z nich pak řekne: Ty ho máš ale velkýho! Druhý odpoví: Ne, tvůj je velkej, mohl bys ji při souloži zabít."

Ne, Freud se nemýlil ve svém vhledu do homosexuálního tématu - věděl o něm až dost, vždyť to bylo pro něj téma velmi intimní. Ale nelze přeci nevidět, že homosexuál, zvláště ve velmi pasivní, zženštilé podobě, má ve své biografii až příliš často zdůrazněnu matku - buď takovou, která zaujme dominatní pozici oidipovského rivala místo otce, anebo matku hysterickou, emocionálně vysávající, patologicky zbožňující.

O tom přeci píše Kundera v románu Život je jinde, když přitom homosexuální téma zobecňuje pojmem lyrismus. Ano, všichni víme, z jakých matek k nám vzcházejí ti velcí lyrici, ti Jeseninové, Wolkerové či Kuběnové, ti jemní a krásní chlapci umírající v lůně matky (i Adonis umírá mladý), anebo matkou se stávající. Není také zřejmě náhodou, že homosexuálové bývají začasto velmi pohlední muži (o vztahu těla a psýché víme ještě stále tak málo!). A není jistě náhodou, že se tak často líbí právě ženám! Dnešní zástupy vzdychajících holčiček pod pódii Georgů Michaelů jsou realitou, o níž mýtotvorci věděli už dávno, když popisovali čarokrásného Adonida, syna hysterky, jako muže, do něhož se zbláznily hned dvě bohyně - tedy dva nadkulturní, archetypální aspekty ženské duše.  

Tajemství čtvrté: Zkrocení perverze

Ale stále nám ještě nevydalo tajuplné vyprávění o Myrrze všechny své šťavnaté plody. Vždyť je tu ještě ten záhadný rituál svatebního věnečku (ve starém Řecku) či svatební snítky (u nás) právě z myrrhy (či z náhrady podléhající jejímu principu). Proč se vlastně zdobí milenci výhonkem, který vyrašil z dcery svádějící svého otce? Podivné je to snad jen z hlediska papundeklové morálky.

Tak si to shrňme: člověk je konfrontován s vývojem libida, mortida (agrese) a ega, plus s emocemi svázanými s klíčovými vývojovými fázemi těchto. První možné řešení tohoto problému je řešení perverzní, sexuální. Přenést toto drama na sexuální rovinu a prožít ho tam. O tomto řešení svědčí Myrrha.

Druhá skupina řešení je dle tradice regresivní: neuróza, případně neuróza kolektivní (dejme tomu náboženství).

Avšak existuje i řešení progresivní. Analýza, vhled, pojmenování, integrace, reparace, osvícení - máme pro ten stav rozličné názvy. V praxi to vypadá třeba tak, že milenci jednoho dne vytvoří svazek a povýší svou sebestřednou infantilitu na komunikující, sebeomezující dospělost. Ale nikoli tím, že popřou svou perverzní, stínovou stránku (jako mnich-sublimátor), nikoli tím, že se s ní identifikují (jako neurotik), ale tím, že ji integrují: právě onoho dne, kdy odcházejí z rodičovského domu, z dětství, nasadí si na hlavu nejvýsostnější korunu, jakou člověk má k dispozici pro oslavu lidství: věneček upletený z těla incestu, z perverze samotné, z toho, co činí člověka člověkem, aby to bylo zároveň jeho prokletím a pastí.

Integrace, nikoli identifikace - to je to rozhodnutí klíčové pro vykročení z dětství, které jsem v knize Média, psychoanalýza a jiné perverze odečetl z osudu Luka Skywalkera, hrdiny Star Wars. Žádnou podstatnější lucernu na cestě člověka nejsem schopen rozžít. Ano, vzrušení milenců ze sebe navzájem nebude prolomením se k jakési harmonii jin-jangu (to je tak nebezpečná a rafinovaná lež!), bude jen zkrocením perverze ze solidarity a přátelství k tomu druhému - vždyť Maurice Blanchot, když analyzuje svět markýze de Sada, pojmenuje ho jako "naprosté osamocení", a to je též nejhlubší definice perverze jako takové. Naši hypotetičtí milenci nebudou samozřejmě této Sadovy samoty zcela zbaveni. Kus nekompatibilního a neřešitelného, navždy se míjejícího, infantilního, zůstane v každém lidském vztahu. Ale právě jen dospělost je schopna to snést.

A neopomeňme: onoho dne, po němž tak málo z nás touží, ač by mělo, onoho dne zrodu dospělosti, také umírá magie. Numinóznost a osudovost se ztrácí, z myrrhy odtéká magická síla, bylina se mění z magického imperativu v konvenční, zaměnitelný index připnutý na klopu. Mýtus musí umřít, ale nelze ho obejít.

Lacanova láska

Nakonec si musíme nad Myrržiným příběhem položit zásadní otázku. Jednu z těch, která jednoho dne napadne každého z nás. Na ni již mýtus odpověď nemá. Významně si tuto otázku neklade. Naznačuje tím své hranice, ba tímto mlčením je definován. V knize Ladislavy Chateau Portrét pro Lou, Sabinu a Marii se dozvídáme, že tuto otázku položila třeba Marie Bonapartová samotnému Freudovi: "Proč je vlastně incest špatný?". Freud tehdy odpověděl poněkud neškodně, jak bývalo jeho zvykem při společenském kontaktu. Hluboká psychoanalytická odpověď na tuto otázku však existuje. Incest není špatný proto, že by naše nevědomí bylo jaksi tajemně napojeno na bohyni Evoluci, která by mu našeptávala, že z incestních vztahů se rodí blbci. Evoluce si poradí i bez našich kulturních tabu. On je špatný jen z jediného důvodu: je samozřejmý. Touhu po něm v sobě máme automaticky, neboť se všichni rodíme s libidem vyvíjejícím se soubojem s postavami rodičů. To, co člověka opravdu povznáší, je vždy nesamozřejmé. Takto nesamozřejmá je kupodivu i pravá láska. Láska - Ally McBeal mi odpusť - bez emocí.

Freud často tvrdíval, že chce lidský rod od emocí osvobodit. To zní ještě dnes děsuplně, ale přesto velkolepě. Samozřejmě, že většina Freudových následovníků z této jeho radikální ambice vycouvala (a nejen z ní!), ovšem zrovna v tomto ohledu se jeden, kdo tuhle Freudovu výzvu vzal vážně, našel. Je jím Jacques Lacan. A zašel snad dokonce i dál. Nepustil se do křížku s emocemi, tedy s "hlasy božími", ale se samotným bohem - tedy láskou.

Podle Lacana je lidská touha neukojitelná. Nemá žádný skutečný objekt, na nějž by se mohla navázat, a který by ji dokázal naplnit, vyřešit. Freud věřil, že tahle možnost je otevřená: libido v jeho představě najde svůj objekt, s jehož pomocí se "vybije", tenzi je uleveno. Pro Lacana však je taková představa příliš "přirozená" a člověk je bytost z definice nepřirozená, jak již řečeno. Lidská touha je z podstaty úchylná, přesahující přirozené okolnosti. Proto nelze u člověka touhu spojovat s láskou, míní Lacan. Pochopení "lacanovské lásky", Lacanova nadějného přeformulování toho již téměř ztraceného a rozchváceného pojmu, se odvíjí od schopnosti si představit separaci lásky od touhy, a přitom neuklouznout a nepadnout do rokle jakési desexualizace či idealizace.

Tichá oslava vývoje

Cesta k lásce vede u Lacana nejprve přes vzdání se objektu a posléze vzdání se touhy. To teprve otevírá možnost dospělé lásky. Lásky jako druhu rezignace. Stažení. Askeze. Ovšem láska jako druh rezignace či askeze není rezignací a askezí! Je to situace, kdy se člověk přiblíží k druhému a pod dotykem cítí, jak mu druhý mizí, uniká, jak je strháván něčím jiným, jak uniká za neexistujícím "perverzně-lidským" objektem, který by dokázal pojmout touhu. Schopnost kochat se touto nekompatibilitou vzájemné tělesnosti (i nekompatibilitou člověka a tělesnosti) je pro Lacana schopnost lásky. Přát druhému v tomto míjení vývoj je pak vrcholnou podobou lásky, natolik ideální, že vlastně božskou.

Lacan nedoporučuje žádnou platónskou lásku předtělesnou, ale lásku post-tělesnou, v níž druhý není nucen k pramateřské fúzi, ke splynutí, ale je v něm milována nepřekonatelná cizota. Nejde tedy o askezi tělesnou, ale psychickou. Těla se milují, ale psýché od toho nežádá své rozhřešení. Jde také o brutální politizaci oblasti dosud v dějinách vesměs náboženské: bázeň a chvění kultu touhy střídá v zásadě solidarita. Nejde o chlad a odcizený dotyk, natožpak dokonce neurotickou polygamii, jde o vyšší podobu vřelosti. Uvědomělou loajalitu, tichou oslavu vývoje, tedy schopnosti člověka jít po cestě a reflektovat to. Teprve tehdy dochází ke skutečnému odumření polygamie. Ano, mizí osudovost, splynutí duší, hledání jednoty, ale to neznamená, že objekt (žena, muž) je tím pádem libovolně zaměňovaný - je jen zaměnitelný, a to je podstatný rozdíl.

Jde o Madrid!

Je to právě naopak, než by strážci tokání čekali: polygamie mizí díky zřeknutí se chimérického hledání nezaměnitelného. Neosudovost osvobozuje volbu (vždyť milovat lze v zásadě kohokoli) a racionalizovaná solidarita uhasí nevěru. Je-li objekt zaměnitelný, musím si ho zamilovat, abych s ním dokázal žít. Musím být schopen kreace lásky. Naproti tomu objekt osudový, který hledají Ally McBealové, paradoxně milovat vlastně netřeba! Osudový objekt je násilný, zmocní se nás, posedne nás ("osudovost" stejně pravděpodobně vždy pramení z nějakého přenosu, vesměs incestního, takže tato kategorie nemůže přežít nejen přijetí Lacanovy koncepce lásky, ale dokonce ani jakýkoli psychoanalytický způsob introspekce). Mezi láskou romantickou (osudovou) a láskou lacanovskou je rozdíl jako mezi diktaturou a svobodou. Samozřejmě však, že lidé mají ze svobody strach, jak víme od Fromma. Přesněji, budí v nich úzkost. Člověk je svobodou odsouzen k tvorbě a správě řádu svého života, a to je děsivě odpovědný úkol.

Mám rád tu lacanovskou definici lásky. Mám rád všechno, co trochu nasere do hnízda tokačům. Jsem v tomto poněkud análním, již kdysi dávno při své koketérii s prózou jsem napsal: "Je třeba vyhlásit válku Romeovi a Julii. Jde o všechno, jde o Madrid." Ale trochu jsem se tehdy spletl. Ono je potřeba válce Romea a Julie vyhlásit lásku.

Už kvůli té nešťastné dívence, z jejíž kůry dnes vytéká naše největší lidské tajemství.         

Autor je mediální teoretik.