Solitér rozhodně nejsem

Rozhodla jsem se nepokládat Vám na úvod obligátní otázku, proč jste se rozhodl stát hercem. Slyšela jsem vyprávět vaši historku, jak jste coby děcko v Plzni vídal herce, kteří chodili na zkoušku, čili do práce, až okolo deváté a desáté hodiny, což vám na tom povolání tehdy přišlo atraktivní. No, nekažme historku pravdou a já se zeptám zcela opačně - kdy jste měl naposledy chuť s herectvím "seknout" a jít dělat něco úplně jiného?
Co je dneska? Čtvrtek? Tak v pondělí!

Proč?  
Měl jsem chvilkový propad a pocit, že žádný smysl téhle práce neexistuje. Že si člověk spíš tak vysní - že jeho práce má nějaká pravidla, že jde od někud někam, že nese ovoce, když se tomu něco oddá a jiné nesmysly...Ale ve skutečnosti je to neřízené, absurdní, vzniká, zaniká - nemá to žádné zákonitosti.

Takže, měl byste představu, co jiného dělat?
Ne, neměl bych žádnou představu - to je problém, samozřejmě...Ta závislost je někdy děsivá...

Vaše herecká dráha je rozdělena na období ,,na oblasti" a "v Praze". Dokázal byste mi říct, na kterou z vašich "štací" nejraději vzpomínáte, kde jste byl skutečně šťastný?
Vždycky, když jsem byl u divadla šťastný, tak to bylo pozlátko. Člověk je u divadla šťastný v momentě, kdy si myslí, že to má nějaký smysl. Já jsem se pohyboval mezi skupinou lidí, kteří byli od počátku dost cyničtí, co se štěstí týče. Takže, když jsme po škole nastupovali do Liberce, vlastně už jsme tenkrát měli pocit, že to smysl nemá, že je všechno konvenční. Navíc s ohledem na tehdejší společenskou situaci o žádném entuziasmu nemohla být řeč. Jenom díky lidem, kteří měli schopnost předat velmi jemným způsobem určité věci, jsem byl opravdu šťastný. Proto se svým způsobem dodnes fixuji na kolegy, spoluhráče, kamarády a prosazuji u divadla kolektivnost. Protože solitér rozhodně nejsem.

V hereckém světě dlouho platilo, v různých érách i s různou intenzitou, že z Národního divadla se neodchází, že angažmá zde je cosi jako herecká stavovská čest, čili doživotí. Vy jste "zlatou kapličku" opustil. Povídejte...
Když se na mě obrátil tehdejší šéf činohry ND Milan Lukeš s nabídkou angažmá, tak jsem mu upřímně řekl, že je to absurdní, protože jsem už za studií tou "institucí" pohrdal. On mi stejně upřímně odpověděl, že právě proto chce, abych tam byl...Pro mě to byla výzva a doopravdy jsem to vzal za své. Zajímali mě herci, kteří tam tehdy byli, nikoliv instituce jako taková. Zažil jsem tam Hrušínského, Kemra, Macháčka a už jen sedět  s nimi v klubu bylo pro mě znamení, že se něco děje. Sledovat ty chlapy, jak na jevišti prostě EXISTUJÍ. Tam jsem byl mnohokrát šťastný...Mám ten pocit...

Proč jste tedy odcházel?
Bude to znít blbě, ale protože většina těch lidí buď zemřela, nebo ztratila sílu. Instituce pro mne žádnou roli nehrála, jen lidé v ní.

V Činoherním klubu, kam jste nastoupil po svém odchodu z ND, jste začal spolupracovat s režisérem Michalem Langem a jeho spolužáky - herci z DAMU , kteří společně působili v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Potom jste se ocitnul v generačním divadle CD´94, na jehož základech Daniel Hrbek a Michal Lang založili soubor nynějšího Švandova divadla. Vaši dva šéfové jsou o 16 a 9 let mladší než vy. Jak se vám s nimi pracuje? Dochází ke střetu autorit?
Mě do činoheráku angažoval režisér Strnisko, který mě s Langem seznámil. Díky určitým neshodám, se pod tlakem vytvořila skupina lidí, kteří si rozuměli, nebo jim možná nic jiného nezbývalo a ta Činoherní klub opustila. Já jsem spolupráci s mladšími kolegy vítal. Věkový rozdíl není pro mne rozhodující, tedy co do vnímání autorit. Viděl jsem zkoušet Miroslava Macháčka, tedy jako herce, pod vedením jiného režiséra. Macháček nikdy nevznášel režijní připomínky, pokaždé na něm byla vidět veliká sebereflexe vůči vlastnímu výkonu...

Nejste pouze hercem, ale i pedagogem herectví na Pražské Konzervatoři. Jaké to je - vést mladé adepty herectví k zodpovědnosti, profesionalitě a třeba i lásce k divadlu a přitom jim nezatajit negativní stránky a "tvrdost hereckého chleba"?
Já mám jakožto pedagog morální povinnost je inspirovat, informovat je o všem co se herectví týká, tedy i o těch negativních záležitostech. Ukázat jim, pokud možno na sobě i na nich, kudy cesta k tvorbě vede, a které cesty k ní rozhodně nevedou...A to jestli si to oni zapamatují, či zda tím směrem vykročí, je zcela na nich...

Sedíme spolu ve Švandově divadle na Smíchově, před pětadvaceti lety jste zde, v tehdejším Realistickém divadle, hostoval. Symbolický konec jednoho cyklu? Nabízí se otázka: co myslíte, že bude s vámi a divadlem (nemyslím tímto konkrétním) za dalších dvacet pět let?
Když se teď tak kolem sebe dívám...Za pětadvacet let? Nevím, jak to bude za rok... 

Autorka studuje VOŠ Publicistiky.