Veřejný, nebo soukromý?

     Mezinárodní konkurenční schopnost části naší podnikové sféry je nečekaně úspěšná, a to už od roku 1994. Dlouhodobé tempo reálného růstu exportu zpracovatelského průmyslu v eurech se pohybuje kolem 10 %, reálné zhodnocování efektivního kurzu je kolem 2 % ročně a jsou zde obdobné zisky v reálných směnných relacích a v kvalitě výrobků. Avšak to se týká jen poloviny HDP, o niž se už starat moc nemusíme.
     Druhou polovinu, nebo o trochu méně, představují aktivity, kde mezinárodní konkurence chybí. Tam se přesunuli tuzemští výrobci, kteří v konkurenci s multinacionály nedokážou uspět. Tato část ekonomiky je stále velmi závislá na domácí politice, na spolupráci s vládní byrokracií, na přísunech veřejných zakázek a na možnosti využívání tržní síly na takto limitovaném trhu. Řeč je o veřejném sektoru. A v něm bychom také měli hledat hlavní důvody našeho absurdně vysokého schodku veřejných rozpočtů a míry korupce a klientelismu, jaké najdeme jen málokde v Evropě.

Schizofrenie české ekonomiky
     Postupy fiktivních reforem, respektive reforem bezkoncepčně ustupujících zištným zájmům lobbistů (kam se například poděla nedávná "zásadní" Strategie hospodářského růstu Martina Jahna?) jsou v naprostém protikladu k tvrdým restrukturalizacím, které musely podstoupit podniky podrobené nesmlouvavé konkurenci světového trhu. Nebyly to jen ty, které jsou vlastněny zahraničním kapitálem, ale také řada českých podniků, které prošly podobným testem. Česká ekonomika je schizofrenní.
     Za problémy schodků se tudíž skrývá styl práce veřejného sektoru a státní správy, který se stále vymyká zásadám "dobrého vládnutí" (tzv. good public governance).
     Situace nerozhodnosti a ústupků v otázkách reforem sociálně-ekonomického modelu (jako nositele státu blahobytu), která by se měla zabývat školstvím, zdravotnictvím, penzijními a pracovními jistotami, není jen českým fenoménem: zde se nacházíme na stejné lodi s většinou zemí Evropské unie. Výjimkami jsou tři skandinávské země spolu s Irskem a Estonskem, ale také u nich jsou patrné tlaky zůstat v oblastech veřejného sektoru jen těsně před ostatními.

Technologický a organizační lídr ztrácí body
     Evropa má bohaté kulturní dědictví, které se těžko opouští, a žije se v ní mnohdy příjemněji, než v zemích s vyšším růstem. Proto se tzv. lisabonská strategie růstu tak rychle setkala s obdobným osudem jako u nás Jahnova strategie.
     Nicméně Evropa se z někdejšího technologického a organizačního světového lídra stává pomalu ale jistě periferií, což z dlouhodobého hlediska znamená jak geopolitická rizika (například neschopnost ubránit svou nezávislost), tak klesající zisky z účasti v mezinárodní směně. Ty jsou základem růstu a národní prosperity.
     Typickou snahou je uchovat si s pomocí Evropské komise vlastní zemědělství, zatímco ve vyspělých technologiích a ve vědě Evropa trvale ztrácí.
     Pokud se podíváme na dva protikladné nástroje hospodářského řízení - tj. centralizovaného v hierarchiích státu a decentralizovaného na úrovni spontánních trhů - jak EU, tak Česko vykazují posedlost po tom prvním a nedostatek ve využívání toho druhého. To se ale ani tak netýká podnikové sféry, jako sféry veřejné, a děje se to ze zřejmých důvodů vlastního pohodlí a snahy o zachování statu quo.
     Někdo trhům připisuje atributy "boha" (například všemocnost, věčnost a neomylnost), jiní je považují za chaos a přednost dávají viditelným rukám jiných neomylných patronů. Nějak se pak opomíjí okolnost, že trhy jsou nástrojem běžných lidí a jejich ne vždy dokonalé schopnosti napomáhat tržní transparenci, konkurenci, nezávislosti a nízkým transakčním nákladům tím, že budují servisní instituce (například právní a vzdělávací) nebo posilují systémy důvěry.
     Sféru ekonomiky - to je další základní hypotéza při posuzování ekonomického rozvoje v zemi - také nemůžeme separovat od sféry sociálních a občanských domén, jak to občas dělá čistá ekonomie. Lidé jako občané jsou přece prvořadými subjekty rozhodování jak na úrovni trhů, tak na úrovni hierarchií (byrokracií) a mají právo prosazovat svou volbu.

Jak bude vypadat ekonomika 21. století?
     Postavení výrobních faktorů se od předchozích dvou století bude lišit. Faktor přírodních zdrojů zůstane nadále významným omezením, nejen po stránce přístupu ke zdrojům energie, ale zejména vzhledem k ekologickým limitům, jak to zdůraznila nedávno publikovaná Sternova studie (viz Ekonom č. 46/2006).
     Význam ekonomického kapitálu bude jako celek ustupovat vlivem globalizace světových financí a neklesajících úspor. Jeho dosažitelnost však bude záviset na lokálních institucionálních podmínkách, čímž se může stát pro mnohé země kritickým faktorem.
     Význam lidského kapitálu nadále poroste. Využívání dovedností však bude stále více vystupovat v kombinaci s kulturním a společenským kapitálem. To znamená, že hospodářský úspěch bude v mnohém záviset na tom, jak se budou formovat místní elity a jak se dokáže odvrátit tendence k prosazování jejich obráceného výběru (adverse selection), to je k pre-selekci nekvalitních "lídrů" v prostředí nízké konkurence a diskriminace. Zásadní pro rozvoj je to, zda společenské elity dokážou formovat vize a podněcovat strategické zvraty, nebo zda se jen vezou na proudech, které produkuje někdo jiný. Přitom ke strategiím patří i prosazování etiky spravedlnosti, rovnosti a solidarity. To je například myšlenka Harolda Demsetze, kterou pronesl loni na setkání společnosti Mont Pelerin.

Pojetí veřejných statků ovlivňuje ekonomické rozhodování
     Moderní pojetí trhů překračuje hranice podnikového sektoru. Konkurenci, soutěž a licitaci metodou dílčích vyjednávání lze uplatňovat i ve státní správě, neziskových a občanských organizacích a v politických stranách.
Jak trhy, tak státní byrokracie mohou mít své vady. Trhy mezinárodně neobchodovatelných statků se mohou například nacházet ve stavu nedokonalé konkurence a vlivem zneužívání lokální tržní síly může docházet ke chronickým konfliktům s efektivností a sociálními a politickými zájmy lidí. Nebezpečí je zvláště vysoké u tzv. veřejných statků. Politika posilování efektivnosti trhů pomocí regulace nebo deregulace (v závislosti na charakteru trhu) tak může stále zůstat dominantní vůči alternativní módní politice oslabování trhů.
     Pojetí veřejných statků zůstává neuralgickým bodem ekonomického rozhodování a růstu jak v Evropě, tak zejména u nás. Veřejné statky (na rozdíl od soukromých) jsou produkty, kde nelze ze spotřeby dost dobře vyloučit "černé pasažéry". Současně jejich spotřeba může probíhat bez nákladů u dalších spotřebitelů, je-li produkt už jednou vyroben. Mezi významné veřejné statky patří například samotné trhy, právo nebo veřejná správa.
     Spíše bychom ale měli mluvit o smíšených statcích, kde soukromé statky získávají některý z rysů veřejných statků. Patří sem také externality (pozitivní nebo negativní), u nichž spotřebitel nemůže ovlivnit spotřebu statku svým osobním rozhodnutím. Nedokáže například odvrátit válku nebo ekologickou katastrofu či přivolat pocit národní elity. Kolektivní akce by to ale dokázala.

Individuální posuzování podílu státu na regulaci smíšeného statku
     Trhy mají problémy s efektivní výrobou tam, kde je aspekt veřejného statku významný. Řešením je podrobení výroby a tržního rozhodování regulaci, která by však měla být úměrná podílu aspektu veřejného statku na celku. Garantem se musí stávat stát, i když v mnoha případech na úrovni lokální subsidiarity. Jen v krajních případech je oprávněné řešení ve státním, či nadnárodním monopolu (např. u obrany nebo měny).
     Omylem v posuzování veřejných statků je domněnka, že hranice mezi soukromými a veřejnými statky je jednoznačná a ryze technická a že tudíž o ní rozhodují jen odborníci. Naopak, posuzování a hledání konsenzu v této věci je ryze společenským jevem: to znamená, že všichni aktéři trhu (lidé, jakož i jejich účelové organizace typu podnik, sdružení nebo státní instituce) mohou v rámci svobody a demokracie uplatňovat své zájmy a možnosti a licitovat tak ve veřejném prostoru, v jakém režimu rozhodování se budou na dané statky alokovat společenské zdroje.
     Každá společnost tak může posuzovat odlišně, podle svých vlastních dispozic, jaký má být podíl státu při regulaci nebo spolufinancování smíšeného statku, přičemž úroveň společenské efektivnosti se měnit nemusí. Konkrétně to můžeme vidět v odlišnostech, jak posuzují veřejné statky obdobně efektivní Finové a Irové.
     Hledání konsenzu a nástrojů řízení v oblastech poskytování veřejných či smíšených statků se stává zásadním faktorem růstu moderních ekonomik. Je to zejména z toho důvodu, že specializace a globalizace vystavila lidi bezprecedentní šíři externalit vzájemné závislosti. Rostoucí prosperita současně posunula poptávku do oblasti virtuálních služeb, z nichž mnohé mají aspekt veřejných statků.

Rezignovali jsme na reformy veřejné správy? 
     Pojetí státu bez vyjasnění, které aspekty statků lze považovat za veřejné a jak se vyrovnáme s řízením jejich poskytování, znamená, že hranice mezi státem veřejných služeb a státem redistribučním (či spíše predátorským) zůstane mlhavá a možnosti zneužití státu redistribučními koalicemi na úkor prosperity nebude možné odstranit. Klíčovou se stává otázka kritérií a zpětných vazeb efektivnosti. Těm se však redistribuční koalice veřejné správy naučily účinně bránit.
     Překonání uvedených problémů není snadné, protože se nedá vést metodou centrálního dekretování. K elitám moci musí přicházet z kořenů celé společnosti. Bohužel, tato se většinou dokáže aktivovat jen následkem hluboké krize.
     Nedostatek politických a občanských sil k řešení našich problémů ve veřejné správě a veřejných statcích je momentálně nepřehlédnutelný. Situace je o to komplikovanější, že vývoj v rozhodujících zemích EU (Německo, Francie, Itálie, na rozdíl od nyní až nebezpečně strategicky aktivního Ruska), na nichž je náš vývoj ekonomicky a společensky značně závislý, nenasvědčuje, že by se alespoň z jejich strany začaly lámat ledy. Proč však čekat, že iniciativa má přijít zvenčí? Znamená to, že na reformy veřejné správy jsme už nadobro rezignovali a že těžce vydřeným elitám z konkurenčního sektoru postavíme hráz jenom proto, že se to těm méně schopným právě hodí?

VLADIMÍR BENÁČEK
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy a Sociologický ústav AV ČR

(Zkrácená verze příspěvku na konferenci Česko v EU: Proměny a inspirace, kterou pořádalo v listopadu 2006 v Praze CESES FSV UK)

Diskuse o polovině HDP
Následující seznam umožňuje udělat si širší představu, kterým činnostem lidé připisují aspekt veřejných statků:
zemědělství,
lesnictví,
vodohospodářství,
životní prostředí,
energetika
zdraví lidí,
zdravotnictví,
hygiena,
školství,
věda,
kultura,
informační média,
bezpečnost lidí a státu,
veřejné informace,
technické standardy a normy,
regulace monopolů,
veřejné sítě a utility,
dopravní infrastruktura,
právo,
justice,
péče o děti a mládež,
církve,
zabezpečení důchodců a invalidů,
stabilní měna,
plná zaměstnanost,
migrace populace,
konkurence mezi podniky,
sociální a kulturní kapitál,
goodwill státu,
instituce vlastnických práv,
veřejná administrativa,
fiskální systém,
politický systém,
tržní systém.

Výraznou doménou veřejných statků jsou také hodnoty, jako
svoboda,
odpovědnost,
etika,
důvěra,
víra v dobro a pravdu,
soudržnost společnosti,
rodina,
ethos podnikání,
charita,
rovnost,
humanitní kultivovanost,
demokracie,
náboženská a rasová tolerance,
integrita osobnosti a nezávislosti občanů,
netolerance korupce,
byrokracie a násilí.

Klasickým centrem veřejných statků je
právo,
justice,
systém vymáhání kontraktů a vlastnických práv,
fungování trhů a jeho nízké transakční náklady.

Pokud porovnáváme diskuse v médiích a v politice a uděláme si seznam jejich problémů v Evropě a u nás, jejich průnik s výše uvedeným seznamem je až zarážející. Je to diskuse zhruba o polovině HDP a o celém fiskálním systému.

BEN