V rámci tohoto proudu lze identifikovat dva přístupy. Tím důležitějším z nich je, že kouření je špatné, ničí tělo i ducha, a je proto povinností moudrých evropských (či státních) úředníků ochránit lidstvo od této hrozby. Jen těžko můžeme nesouhlasit s tím, že kouření škodí zdraví.

     Co ale zdraví neškodí? Měla by nám Evropská komise zakázat za pomoci stejného argumentu pít alkohol, jíst sladké, slané nebo tučné? Měla by snad zakázat provozovat riskantní činnosti, jako třeba horolezectví, lyžování a přecházení silnic? Měla by pomocí zákonů a předpisů stanovit, kolik hodin denně budeme spát, jakou část dne budeme věnovat pohybu a kdy nám bude milostivě dovoleno dívat se na televizi? Je zřejmé, že zde nelze najít žádnou hranici. Vždyť jak se principiálně liší kouření od ostatních zde vyjmenovaných činností? Všechny provozujeme, všechny jsou nějakým způsobem nebezpečné. Musí být věcí každého dospělého jedince, jaká rizika je ještě ochoten podstupovat, a kterých se již naopak raději vyvaruje.

     Pokud někdo podrobí snahu chránit kuřáka před sebou samotným podobné kritice, vytahují odpůrci kouření další eso z rukávu. Najednou zapomenou na zdraví nikotinového „závisláka“ a začnou poukazovat na vysoké náklady spojené s léčbou jeho nemocí vyvolaných kouřením. Ano, na první pohled lze jen těžko něco namítnout. Náklady na léčbu kuřáků opravdu jsou vyšší, než v případě nekuřáků.

     Ovšem je potřeba dívat se i na druhou stránku celé věci – kuřáci platí daně z tabákových výrobků a tabákové společnosti odvádějí daně z příjmu. Navíc tím, že kuřáci statisticky dříve umírají, odčerpávají ze státního rozpočtu méně na důchodech. Vypočítal jsem, že v roce 2003 tak kuřáci přispěli (po odečtení oněch výdajů na jejich léčbu) do státní kasy částkou 25,5 miliard korun českých. Veškerá data potřebná k tomuto odhadu jsou zcela veřejně dostupná. I tento argument proti kouření tedy po chvíli snažení padá. Ale radikální protikuřáčtí aktivisté mají stále v záloze svůj poslední a největší trumf: pasivní kouření.

     Právo nekuřáků na čistých vzduch je prý stejné jako právo kuřáků na cigaretu. Protože ale to druhé vylučuje první a nedobrovolné pasivní kouření škodí, nebo minimálně není příjemné, je údajně potřeba kouření na veřejných prostranstvích zakázat. Ano, tentokráte souhlasím. Pravidla totiž určuje majitel. A kdo je majitelem veřejných prostranství? Stát. A kdo rozhoduje o pravidlech státu? Zákonodárci. A kdo dosazuje zákonodárce? Demokratický proces, voliči. Pokud tedy demokratická většina prostřednictvím svých zákonodárců rozhodne, že na veřejných prostranstvích, která jsou v držení státu, se nebude kouřit, pak lze jen těžko proti takovému rozhodnutí něco mít. Zákaz kouření je totiž pouze produktem vůle majitelovy.

     „Tak to je skvělé, konečně liberálové uznali, že v restauraci se nemá co kouřit,“ pomyslel by si evropský komisař pro zdravotnictví Markos Kyprianou, kdyby četl tyto řádky. To ale nikdo neřekl! Hospoda totiž není veřejné prostranství. Hospoda má sice majitele, ale už jím není stát, ale hospodský. A stejně jako v předchozím případě rozhodoval majitel (stát), teď také rozhoduje majitel (hospodský). „No dobře, dobře,“ přikyvoval by Markos a vytasil se s posledním zdrcujícím útokem, „ale všichni přece vědí, že tvoje svoboda mávat pěstí končí u mého nosu!“ Není proto možné nechat hospodského stanovit taková pravidla, která budou poškozovat nekuřáckou část hostů. Nemůžeme nechat nekuřáky utrpět bezpráví.

     Tvrzení, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, však nemá univerzální platnost. Pokud by tomu tak totiž vždy a bez výjimky bylo, nemohl by například existovat box. Jaká však jsou omezení jeho platnosti? Jak je možné, že někdy je mlácení druhého povoleno a jindy není? Důvod je jednoduchý: protivník v ringu mě může směle svou pěstí mlátit do mého nosu proto, že jsem mu k tomu udělil svůj souhlas. Třeba už jen tím, že jsem navlékl rukavice a postavil se proti němu na žíněnku.

      Stejné je to s kouřením. Všichni vědí, že v restauracích se kouří. Pokud ji její majitel neoznačí jako nekuřáckou, je každému nad slunce jasné, co čekat. Vstupem do takové běžné restaurace tudíž každý implicitně souhlasí s tím, že bude vystaven cigaretovému kouři. Posadí-li se někdo ke stolu v hospodě, která není nekuřácká, a začne si stěžovat na cigaretový kouř, pak se chová jako člověk, který navlékl boxerské rukavice, postavil se do ringu a pak se obrátil na soud s tím, že došel fyzické újmy. Právníci takovou skutečnost popisují latinským volenti non fit iniuria. V překladu: ten, kdo je svolný (s vlastním poškozením), neutrpí bezpráví.

      V tuto chvíli jsme panu eurokomisaři a ostatním militantním nekuřákům rozdrtili na prach poslední z jejich zdánlivě neotřesitelných argumentů. Stejně jako se tonoucí chytá stébla, i oni naposledy vystřelí proti svým odpůrcům. Nekuřáci prý nemají jinou volbu než pobývat v zakouřených restauracích. Nekuřáckých je totiž podle nich jako šafránu. S touto námitkou se ale vyrovnáme velmi lehce.

     Neexistuje nic jako právo na oběd v restauraci. Její majitel ji neprovozuje proto, že by snad měl nějakou povinnost vykrmovat své klienty. On to dělá proto, že chce vydělat peníze. Kdyby se ze dne na den všichni hospodští rozhodli, že své podniky zavřou, nemohl by proti tomu nikdo z nás říct ani ono pověstné „ň“. Zakazovat jim to a odvolávat se přitom na své neexistující právo poobědvat v restauraci, by bylo zcela evidentně k smíchu. Stejně tak je k smíchu nynější pláč nekuřáků. Pokud se jim nelíbí kouř v restauracích, mohou se klidně stravovat na zahrádkách, nebo doma. Nebo mohou přesvědčit majitele své oblíbené restaurace, aby v ní kouření zakázal. Nemají však sebemenší právo mu něco takového přikazovat.

Jiří Schwarz jr., nekuřák
Liberální institut – Centrum pro studium ekonomické svobody