Čínský zázrak aneb Tržní leninismus v praxi

Městská mládež relaxuje u nahrubo tesaných stolů v kavárnách "ve stylu kulturní revoluce" s Maovými slogany na stěnách, objednává si rolnická jídla a přitom se přes mobilní telefon vybavuje o akciovém trhu. V některých buddhistických vesnicích existují Maovy chrámy, jejichž oltář je vyzdoben portrétem nadpozemského Maa...
V době, kdy se prezident Chu Ťin-tchao snaží posunout komunismus vpřed směrem k "tržnímu leninismu", posouvá dnes již 30 let mrtvý Mao komunismus zpět směrem k čínským folklorním dějinám. Vplouvá do jakéhosi podsvětí, jako by nikdy ani nebyl politickou postavou.

Mao, lepší diktátor

Kam tedy zmizel Mao - totalitní vládce? Při násilné kolektivizaci v rámci "velkého skoku" v letech 1958 a 1959 zahynuly desetimiliony Číňanů - staly se oběťmi Maova utopismu a krutosti. "Kulturní revoluce" v 60. letech si pak vyžádala miliony dalších obětí a desetimilionům lidí zničila život.
Taxikáři, zemědělci, popoví zpěváci i venkovští věřící v podstatě jen papouškují po Komunistické straně Číny, která dost dobře neví, jak s Maovým odkazem naložit. Nové učebnice dějepisu do značné míry vymazávají Maa z čínských dějin. Může se však společnost, která žila dvě tisíciletí podle zásad konfuciánství a později podle Maovy levicové politické víry, spokojit se ztrátou paměti ve vztahu k Maově éře a s nepřítomností uznané veřejné filozofie, jež by nahradila komunismus?
Otázku, proč s Maem bylo a je nakládáno mírněji než se Stalinem či Hitlerem, mohou pomoci vysvětlit některé jeho světlé stránky. Psal působivé eseje a památné básně. Tvrdil o sobě, že je zčásti "opice" a zčásti "tygr". Tygr ví, jak se dostat z bodu A do bodu B, avšak opice pochybuje, zda je žádoucí dorazit do bodu B. Ze všeho nejdůležitější je ovšem skutečnost, že čínský stát Maa potřebuje. KS Číny jednoduše nemůže odsoudit Maa podobně, jako Nikita Chruščov naházel v roce 1956 špínu na Stalina. Mao totiž nebyl jen čínským Stalinem, ale též Leninem, a dokonce i Marxem. Prezident Chu je dědicem moci uchvácené v roce 1949 Maem. Jeho legitimitou je Maova puška.
Mao utvářel dějiny, ale současně dějiny utvářely Maa. Copak ty stamiliony lidí, které při pohledu na něj plakaly, přišly o rozum? Nestačí se dívat pouze na Maova velká lidská selhání, ale musíme se zaměřit i na struktury, které proměnily Maovy vrtochy v tyranii KS Číny. Na důvody, proč se jeho mladický idealismus a preciznost rozplynuly. Na sociálně inženýrské ideje, které rozesel po celé Číně.
"Ježíš byl umučen, protože mluvil nahlas," napsal Mao příteli v roce 1915, kdy mu bylo 22 let. "Člověk, jenž mluví nahlas, nemusí nutně překračovat sám sebe, a i když sám sebe opravdu překračuje, pro moudrého člověka je to jen málo významná věc." Ano, mladý Mao byl zapáleným individualistou. Na pedagogické fakultě se jeho krédem stala seberealizace jedince. "Všude tam, kde dochází k útisku jednotlivce," napsal si na okraj čínského překladu "Systému etiky" z pera Friedricha Paulsena, "všude tam, kde dochází ke skutkům příčícím se povaze jednotlivce, tam nemůže být většího zločinu."

Kování "nového člověka"

Později se Maova úcta ke svobodě jednotlivce zhroutila. Existovaly pro to čtyři důvody. Prvním z nich byl silný proud nacionalismu v Číně na počátku 20. století; volání po záchraně národa tehdy zastínilo seberealizaci jednotlivce.
Druhým byla větší role války v Číně od 20. do 40. let minulého století. Všeprostupující násilí učinilo z politické debaty luxus a upřednostňovalo útlak. Třetím důvodem byl fakt, že si Mao osvojil marxistické myšlenky o třídách, hospodářském plánování a organizaci komunistické strany. A čtvrtým pak jakási kocovina z císařské mentality, kterou nezažíval pouze Mao, ale obecně i celá čínská společnost.
Nakonec Mao se Stalinovým přispěním vybudoval stranický stát, který v sobě elegantně snoubil leninismus, paternalismus raných čínských moudrovládců a fašismus na čínský způsob. Mao se snažil ukovat "nového člověka".
Jeho úspěchem bylo sjednocení Číny po zahraničních invazích a občanské válce i skutečnost, že po roce 1949 vytvořil z Číny sílu, s níž se muselo počítat. Jeho sociálně inženýrské úsilí však Teng Siao-pching po jeho smrti v roce 1976 z velké části anuloval. V následujících letech se stal z totalitního státu stát autoritativní. Dnes jsou hlavními prioritami udržení moci KS Číny, vydělávání peněz pro běžné občany, národní sláva pro všechny a zastírání minulosti ve jménu "dobrých pocitů". Maův "nový" čínský člověk zmizel a místo něj znovu nastoupil "starý" čínský člověk s rodinnými hodnotami, podnikatelským duchem a vírou v Čínu jakožto náboženství.

Žlutý císař se vrací

Maovo "měkké přistání" však ještě nemusí být konečné. Někteří lidé tvrdí, že Teng zvrátil Maovu revoluci, ale je důležité rozlišovat, že Teng sice demontoval Maovo myšlení, ale současně zachoval Maův stát. Tengismus (v němž pokračuje i prezident Chu) byl co možná největším ústupem od maiosmu bez ohrožení leninské politické moci.
Koncem roku 2006 uvěznil Peking tři intelektuály na základě smyšlených obvinění, za nimiž se skrývá hřích v podobě nahlas vyřčených neuvážených slov.
Čching Čcheong, hlavní čínský zpravodaj nejmenovaných singapurských novin, dostal pět let za "špionáž" - ve skutečnosti za to, že obdržel honorář za projev na semináři vedeném mozkovým trustem, který je u Pekingu v nelibosti.
Čao Jen, pekingský rešeršér listu New York Times, dostal tři roky za "podvod" - ve skutečnosti za to, že poskytl Timesům informace o mírném politickém napětí uvnitř čínské vlády.
Čchen Kuang-čchen, slepý právník-samouk, pak dostal 51 měsíců za "srocování davu za účelem narušení dopravy" - ve skutečnosti obtěžoval oficiální činitele provincie Šan-tung tím, že zastupoval oběti sterilizací a nucených potratů provedených v rozporu s předpisy samotného Pekingu.
Snaha o zastrašení, patrná na všech třech těchto případech, je až příliš zřejmým pozůstatkem Maovy éry, kdy občané také nikdy nevěděli, jaké je jejich postavení ve vztahu k autoritě.
Tím se vracíme k "řešení" nechat Maa proniknout do folkloru jako jakéhosi novodobého "žlutého císaře" ve věku kosmických zbraní a WTO; jako jakousi důstojnou postavu, která dobře poslouží i jako manekýn propagující zelená hedvábná pyžama, jak jsem si nedávno všiml v jednom šanghajském obchodním domě.
Takový "maoismus" je křečovitým záškubem společnosti, jejíž postmaoističtí předáci sice nabídli v hospodářské oblasti pokrok, ale v politické jen kouřovou clonu. Samozřejmě je snazší a bezpečnější Maa "domestikovat" (zelená hedvábná pyžama), kritizovat ho jako zloducha (jak někteří lidé v soukromí činí), případně za ním jednoduše zatáhnout záclonku (což je linie KS Číny), než zavést diskusi na problém politického systému, který Mao v Číně nastolil.

Společnost a její vůdce

Dnešní mladí a protržně orientovaní Číňané, kteří hltají Hayekovu "Cestu do otroctví" a knihy o americkém byznysu, se hlásí k tradici odmítající čínský stát (ta je na Západě nejlépe známa prostřednictvím taoismu). Přáli by si - leč marně - Čínu bez politiky. Jakmile se objeví nějaká nová veřejná filozofie, k čemuž zákonitě dojít musí, bude pramenit zdola a nebude již mít podobu diktátu nějaké tatíčkovské postavy nebo paternalistické komunistické strany.
"Když se poprvé rodí společnost, je to její vůdce, kdo vytváří instituce," napsal Montesquieu. V Číně k tomu došlo za Maovy éry. "Později už instituce vytvářejí vůdce," dodal tento francouzský filozof. To se děje v dnešní Číně, jejíž nejvyšší vedení tvoří devět mužů (vesměs inženýrů).
Ještě o něco později, v demokratické éře, to bude veřejnost složená z voličů, kdo si bude vybírat z palety politických názorů formulovaných politiky, jimž bude vedení svěřeno jen na krátkou dobu.

Autor, výzkumník Fairbankova centra při Harvardově univerzitě, je autorem knihy The New Chinese Empire (Nové čínské impérium).