Spoluúčast absolventa
Předně: je na čase opustit slovo „školné“. Je to archaický výraz vyvolávající zbytečné vášně. Nicholas Barr, jeden z největších odborníků na veřejné finance, který se podílel na tvorbě systému financování vysokého školství v Austrálii, Británii a v dalších zemích, na semináři v Praze jasně řekl „přestaňme mluvit o školném a začněme mluvit o spoluúčasti absolventů.“ Je to mnohem přesnější vyjádření toho, o co v moderních systémech spoluúčasti jde, tj. o podíl na investici, jejíž návratnost je zhruba stejná pro jedince i pro společnost.
Tomu odpovídá snaha více otevřít vysoké školy rostoucí poptávce po vzdělání tím, že se investice do tohoto statku rozloží mezi společnost a jedince, přičemž jedinci mohou příslušný podíl na této investici splácet až z výnosů, které jim v budoucnosti přinese. Tím se výrazně redukuje sociální nerovnost v možnostech investovat.
Za druhé, z hlediska specifických podmínek u nás lze považovat za nejvhodnější systém, který v zásadě zachová současný systém veřejného financování veřejných vysokých škol. Nad to se veřejným vysokým školám umožní zavést závazek absolventa vůči škole. Ten by mohl být diferencovaný až na úroveň fakult či oborů. Jednotlivé vysoké školy by dokonce neměly být nuceny vyžadovat spoluúčast.
Na druhou stranu by mělo být na začátku stanovené maximum, v prvních letech asi 20 tisíc, později až 40 tisíc. Student by měl mít právo si vybrat možnost přímé úhrady (přímé školné) nebo úhrady formou odvodu z budoucího příjmu splácené kontingenčním způsobem.
Odvod z budoucího příjmu
Za nejvhodnější považuji variantu odvodu procentuálně stanovenou částkou z příjmu (okolo 7%) do doby splacení neúročeného závazku. V případě odvodu z budoucího příjmu začne absolvent splácet, až jeho příjem překročí určenou částku (zatím uvažujeme o průměrném příjmu).
Protože závazek vůči škole by nebyl úročený, přímá platba by měla být zvýhodněna. V případě nepřímé platby by vznikl smluvně zakotvený závazek přímo vůči příslušné vysoké škole. Věřitelem je tedy samotná vysoká škola, splácení by se ale realizovalo obdobným systémem jako platba zdravotního pojištění, tj. přes centrální evidenční systém (z důvodu minimalizace transakčních nákladů a generování informací).
I škola si musí vypůjčit
Celý systém samozřejmě začne školám přinášet prostředky z odložených plateb až za několik let. Proto je třeba vysokým školám umožnit si na svůj „strategický záměr vývoje“ vypůjčit. Před časem byla učiněna nabídka, že by takové půjčky mohla financovat Evropská investiční banka.
Po desítkách let fungování tohoto systému v Austrálii lze považovat za prokázané, že systém odloženého školného nevytváří novou majetkovou bariéru přístupu ke vzdělání, zato však generuje veřejně přístupné informace o tom, jak se uplatňují absolventi jednotlivých vysokých škol, fakult, oborů, a tudíž vytvářejí konkurenční prostředí mezi vysokými školami.
Přesto jej nelze zavést bez podpůrných mechanismů (půjčky na náklady během studia, stipendia, spoření na vzdělání, atd.). Navrhovaný systém bude racionalizovat poptávku po oborech studia a také povede k tomu, že vysoké školy budou na tuto poptávku pružněji reagovat. To postupně povede k většímu souladu mezi aspiracemi a přáními zájemců o studium a nabídkou studijních míst, takže bude klesat jak fluktuace studentů, tak počet takzvaných „létajících profesorů“.
Nejlepší k nejlepším
Školy, které si budou chtít získat dobrou pověst, mimo jiné i proto, aby mohly vyžadovat vyšší školné, budou usilovat o to, aby na nich učili ti nejlepší profesoři, které zaplatí tak dobře, že nebudou muset létat ze školy na školu, aby se uživili. Tím, jak známo, trpí především kvalita výuky a nakonec to odnesou studenti.
A konečně, popisovaný návrh není ještě návrhem ministerstva školství, ale skupiny expertů sdružený okolo Institutu pro sociální a ekonomické analýzy, kterou vedu a která hodlá nabídnout prostřednictvím ministerstva školství k veřejné diskusi.
I tyto na první pohled zdánlivě nepodstatné skutečnosti je třeba respektovat, chceme-li publicitou reformě financování vysokého školství pomoci a ne ji opět pohřbít.
Autor je ředitelem analyticko-koncepčního odboru MŠMT, je členem Institutu pro sociální a ekonomické analýzy ISEA
