Kauza Lambert: pravda ať zazní z nitra ČT

Kauza Lambert: pravda ať zazní z nitra ČT

Aféra, která vypukla po odhalení milicionářské minulosti vrchního ředitele České televize Františka Lamberta, odhaluje mnoho zajímavého. Věc, která vypadá jako neradostný příběh jednoho muže, je ve skutečnosti příběhem mužů dvou: Františka Lamberta a Jiřího Janečka.

Proč právě teď

Druhý toho prvního najal na "práci", aby se sám mohl věnovat "politice". Nevíme, co Janeček o Lambertově minulosti věděl. Možná nic a považoval ho pouze za schopného manažera. Anebo všechno a doufal, že to zůstane pod pokličkou. Případně - a to se dostáváme na tenký led - se mu zdálo výhodné angažovat člověka, jehož kariéru lze ukončit lusknutím prstů.
Informace o Lambertově škraloupu není výsledkem investigativní práce médií. Objevila se způsobem, který je dnes v Česku bohužel zavedený: někdo ji "vypustil". Takže otázka zní, proč právě teď.

Dva příběhy

Média popisují dvě verze. Podle jedné stojí za Lambertovým pádem produkční firmy, které ředitel připravil o kšefty. Tak to aspoň vidí šéf sněmovní mediální komise Vítězslav Jandák. Druhá verze tvrdí, že informaci vypustil sám Janeček, protože Lamberta už nepotřebuje a obává se jeho vlivu. Tvrdí zase "nejmenované zdroje" z ČT.
Sama ČT se zatím s kauzou vyrovnává na hraně profesionality. Informovala o ní s jednodenním zpožděním za ostatními médii: v pátečních hlavních zprávách jí věnovala dvouminutovou zmínku v druhé polovině relace. Poměrně velký prostor kauza dostala až v nedělním diskusním pořadu Václava Moravce. Ovšem až v jeho druhé polovině, kterou šíří pouze kanál ČT 24. Moravec si do studia pozval šéfy mediálních komisí z obou parlamentních komor. Ale to je málo. Politici mohou diskutovat do nekonečna, to podstatné ovšem z žádné debaty nevyplyne. Totiž co se opravdu stalo a jaké jsou všechny souvislosti zmíněné kauzy. To není věc názoru, ale tvrdých fakt. A je to důležité také proto, že nám to pravděpodobně řekne mnohé o tom, jak fungují vazby mezi politiky a vedením televize.
ČT by měla prokázat vnitřní sílu a na kauzu Františka Lamberta vyčlenit nejlepší novináře. Že je absurdní, aby reportéři natočili objektivní reportáž o věci, která se bezprostředně dotýká jejich šéfů? Vůbec ne! Média mají na takové situace své postupy.
Asi nejslavnějším případem je kauza deníku Los Angeles Times. Když se v roce 1999 ukázalo, že jeho vydavatel uzavřel tajnou smlouvu s jedním z inzerentů, na jejímž základě mu dává prostor nejen na inzertních stranách, pověřila redakce svého mediálního korespondenta Davida Shawa, aby se věci ujal. K dispozici dostal mimořádné podmínky: vedení nesmělo text vidět dřív, než se objevil z tisku. Článek redigoval bývalý šéfredaktor, který už v novinách nebyl zaměstnán. A reportáž, která nakonec kauzu dopodrobna popsala, byla velmi kritická k vedení i vydavateli. Tento postup je dodnes považován za vzor toho, jak mají média postupovat, ocitnou-li se v problémech.

Vysvětlovat by měla i rada

Kdo jiný by nám měl vydat o věci lepší svědectví než sama ČT? A ušetřena by neměla zůstat ani její rada, která se v posledních letech proměnila v orgán s ošemetnou pověstí. Jejím předsedou je ostatně člověk, který musel z ČT odejít kvůli podezření z korupce. A který pravděpodobně porušuje zákon i nyní, když jako člen Rady ČT zároveň vlastní firmu podnikající na mediálním trhu.