Ještě že ten Maastricht máme
Pokud vůbec máme mít ambici dohánět USA, s národními měnami by to opravdu nešlo. Euro se navíc od svého zavedení stalo úspěchem, který překvapil - dnes je to silná a respektovaná měna a i České republice prospěje, až naši korunu nahradíme eurem.
Vstup do eurozóny pro nové země je však střežen pěti přísnými cherubíny maastrichtských kritérii, která se často stávají terčem kritiky. Je tato kritika oprávněna? Prošly by tímto testem i vyspělejší země, nebo se jich mají obávat jen nováčci v EU?
Přestože jsou specifika těchto kritérií kontroverzní a detailní rozbor zvedá mnoho ekonomů ze židle, na obecné filozofické rovině shrnují moderní konsensuální "moudro ekonomů a politiků" jak by měla vypadat stabilní ekonomika. Nelze než souhlasit s tím, že země by měla mít nízký dluh a deficit, nízkou inflaci a nízké úroky a stabilní měnu. To vše musí nový kandidát na euro bezpodmínečně splnit. Jak však tento "pracovní ideál" naplňují vyspělejší a bohatší země?
Málo se mluví o tom, že euro-kritéria nesplňuje velká část vyspělých ekonomik. Například ze zemí EU15 trpí v současnosti vyšší zadlužeností než "povolených" 60% HDP rovných sedm zemí. Podobně to dopadá s kritériem deficitu, kde vyšší nerovnováhu veřejných financí než 3% vykázalo předloni 5 zemí EU15, tedy třetina. Koneckonců průměrná výše dluhu samotné eurozóny přesahuje kritérium a drží se na úrovni blízké 70% a mírně roste.
Kdyby však někdo nabyl dojmu, že se jedná o ryze "evropskou nemoc," toho určitě překvapí, že ani USA či Japonsko rovněž nesplňují žádné z těchto dvou kritérií. I když se jedná o ryze hypotetické cvičení, obě tyto úspěšné země "evropská" kritéria překračují zarážejícím způsobem. Americká vláda je zadlužena ve výši 63% HDP a Japonsko drží rekord ze všech vyspělých zemí: 173% HDP. I přesto pravicové americké vládě dle posledních statistik v rozpočtu chybělo celých 4,4% HDP a Japonsku dokonce 6,5%, čímž tyto země porušily hned druhé hypotetické kritérium. Dluhové kritérium nesplňuje ani Kanada. Ani tradičně konzervativní Británie by eurem platit nemohla, i kdyby se jí chtělo. Za roky 2003-2005 totiž pokaždé překročila deficitní kritérium. Pokud vezmeme průměr všech vyspělých ekonomik světa, vyjde nám dluh na úrovni 67% což je rovněž maastrichtsky nepřístupné.
Jsou tedy kritéria nastavena špatně? Nikoliv. Není chybou rychlostního omezení, že je lidé překračují. Finanční kritéria jsou nastavena rozumně (jen málokdo by obhajoval, že je pro zemi dobře, když trpí dluhem větším než 60% a deficitem nad 3% HDP). Překračování povolené hranice spíše poukazuje na "závislost na rychlosti" našich euro-amerických ekonomik a snahu přidávat plyn, i když se ekonomika sama žene vysokou rychlostí i bez pomoci. Připomíná to školáka, který jede na kole z prudkého kopce a šlape z plných sil na pedály. Každý si dokáže představit, jak takovéto adrenalinové radosti často končí. Kritéria tedy poukazují na slabost vládnutí a nedostatek disciplíny...
Pro nás jako pro nové země EU je tedy paradoxně moc dobře, že tato kritéria máme, protože nás nutí k disciplíně. Osm postkomunistických zemí rozšířené EU z tohoto důvodu totiž plní nejcitlivější politická kritéria paradoxně lépe než mnohé vyspělé země světa.
Přestože se čas od času stává, že detaily jednotlivých kritérií ekonomové (oprávněně) kritizují, na hlavní filozofii se shodnou snad všichni: je dobré mít stabilní měnu, nízký deficit, dluh a inflaci a nízké úrokové míry. Nejdůležitější však je, že zatím žádný kritik současných kritérií nenavrhl takovou sadu pravidel, která by byla lepší a dočkala se všeobecného uznání. A přitom je všem zřejmé, že nějaká posuzovací kritéria být musí. Ze všech neexistujících alternativ je tedy právě maastrichtské řešení nakonec to nejlepší.
Autor je ekonom
