Černý kůň francouzských voleb

Až donedávna agentury monotónně věštily: příštím prezidentem Francie bude Sarko nebo Sego. Tedy buď dynamický antichirakovec a předseda Svazu pro lidové hnutí (UMP) Nicolas Sarkozy, nebo mediální kometa a partnerka předsedy Socialistické strany (PS) Segolene Royalová.
V posledních týdnech se ale situace proměnila, v sondážích se objevil "třetí vzadu": Francois Bayrou, šéf centristického Svazu pro francouzskou demokracii (UDF).

Pár pohlavků kapsářovi

Francie roku 2007 je rozdělena na dva nesmiřitelné tábory - první výhoda. Zatímco kandidáti obou dinosauřích těles, tedy Sarko a Sego, politickou a sociální krizi polarizují, středový kandidát Bayrou nabízí "třetí cestu".

Francie též zažívá konec jednoho politického režimu - druhá výhoda. Uprostřed obou ideologických uskupení, tedy UMP a PS, probíhá mocenské schizma, téměř mytologicky hrdinné. Sarko, podoben Oidipovi, bojuje s dědictvím kastrujícího Jacquesa Chiraka. Sego, podobná Kassandře, vede tažení proti macho-establishmentu mužů (dědiců Francoise Mitterranda, ale i Lionela Jospina). Centrista Bayrou není z mytologické říše, nýbrž ryze občanské.

Třetí výhoda? Před pěti lety tento bývalý ministr školství Balladurovy vlády (1993 - 1997), který se tehdy v sondážích pohyboval kolem pěti procent, náhle povyskočil o tři procentní body. Co se stalo? Pár dní před koncem prezidentské kampaně dal pár pohlavků malému chlapci, který mu šacoval kapsy. Bayrou - pochopili Francouzi - nemá daleko od slov k činům. Do druhého kola se sice tehdy nedostal, skončil ale překvapivě čtvrtý.

Bojíte se Le Pena?

Kdo si ale pomyslel, že může centrista bodovat? Francie prošla v uplynulých dvou letech zkouškami ohněm (zvláště vzpoury na předměstích vypadaly velmi revolučně) a vězí ve slepé uličce: vláda nabízela až příliš mnoho elegantních řešení bez smyslu pro realitu.

Politická elita země, rekrutující se z jedné školy (technokratická ENA), nedokáže odpovědět na aspirace těch, kteří se cítí ze společnosti vyřazeni. A to nejsou jen démonizovaní přistěhovalci, ale i mladí bez perspektivy či zemědělci a státní zaměstnanci: voliči, kteří řekli "ne" evropské ústavě, protože v ní cítili zbraň elit, hájící zájmy velkokapitálu. Bayrou není antisystémový, nýbrž reformní a proevropský, dokáže dát ale jasně najevo, že nikdy nepatřil k pařížskému establishmentu. Čtvrtá výhoda.

Rozpory francouzské společnosti po vládních "změnách beze změny" už léta nahrávají extrémům na levici i na pravici. Kandidát Bayrou se tak ocitá v duelu s člověkem, který se netají záměrem ukončit politický režim páté republiky. Jean-Marie Le Pen, kandidát populistické Národní fronty, ohlásil, že mu už zbývá jen pár podpisů, aby mohl kandidovat. Děs, který Le Pen vyvolává v očích obou táborů, je pátou výhodou centristického kandidáta. Památný 21. duben 2002, kdy se Le Pen dostal do druhého kola prezidentských voleb, má v paměti Francie i celá Evropa.

Když postoupí, vyhraje

Bayrou není nováček. Dokázal udržet při životě UDF, po odchodu Valéry Giscarda d'Estaing jí dal nový kabát a uhájil její existenci proti zničujícímu náporu Chirakových vlčáků vně i renegátů uvnitř.
Sarkozy řekl, že by si Bayroua dokázal v případě svého vítězství představit jako dobrého premiéra. Bayrouva strategie je ale prezidentská, a potvrzují to i výzkumy: v případě, že se to dostane do druhého kola, má šanci porazit oba nynější favority.
Autor je novinář