Milan Knížák: Už jsem si asi zvykl, že mi nadávají

Jaké to je – být Milanem Knížákem?

Cítím se pořád stejně. Zkrátka dělám stále nějakou práci, jsem starší, nemusím spát pod mostem a také nemusím zastavovat lidi na ulici. Mohu je oslovit třeba v tisku, nebo v televizi. V podstatě dělám pořád to stejné, jen se měním úměrně ke svému věku a k tomu, jak se mění svět. Nemám žádné závazky vůči společnosti, mám jen závazky vůči sobě a vůči tomu, co považuji za správné a nesprávné. Názory většiny mě opravdu nezajímají.

Jste všeobecně známou osobností, nevadí vám, že jste znám spíše svými postoji než svojí tvorbou?

Vadí mi to v okamžiku, když někdo mluví o mé tvorbě a vlastně ji vůbec nezná. Jinak neskrývám svá stanoviska, netaktizuji, nehraji žádnou diplomacii. Pokud člověk takhle jedná, lidé ho vnímají buď pozitivně, nebo negativně. Moje práce ale není nikde publikována. Dokonce si myslím, že společnost dělá všechno proto, aby se moje práce nikde neobjevila. Je to záměr, msta za to, že mám svůj názor. Tato společnost chce, aby některé části mé osobnosti a činnosti byly pokud možno neviditelné.

Setkal jste se někdy s kritikou, která by vaši práci hodnotila jako kýč?

S tím se setkávám stále. Ne že bych to miloval, ale moc mě to nevzrušuje. Znám většinu kritiků a jejich možnosti. Už jsem si asi zvykl, že mi nadávají. Dokonce jsem jednou na půl v žertu prohlásil, že až mě začnou chválit, měl bych se na to vykašlat, protože je to znamení úpadku. Navíc u nás skoro žádná kritika není, jen na cti utrhačné texty. Kritika je vždy analýza díla vycházející z principů, či historických souvislostí. Na kritice mé práce se odrážejí mé politické postoje, přestože to nemá téměř nic společného. Jsem ale spokojen s tím, co dělám. Je lepší mít pocit spokojenosti z práce, než být permanentně frustrovaný tím, že vám někdo nadává.

Jak se vyrovnáváte s nevybíravými útoky na vaší osobu? Jste konfliktní?

Já si o sobě vůbec nemyslím, že bych byl konfliktní, a pokud ano, tak moje konfliktnost vyplývá z toho, že mám nějaký názor. Za nekonfliktní jsou v této společnosti považováni ti, kteří buď sdílí většinový názor, nebo žádný názor nemají. Hájím svoje teritorium. S hlupáky budu mít bohužel asi konflikt vždycky, rodí se jich stále hodně.

Kdysi jste v jedné internetové debatě řekl, že „je děsivé žít mezi blbci“. Považujete za „blbce“ ty, kteří nesouhlasí s vašimi názory?

Pokud s mými názory někdo nesouhlasí z důvodu, který má smysl, jinou logiku, nebo jiný systém, je ochoten se mnou mluvit, nebo mi dát názor relevantně najevo, můžu se spoustu věcí naučit a dozvědět. Nemám patent na rozum, nemohu všechno rozhodnout správně, v mnoha věcech se mohu mýlit. Jestliže je se mnou někdo ochoten mou cestu korigovat, jsem nadšený. Většinou ale nejde o diskusi, která vychází z fundovaného názoru, jen o štěkání psů. Bohužel, v této společnosti se nediskutuje. Příkladem toho je politické fórum. Paroubek a jeho lidé jako Jandák a Rath, ti vůbec nemluví k věci. Jsou schopni jenom napadat. Nejde o diskusi, kde se problém posuzuje a stanovuje se její cíl. Tak to funguje i ve vztahu k mé osobě.

V roce 1998 jste kandidoval do senátu v berounském obvodě za ODS. Máte nějaké další politické ambice?

Už nemám chuť zapojovat se do politiky. Tehdy jsem chtěl vstoupit do senátu, abych mohl pro kulturu udělat mnohem víc. Nyní si myslím, že Národní galerie má poměrně velký problém, a chci ji uchránit. Chci jí stabilizovat tak, aby po mém odchodu měla nějakou šanci.

Usilujete o to, aby byly stálé expozice pro návštěvníky zdarma. Jde o zvýšení návštěvnosti a možnosti vytvoření určitého kulturního zázemí i pro sociálně slabší vrstvy?

Usilujeme především o to, aby lidé začali brát galerii jako součást života. Volné vstupy by umožnily teenagerům, aby si v našich expozicích sjednávali rande, nebo se vraceli kvůli dílům, které je určitým způsobem fascinují a přitahují. Svojí pozornost chceme taky zaměřit na seniory. Je nepsaným pravidlem, že nejstarší učí ty nejmladší, jejichž rodiče nemají čas. Mělo by se stát všední věcí, že lidé chodí do expozic, a měli by tam chodit třeba i desetkrát za měsíc. K příležitosti výročí galerie jsme měli nedávno zdarma otevřeno celý víkend a expozice si přišlo prohlédnout dvacet osm tisíc lidí. Běžně v lednu, který je po Vánocích nejslabší, je návštěvnost osmnáct tisíc lidí.

Má Národní galerie v plánu další akce, při kterých bude vstup volný? Jako třeba na svatého Valentýna, kdy měly páry prohlídku zdarma?

Volné prohlídky děláme při různých příležitostech a samozřejmě je plánujeme i do budoucna. Ovšem vstupy do všech stálých expozic jsou volné každou první středu v měsíci v odpoledních hodinách.

Ve funkci generálního ředitele Národní galerie jste již od roku 1999, jakého největšího úspěchu jste v této funkci dosáhl?

Hlavní úspěchy jsou méně viditelné. Určitě to, že se nám podařilo vyrovnat rozpočet. V době, kdy jsem vstoupil do funkce měla NG dluhy, které sahaly do stovek miliónů korun a byla v totálním zmatku. Nyní jsme úplně bez dluhu a hospodaření je v pořádku.

Jste taky profesorem na Akademii výtvarných umění. Zbývá vám vůbec čas na vlastní tvorbu?

Čas mi zbývá po nocích a o víkendech, spíše mi ubývá energie. Ale tvořím stále. Letos ke konci roku budu v Mánesu vystavovat své poslední práce. Také stále lehce publikuji. Nyní jsem vydal knížečku s názvem Duše z kapra.

Autorka studuje VOŠ Publicistiky

Foto Zuzana Procházková, ISIFA