Jan Saudek: Nejsem slavný, ale rád bych byl

Proslavil se i v zahraničí, ve Francii obdržel titul Rytíř umění a písemnictví. On sám o sobě říká, že není umělec, ale pouze řemeslník. Někteří jeho dílo označují za vrchol umění, jiní v jeho fotografiích vidí jen kýč. Každopádně přitahuje pozornost lidí.

Jak vypadala kýčovitá fotografie před padesáti lety a jaká je dnes?

Dřív to byla strašná doba. Jakýkoliv akt, byť sebeupravenější, byl tehdejším režimem považován za pornografii. Já ten rozdíl nevidím, pro mě se velmi stírá. Dobré fotky pozná každý popelář, s průměrnými je to těžké, ale špatnou, tu pozná taky každý. Mně jde o to, abych dělal ty dobré.

Ale vaše fotografie také někdo považuje za pornografii. Navíc rád fotíte nahé, velmi tlusté ženy. Dokazuje to, že lidi přitahuje perverze?

Jistě. Nikdo nechce nic normálního. Všichni přirozeně tíhnou ke zvrácenostem. Podívejte se na rozmanitost pornografického průmyslu. Lidé ale často nemají mnoho odvahy to provádět.

Kde je podle vás hranice mezi pornografií a uměním?

No to právě nevím. Já nad fotkami nepřemýšlím, já je dělám.

A je to pro vás práce, koníček nebo umění?

Umění ne, já jsem řemeslník. Jsem vyučený fotograf a slovo umělec je odvozeno od slova umět. A to já neumím. Ale hluboce opovrhuji těmi, kteří se považují za umělce, proklamují to a berou se smrtelně vážně. Nemám totiž rád nafoukance.

Myslíte si, že někdy přijde chvíle, kdy si řeknete: „A dost, dál už fotit nebudu“?

Teď už fotím nepříliš dobře. Tak jako mladík ve dvaceti podává úplně jiné výkony než muž ve dvaasedmdesáti. Vím, že je čas odejít, ale já nemohu. Je to jako s milováním, když přestanete, už nezačnete. Má fotografie se stala z nějakého důvodu komerčně úspěšnou. Neříkám uznávanou, protože kritici mě strhali vždycky, ale je líbivá. Já potřebuji fotky, které se budou líbit, ale ne za cenu kýče.

Hranice mezi kýčem a líbivostí je někdy dost neostrá.

Je velmi snadno smazatelná. Jednou jsem pozoroval z okna galerie, která vystavovala moje věci, tehdejšího ministra kultury s tím strašným panem Knížákem. Ten pan Knížák ho přemlouval: „Jděte ke mně do galerie“, a on že jde vedle na Saudka. A pan Knížák na to: „Jak můžete jít na takový svinstvo?“. Ale jak to může říct, když si moje fotky nikdy neprohlédl? Jsou velmi nedokonalé, ale kdybych je viděl udělané někým jiným, tak padnu na záda a vzteky kopu nožičkama.

Někteří lidé označují vaše fotografie za kýče. Co byste jim na to řekl?

Ale vždyť jsou to kýče! A já jsem kýčař. Dělám díla bez hlubšího etického významu. Jsem řemeslník a tamto jsou umělci. Jenže já prodávám a oni ne. A vysvětlení je v tom, že lidé chtějí špatné věci.

Jaký je váš oblíbený kýč?

Ženská. Z tramvaje často pozoruji tak krásné věci. Holky s pruhovanýma punčochama nebo ofinou do poloviny čela. Defektně oblečený, ale nádherný. Myslím, že ženská je živoucí kýč. Je to dílko bez hlubšího mravního významu, ale velmi působivé a oblíbené.

Můžou být i muži kýčovití?

Ano, jsou líbiví. Každý by měl prostě zdůraznit to, co má.

Jak byste sám sebe charakterizoval?

Krysa, zrádce, podlec, štědrý donátor, špatný milenec, špatný řidič. Nevím, proč zrovna já bych měl být vynikající v nějakém oboru. Ani ta má fotografie není zvláštní, měl jsem zkrátka štěstí. Zkoušel jsem tancovat, psát, zpívat – o tom ani nechtějte slyšet. Závodně jsem cvičil gymnastiku. Zabrala ale skutečně jenom ta fotografie. Takže bych byl šílenec, kdybych jí úplně nechal.

To vypadá, že si moc nevěříte. V médiích ale spíše působíte jako exhibicionista a suverén.

Pochopitelně, že si nevěřím. V médiích jsem za to ale placen. A pro mě, protože mám velmi nákladný život, je každá desetitisícikoruna vítána. Když už tedy vylezu na pódium, musím zalaškovat, aby se lidé řehtali a plácali - pokud možno ne na moje tváře.

Takže se rád předvádíte a hrajete?

Ne, samozřejmě, že ne. Ale děti nebo staří lidé mě v tramvaji zdraví. A to mi dělá velmi dobře. Jistěže neznají ani jednu mou fotku, je to právě jen kvůli tomu vystupování v televizi.

Jste tedy rád slavný?

Já nejsem slavný, ale rád bych byl.

Autoři studují VOŠP