Informace o někdejším členství Jiřího Janečka v KSČ zajisté nezpůsobí žádný obrat v reflexi naší minulosti. Podobně banálních příběhů jsou tisíce. Handicapem jejich aktérů je celkově vyšší zranitelnost, nikoli údajná ideologická zaslepenost. Komunistická minulost nemusí Janečkovi nijak bránit v kvalitním řízení televize, přece by ji však řídit neměl: nikdo nemůže vědět, ke komu se přidá zítra.
Pořád se něco děje
Na celou věc se však můžeme podívat i jinak. Neptat se, zda potřebujeme Janečka či Lamberta, ale zda potřebujeme televizi.
Jiří Suchý se před mnoha lety kriticky vyjádřil o našich spoluobčanech, kteří na střechy svých domů instalují televizní antény a vedou pak od nich po fasádě kabel k některému z oken, aniž by doma měli příslušný přijímač; podle něho to dělají prospěcháři, co by rádi vzbudili ve svém okolí dojem, že mají televizi, a přitom si nechtějí kazit večery. Není známo, zda šli ve své hře tak daleko, aby platili koncesionářské poplatky. Zato víme, že na vysílání veřejnoprávní televize by podle některých optimistů měli přispívat všichni. Tedy i ti, kdo žádný přijímač nevlastní: jde totiž prý o všeobecně prospěšnou službu, neboť televize zajišťuje informovanost široké veřejnosti, čímž zvyšuje celkovou "kvalitu demokracie".
Považuji tento předpoklad za hluboce mylný. Televize (a neříkám to snad pouze proto, že ji sám doma nemám) kvalitu "veřejného prostoru" nejenže nezlepšuje, ale přímo výrazně zhoršuje. Vzdáleně připomíná náš vzdělávací systém, který - ve snaze na nic nezapomenout - kupí před zmatené adolescenty bezbřehé množství faktů, faktíků i faktíčků, v němž se i skutečné mezníky hravě ztratí a nikdo už je nenajde. Přesně totéž dělá dnes a denně televize: na diváka se valí události jedna za druhou - převratné, významné i bezvýznamné, a každá se ztrácí v moři ostatních.
Na televizní zpravodajství se můžeme dívat každý den po celá desetiletí, aniž čemukoli porozumíme, takže celý efekt půjde nakonec zachytit jednoduchým poznatkem: pořád se něco děje. Právě to ale víme i bez televize.
Před více než sto lety položil Nietzsche lehce provokativní otázku: "Co může šosák mínit historickými studiemi, pomáhajícími porozumět politické situaci, než četbu novin?" Mohl by ji zopakovat i dnes, s nepatrnou obměnou: Co může náš současník mínit "zájmem o politiku" než sledování televizních debat? Předtelevizní myslitel Nietzsche netušil, jaké neocenitelné možnosti poskytují noviny přes všechnu svoji obludnost. Jejich čtenář si může kteroukoli větu přečíst znovu a pozorněji. Je možné položit vedle sebe dvoje různé noviny a v klidu je porovnat. Noviny se archivují, a lze se k nim tedy vrátit i po mnoha letech. Nic z toho televize sama o sobě neumožňuje.
Večery zkažené vírou
Na rozdíl od policie - kterou bychom druhý den po zrušení ještě rádi obnovili - nespočívá moc televize v její nepostradatelnosti, nýbrž je vytvářena každým, kdo ji denně sleduje.
Její moc by skončila ve chvíli, kdy by ji všichni vypnuli. Důležitým médiem tedy bude jen tak dlouho, dokud tomu budeme všichni věřit - a pro tuto víru si kazit večery. Autor je učitel
