Fotografie bez fantazie je nuda

Podvědomě všichni tušíme, co se za výrazem, který je německého původu, skrývá, ať už ve fotografii, obraze, objektu nebo literárním díle. Jak ale přesně definovat hranici kýče a umění?

S tím by nám mohl pomoci filosof a estetik Tomáš Kulka. Podle něj by se dal kýč shrnout třemi definicemi: „ Kýč zobrazuje témata, která jsou všeobecně považována za krásná nebo která mají silně emocionální náboj. Téma zobrazované kýčem musí být okamžitě identifikovatelné. Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazovaným tématem.“

Je to tedy něco, co nám na první pohled ulpí v paměti třeba jen tím, že se nám to nadmíru líbí. Nemusíme nad tím přemýšlet, jednoduše to tak je. Často sem spadají tisíckrát zobrazované západy slunce na plážích u moře. Ano, jak kýčovité. Vyvolává v nás pocity romantiky, léta, dovolené. To je bohužel asi všechno. Taková fotografie nás ničím neobohatí, nemusíme dumat nad tím, proč je znázorněno zrovna to, co vidíme. Ano, je to krásné, je to tak. Tečka.

Jít s davem? Proč ne.

V dnešní době se moderní umění dere do popředí a kultura je jednou z hlavních složek moderního člověka. V galeriích se setkáváme s mnoha vystavovateli, kteří nás chtějí upoutat svou tvorbou. Mnohdy ovšem přehnanou snahou zaujmout sejdou z cesty a jejich tvorba se obrátí směrem ke kýčovitosti.

Nemusíme si toho všimnout hned. Leckterý nenáročný divák vychovaný televizní obrazovkou si libuje v jednoduchých námětech. Díky tomu nacházejí velké uplatnění všelijací „umělci“ a patlalové. Ne náhodou jsou tak oblíbené nástěnné kalendáře s fotografiemi krajinek, kytiček, zvířátek a podobných motivů. Je to kýčovité, ale je to hezké, tedy, proč to nekoupit. Kalendář si postavíme na lednici nebo pověsíme na zeď a kdykoli se na něj podíváme, vždy vidíme to samé. Krásná scenérie v nás vyvolá příjemný pocit a my jsme spokojení, protože máme doma něco hezkého.

Jenže co se zdá jednomu hezké, nad tím se druhému obrací žaludek. Jsme lidé, každý máme svůj názor, i na kýč a jeho hranice. Někdo se spokojí s pouhým pocitem. Jiný ovšem pátrá dál a zjistí, že fotografie ho neuspokojuje, nedává mu prostor k zamýšlení a vlastní fantazii. Fotka je pro něj bez nápadu a valného sdělení publiku. Hledá tedy dál, až najde to, co potřebuje. Fotografii, která k němu mluví, u které stráví třeba hodinu a pořád má co objevovat.

A právě takové fotografie zůstávají nesmrtelné. Na tisíckrát vyfocený západ slunce se podíváme a za pár minut zapomeneme, co jsme vlastně viděli. Jen víme, že se nám to líbilo. Autor je pro nás anonymní osobou. K čemu by nám bylo znát jeho jméno a tvář. Kdybychom ho potkali na ulici, stěží by jsme mu gratulovali ke znamenité fotografii a žádali ho o autogram. U opravdu kvalitní fotografie se musíme zamýšlet a klást si otázky, tím se pro nás stává neobyčejnou.

Profíci versus laici

Je snadné koupit si fotoaparát, nejlépe digitální, udělat pár snímků a říci „Jsem umělec, padněte mi k nohám!“ Amatérští fotografové jsou často zahlceni odbornou literaturou věnovanou focení. Jako příkladné snímky se zde prezentují právě kýčovité obrázky. Je snad snahou tvůrců těchto učebnic vychovat z nás stádo ovcí ženoucí se za mdlou krásou bez špetky vlastního názoru a pohledu na věc?

V této situaci je pak těžké vysvětlovat snažícím se začátečníkům, že líbivé fotografie mají sice úspěch, ale jejich výpovědní hodnota je v podstatě nulová. Jejich argumentem by mohlo být přesvědčení, že je hodně fotografů tvořících kýče, kteří se dočkali uznání, slávy a peněz. Za takové by se dali označit české legendy jako Jan Saudek se svou tvorbou, kterou jsme mohli nedávno shlédnout na výstavě v Praze nebo Ladislav Kamarád, významný český horolezec a fotograf.

Právě Kamarádovy fotografie se svými tématy dají zařadit do kalendářových kýčovém. Můžeme obdivovat odvahu horolezce, balancujícího na vrcholu horského masivu jen aby zachytil prchavý okamžik přírodní scenérie. Stává se tím fotografie výjimečnější? Zajisté ne. Samozřejmě, že ne všechny obrázky z jeho cest by se daly označit jako laciné. Část fotografií je úchvatná díky dokumentaci cizích kultur a území mimo naši republiku. Bohužel větší část snímků spadá do už zmíněných „kalendářových kýčovek“.

Hlavně být svůj

Rozvoj digitální technologie je strašákem pro milovníky tradičních analogových fotografií. Film má zajisté své kouzlo, to by dosvědčili mnozí jeho zastánci. Smutnou zprávou je pro ně příchod moderních fotoaparátu a s nimi i techniky, které umožňuje pomocí počítačových programů snímky doupravovat. Opět se ke slovu dostává vliv líbivých snímků, podle kterých máme snahu přetvářet své jinak vcelku originální fotografie.

Pokud se stále budeme ohlížet za uznávanými „jmény“, zcela jistě nenajdeme svou originální cestu jak vyjádřit svět pomocí fotografií. Stálé omílání stejných témat je živná půda pro vznik kýče , na který si bohužel pohodlní lidé často zvykají. Nebojme se tedy naučit se dívat na věci jinak, s notnou dávkou fantazie.

Autorka studuje VOŠ Publicistiky, foto autorka