Na jedné straně stojí církev s tvrzením, že katedrála je nade vší pochybnosti jejím majetkem, na straně druhé stát, který nedávno vyhrál spor o katedrálu u nejvyššího soudu. První tvrzení s sebou nese velmi smutnou otázku, to druhé v sobě má o nic lepší konstatování.
Pakliže kardinál Miloslav Vlk sdělovacím prostředkům řekl: "Diecéze bez katedrály je diecéze bez srdce," není nanejvýš smutné, že největším historickým odkazem naší církve nejsou zděděné náboženské hodnoty, ale "nemovitost" dostavěná na počátku dvacátého století?
Na straně druhé stojí o nic méně povzbudivá odpověď prezidenta Václava Klause na Memorandum za nápravu vztahů státu a církví v ČR. V reakci na něj, se prezident o majetkovém vyrovnání státu a církve vyjádřil velmi nevybíravě. V dopise, který iniciátorům memoranda adresoval, doslova uvedl: "Nereálné jsou požadavky různých společenských skupin na absolutisticky chápaný návrat do majetkových poměru, před tím či oním datem, tak, jak by to právě bylo nejvýhodnější pro ně."
Taková odpověď nejvyšším církevním hodnostářům jen přikládá pomyslné poleno pod hranici, která může spálit už tak velmi křehký polistopadový vztah mezi státem a církví. Vztah, který ať už byla doba jakákoliv, byl v historii vždy neodmyslitelnou součástí fungování společnosti.
Kdo z nich má v tuto chvíli o vlastnictví sv. Víta pravdu, neví zcela jednoznačně nikdo.
Ať ale každý koneckonců posoudí sám, jestli je lepší řídit s odkazem Jana Husa a dát tím tak z větší části zapravdu našemu panu prezidentovi, a nebo jestli se spíš řídit Masarykovou ideou o důležitosti jakési nepsané harmonie mezi státem a církví, a tím zase nepřímo podpořit stanovisko kardinála Vlka.
Ať tak či onak je pohled na tahanici o jednu z našich nejvýznamnějších památek tristní a pro představitele dvou nejvýznamnějších institucí v zemi značně nedůstojný...
Autor studuje VOŠ Publiistiky
