Český windsurfing připomíná spíš plácání na místě

"Dlouho se jen tak plácáš na vodě, najednou chytneš dobrý vítr, opře se ti do plachty a vystřelí tě po hladině. Když v tu chvíli spadneš, můžeš to zabalit a nebo znovu čekat, až to pořádně foukne.“ Takto popisuje jednadvacetiletý Karel Lavický windsurfing, sport, ve kterém se stal v loňském roce vicemistrem České republiky.

Kam v současné době směřuje český windsurfing?

Rekreační se rozvijí velmi rychle, ale na profesionální úrovni je to horší.

Proč?

Když si přijdou lidi zajezdit v létě o dovolených, vybavení si většinou půjčují, instruktora zaplatí a stojí je to dohromady jen pár stovek. Pak odjedou a vrátí se k tomu třeba zas až za rok. Když se chce člověk sportu opravdu věnovat, musí obětovat nejenom velké množství času, ale taky investovat mnohonásobně více peněz do vybavení. Ve chvíli, kdy tohle lidi zjistí zůstávají radši jen u letního sklouznutí na vypůjčeném surfu.

Která místa jsou u nás pro tento sport nejvíce atraktivní?

Jelikož nemáme moře, což je pro závodní windsurfing docela zásadní věc, dá se tady pořádně jezdit jen na pár přehradách. Nejlepší to je asi na Lipně, Nechranicích nebo Nových Mlýnech.

Jezdíš tedy závodit hlavně mimo republiku?

Za pořádnými závody se musí vyjet ven, k moři. Tady se někdy nedá ani pořádně trénovat. To je pak na mezinárodních soutěžích hodně znát.

Na jakých největších akcích jsi zatím startoval?

V minulosti to byly juniorské mistrovství Evropy. V loňském roce jsem se zúčastnil mistrovství světa seniorů v italském Lago di Garda.

A výsledek?

V té Itálii jsem moc dobře nedopadl, skončil jsem někde v druhé polovině startovního pole. Byla to pro mě spíš velká zkušenost, než důležitý závod.

Jaká je vlastně úroveň českého windsurfingu v porovnání s ostatními zeměmi, kdo je ve světě nejlepší?

Je to podobné mému výsledku na mistrovství světa před rokem. V celkovém porovnání s ostatními, jsme ve druhé polovině světového žebříčku. Mezi nejlepšími jsou většinou známé přímořské státy, jako je například Nový Zéland, Španělsko, Francie, ale třeba i naši sousedi z Polska jezdí hodně dobře.

Windsurfing je také olympijským sportem, budeš se pokoušet o svoji účast na olympiádě?

Budou se sice určitě jezdit kvalifikační závody, ale hodně bude záležet na tom, jak se mi podaří sehnat sponzory, abych mohl vyrazit trénovat někam k moři. Tady sice můžu běhat, chodit do posilovny, ale když na tom surfu člověk nestojí nikdy to nemůže být ono. Na olympiádu bych se ale určitě rád podíval.

Jak se hledají sponzoři pro tohle sportovní odvětví?

Se sponzory je to těžké. Na fotbal u nás přispěje skoro každý. Raději než sport, o kterém slyší poprvé v životě. Prakticky chodím od jednoho známého k druhému, beru kdo co dá.

Když je řeč o penzích, na kolik tedy přijde takové vybavení?

Pro začátek stačí koupit výbavu za dvacet, třicet tisíc. Když ale chce člověk závodit v zahraničí, pohybuje se cena za celý komplet kolem sta tisíc a výše.

To nefunguje žádná reprezentace?

Reprezentace sice v rámci Českého svazu jachtingu existuje, nicméně peníze od ní jsou minimální. Problém je, že vám sice dají peníze, ale až když jste na určité úrovni a tam se musíte dostat na vlastní náklady. V tomhle ohledu reprezentace rozvoj tohoto sportu vlastně nepodporuje.

Jakou vidíš budoucnost českého windsurfingu?

Rád bych řekl, že bude lepší a lepší, ale pokud se nepodaří dostat do tohoto odvětví významnější sponzory, bude u nás tento sport pořád spíše jen zpestřením letní dovolené.

Autor studuje VOŠ Publicistky