Koho se bojí Amerika? Spojenců!

Na otázku, čeho se ve válce nejvíce obává, prý Napoleon odpověděl: Spojenců. Některé věci se nemění.

Italská vláda Romana Prodiho se nakrátko rozpadla, protože si nedokázala zajistit hlasy pro rozšíření americké vojenské základny ve Vicenze, spolu s pokračující přítomnosti 2000 italských vojáků v Afghánistánu.

George W. Bush tak musel u členských zemí NATO veřejně žadonit, aby zvýšily svou účast a rozmístily své vojáky v oblastech, kde je pravděpodobně čekají bojové akce. Aby vyrovnala manko ostatních členů NATO, rozhodla se Velká Británie vyslat do Afghánistánu dalších 1400 vojáků, zatímco USA prodlužují pobyt horské pěchotní brigády a posílají do země výsadkovou divizi.

Je přitom statisticky jisté, že američtí a britští vojáci zaplatí letos na jaře krvavou cenu za své francouzské, španělské, italské a německé protějšky. Ještě před stoletím by to byla známka bojové i národní potupy, "ponechání přítele na holičkách". Dnes je ústupkem politické realitě, že většina vlád členských zemí NATO nedokáže zajistit podporu ničemu kromě "mírové mise" v Afghánistánu. Dnes tak nelze o Francii, Německu, Itálii a spol. říci nic lepšího, než že nebudou stát vedení této války aktivně v cestě, pokud ji nebudou muset vést samy.

I to je ovšem pokrok. Italský soud totiž tento měsíc obžaloval 25 důstojníků CIA a pět italských představitelů za vydání duchovního jménem Usáma Mustafa Hasan Nasr alias Abú Omar do Egypta. Také Německo vydalo zatykače na 13 agentů CIA zapletených do únosu Němce libanonského původu jménem Chálid Masrí.

V případě šajcha Omara přitom ani Italové nezpochybňují fakt, že tento Egypťan byl nebezpečným aktérem: panuje domněnka, že verboval teroristy a zosnoval útok na velvyslanectví USA v Římě. Pan Masrí je naproti tomu vykreslován jako nevinný člověk chycený do pavučiny intrik CIA. Jaksi už se ale nedodává, že to nebyla americká, nýbrž německá zpravodajská služba, kdo se poprvé začal o Masrího zajímat.

V utajené zprávě německého Spolkového úřadu trestního vyšetřování se konstatuje, že pan Masrí udržoval "četné styky s nebezpečnými osobami a lidmi obviněnými v souvislosti s islamistickým terorismem". Přátelil se také s militantním islamistou jménem Reda Sejám, jenž byl podezřelý z účasti na pumových útocích na Bali v roce 2002.

Možná se pan Masrí neprovinil ničím více než sympatizanstvím. Totéž by se však dalo říci o německé vládě - ta se přinejmenším zapletla do únosu, který chce nyní stíhat, tím, že souhlasila s udržením celé věci v tajnosti. "Německá vláda předstírala, že nic neví," napsal v roce 2005 týdeník Der Spiegel. "U soudu se takové chování kvalifikuje jako zamlčování důkazů."

Německý kabinet se v prosinci 2001 podílel také na dalším únosu. Tentokrát šlo o německého občana podezřelého z terorismu Muhammada Hajdara Zammara, jenž byl později vydán do rodné Sýrie. Pan Zammar údajně rekrutoval některé únosce z 11. září a svůj osud si bohatě zaslouží.

Hanebné však je, že tytéž vlády, které aktivně spolupracovaly s USA, aby učinily spravedlnosti alespoň trochu zadost, nyní dopouštějí, aby Amerika sklízela veškerou palbu kritiky za operace, které bývaly často společné. Pro obžalované důstojníky CIA je tato palba méně vražedná než ta, na kterou se letos na jaře mohou těšit obyčejní vojáci v Afghánistánu.


Autor je komentátorem deníku The Wall Street Journal