Lví estráda

Konec roku bývá časem bilancí, začátek roku časem oceňovaní. Rozdávají se ceny v rozličných oborech, ale nejexponovanějšími jsou disciplíny umělecké. Udělování cen hudebních, divadelních, filmových a televizních bývá společenskou událostí, které bohužel nezůstanou ušetřeni ani televizní diváci.

Ano, říkám bohužel. Nemluvím o estrádní produkci televize Nova. Od té jsem si již zvykla neočekávat víc, než prezentaci „nováckých“ tváří a playbackových produktů superhvězdných pěveckých klání. Pohledu na udílení cen popularity na komerčních stanicích se mileráda ušetřím jednoduchým přepnutím či vypnutím televizoru. Ztráta času – sledovat i hodnotit.

Moje „bohužel“ však směřuje jinam. Televizi jsem se zájmem zapnula v sobotu 3.února, abych sledovala předávání výročních filmových cen Český lev. Byla jsem tentokrát zvědavá nejen na ortel filmových akademiků, ale i na koncepci celého přímého přenosu z Lucerny.

Avizovaný výčet moderátorů sliboval osobitý humor jednotlivých průvodců, kteří jsou mému srdci zkrátka bližší, než vřískající rychlokvašky v TýTý. Už v prvních minutách vysílání jsem dostala zvláštní svalový spasmus, který mi znemožnil uchopit ovladač či těžký předmět, jehož vržením bych roztříštila obrazovku. Ona křeč mě přepadá většinou v momentě, kdy vidím kohosi v ukrutně trapné situaci a nemohu ho na to upozornit.

Oním nebožákem byl tentokráte průvodce večerem Igor Chmela (jinak dobrý divadelní herec). Postavu začínajícího moderátora - breptu, který uvádí zkušené moderátorské harcovníky, však příliš autenticky nezahrál. Bylo na něm příliš vidět, jak trapně se cítí on sám.

Záběry do kamenných tváří publika mě utvrdily v tom, že pocit intenzivního trapasu a nepatřičnosti nemám jenom já…Zřejmě by vtipy typu „podívejme se na erekci – pardon – na projekci“ také očekávali spíše v jiných kulisách…

Když v několika momentech na pódium vystoupila postava tančící, mluvící a vtipkující smrtky, začala jsem uvažovat, zda jsem nějakou nešťastnou náhodou nepozřela halucinogen. Výstupy ostatních účinkujících měly i světlejší chvilky, ovšem zcela rozmělnily hlavní poslání večera. Tím je bezpochyby ocenit filmaře a odpovídajícím způsobem okomentovat jejich dílo.

Český lev získával na prestiži a býval i zábavnou podívanou pro televizního diváka. Ovšem pokud se budou televizní přenosy ubírat tímto směrem, raději si přečtu o oceněných filmařích ex post v tisku a zařadím sledování ceremoniálu Českého lva do kategorie televizních tabu, hned vedle estrád obtloustlého baviče s jizvou na čele.

Spektákl tohoto ražení totiž dehonestuje ceny jako takové. Rozhodně mnohem víc, než velice vtipná parodie na rozhodování porotců v podání Pavla Lišky a Tomáše Matonohy. Jejich výstup patřil paradoxně k nejvtipnějším momentům této (ne)povedené taškařice.

Autorka studuje VOŠ Publicistiky