Pro láčkovce není žádnou tragédií, přijít o kus těla - doroste mu nové, ale savcům, čili ani člověku, takovouto regeneraci příroda neumožňuje. Nastupuje tedy místo ní technika. a to zatím jako jediné řešení - i když vědci se snaží najít biologickou cestu k obnově lidského těla. Kmenové buňky, a co dokáží, dnes už zná asi každý.

Jenže ruku, nohu ani srdce zatím nikdo "nevypěstoval" zato biotika je dál - stále dokonalejší implantáty a protézy už existují… a ti, kdo je potřebují a používají, stávají se rádi kyborgy, protože díky technizaci svého těla mohou normálně žít.

 

Po staletí se v technických náhradách těla - lépe řečeno protetice, nic neměnilo - pokud člověk přišel o nohu, a přežil to, pořídil si většinou dřevěnou protézu, která pouze prodlužovala pahýl a k tělu se připínala koženými řemínky.

Takovéto protézy přetrvaly až do první poloviny 20. století, výroba dokonalejších náhrad začala až po roce 1945. Mělo to svůj důvod - jedním z následků druhé světové války bylo i množství mladých invalidů, kteří přišli o končetiny - nutnost nějak řešit jejich situaci dala vzniknout oboru protetika. Nejdříve byl vytvořen u nožní protézy pohyblivý kloub. Následně se výzkumem a vývojem protéz začalo zabývat mnoho států.

Cílem bylo vyvinout elektricky ovládanou protézu nohou i rukou. První takováto protéza se sériově vyráběla od roku 1965 v tehdejším Sovětském svazu, následovala Kanada a Rakousko.

Revolucí v protetice má být nožní protéza Power Knee - jedná se o bionické koleno a holeň. Jejím vývoje se zabývá oddělení BioTronix firmy Victhom a výrobou společnost Ossur.

Power Knee používá elektromechanický zdroj energie a systém řízení - "Sound-Side Sensory-Control", díky kterému je realizována jeho kinetika i kinematika v souladu s biomechanickými procesy člověka. Jednodušeji řečeno SSSC je schopné imitovat kolenní svaly - jejich funkci v noze.

Větším problémem, než je zkonstruování umělé nohy, je vytvoření dokonalé umělé ruky. Dnes se už pacienti setkávají s pohyblivými myoelektrickými protézami, které pod povrchem z plastické hmoty skrývají místo svalů, šlach a kostí elektrotechnicky náročný mechanismus. Dokonaleji nahrazují chybějící paži díky několika malým elektromotorkům, které umožňují silné a přesné uchopení předmětů, ale i pohyb ruky, zapěstí i lokte či prstů. U takovýchto protéz jsou samostatně pohyblivé většinou jen palec, druhý a třetí prst, zbylé se pohybují jako blok… ale vyvíjí se nové a nové.

Podle současných trendů v protetice se dá usuzovat, že za několik desítek let mohou být vyvinuty náhrady nohou a rukou, které budou napojeny na nervová zakončení v pahýlu končetiny a takovéto protézy budou ovládány přímo z mozku a na první pohled nebude vidět, že se jedná o bionickou náhradu. Navíc tyto umělé končetiny umožní člověku jistě i možnost vyvinutí větší síly i rychlosti.

Pro zdravé lidi, kteří také budou chtít být rychlejší a silnější, budou na trhu exoskelety, které potom, co si je člověk "oblékne" udělají z něj dočasného silného kyborga.

Dalo by se ještě dlouze hovořit o bionických očích o implantátech srdce … dokonce se vyvíjejí i uměla játra , ledviny… zubní implantáty se stávají běžnou záležitostí… zdá se tedy, že kyborgizace tímto směrem je dobrá a lidem prospěšná, na rozdíl od té, co by zasahovala do mozků lidí a protkávala by jejich těla čipy a senzory. Nechci být pesimista a říkat, že vše se dá zneužít… ne, bionické náhrady za končetiny nebo různé orgány, život mohou jen zlepšit.

Napadá mě, a co vytvoření celého umělého člověka? Biotického homonkula, který by nebyl robot v pravém slova smyslu, protože mozek by měl lidský - přesně o takových se přeci píše v tolika sci-fi románech a točí se o nich filmy… a vůbec pokud by někdy existoval celý umělý člověk a to včetně mozku, jaké příběhy by se s ním mohli přihodit? Co by mohl způsobit?

…Zaujal ji na první pohled, dlouhé blond vlasy, zelené, trošku zešikmené oči a ostré rysy tváře, včetně výrazného nosu a vystouplých lícních kostí.

"Pojď seznámím tě s kámošem," řekl jí vedle sedící známý a táhnul ji rovnou k tomu blonďákovi.

Ty jeho zelené oči, tak krásně se na ni díval a usmíval. Strávili spolu celý večer, povídali si o muzice, knížkách, zjistili, že se jim líbí stejné věci. Dala mu na sebe číslo ICQ i mobilu a on jí své.

Psali si každý den, každou hodinu…vše o sobě, své názory, plány, naděje…řekla mu, co ještě nikomu. Občas se viděli, někdy ji vzal ji do klubu, na koncert nebo do kavárny… tak něžně se jí díval přímo do očí, usmíval se a poslouchal, co mu vypráví.

Bláznivě se do něj zamilovala, nestačilo jí jen si psát, chtěla ho vidět víc a víc - dvakrát týdně nebo aspoň jednou…

Na vážný vztah nemám ani čas ani chuť, ale občas se s tebou opravdu chci vídat, naše setkání mě obohacují, nepotkám každý den někoho tak inteligentního jako jsi ty, napsal ji po jedné menší písemné hádce, kdy chtěla, aby s ní někam šel, ale on měl prý jiný program. Co dělá ve svém volnu ji přitom nikdy neřekl. Probrečela mnoho dní a nakonec mu zase napsala.

Za nějakou dobu ji opět pozval na koncert, neodmítla, city bývají iracionální a naději chce mít každý. Velmi se těšila, že ho zas uvidí, ty jeho oči, úsměv… chtěla by se ho dotknout, pohladit po vlasech… chtěla by, aby ji na uvítanou objal, políbil…

Čekal na ni před klubem a sním dvě celkem vulgárně vypadající holky. "Tohle je Tilian a Xania," představil jí je. Pokusila se o úsměv, už podle jmen jí bylo jasné, že to jsou cizinky. Náhodou znala jejich řeč, ale neměla náladu se s nimi bavit. Nechtěla na sebe upozorňovat okolí. Ve městě se těchto cizinců všichni báli, patřili k jedné z nejnelítostnějších mafií.

V sále se postavila kousek od nich, on, ani ty dvě si jí nevšímali. Dívá se jak ho Tilian bere kolem krku a on se k ní naklání… ten pohled jí zajíždí do mozku, rozřezává ji srdce, bolí to tak, že nemůže ani plakat.

Stojí tam sama v davu mezi cizími lidmi a dívá se na ně. Když vás zklame a ublíží někdo, koho velmi milujete, první bolest z toho je tak velká, že slzy nepřicházejí, jen podivná prázdnota uvnitř, která se podobá fyzické bolesti. Každý na takovou situaci reaguje jinak, někdo se v ten okamžik stáhne do sebe, odchází, jiný začne být jakoby drsný a ostentativně tomu, kdo ho zradil předvádí, jak mu vlastně na něm nezaleží a třeba začne urážet jeho i všechny kolem. Ona zůstala jen stát.

Musí se pořád na ně dívat, jakoby se tím pohledem chtěla trestat. Vidí jak mu hladí vlasy a on drží a usmívá se na ní. Mě nikdy ani ruku nepodal a když jsem k němu chtěla přijít blíž, honem zas popošel dál, abychom se ani na chvíli nedotkli… Nesmím se rozbrečet, nesmím … neustále si opakuje… a najednou zmizel, opravdu ve vteřině se rozplynul. Slyší Tilianin řev. Lidé se po té řvoucí holce nechápavě dívají, nikdo kromě nich tří si jeho zmizení nevšiml…

Klub opustila okamžitě… jako v opojení došla na tramvajovou zastávku. Zamyšleně čeká a vyhlíží svoji tramvaj. Podívala se za sebe. Stojí tam. Usmál se na ni, stejně jako ty první týdny. Rozplakala se.

"Neplač," slyší jak vedle ní někdo povídá. "Jé, to jsi ty?" zašeptala přiškrceným hlasem. Je překvapená, že právě teď potkává kamaráda, co ji ho tenkrát představil. Otočila se…Ne, on tam už nebyl.

"Není tam, ale podívej." Ťukl na monitor podivného kapesního počítače hvězdicovitého tvaru a mladík se opět objevil. Podívala se vyděšeně. "Nezlob se, byl to experiment, chtěl jsem se pomstít té holce, cos viděla. On není člověk, jen umělý homonkulus - robot, vysílaný tady z mého přístroje, víš, on stojí v mé laboratoři a fotonové snímače a kamery ho jako světlo vysílají do tohoto přijímače a vysílací kamery," ukázal ji onen přístroj, „podařilo se mi vytvořit nanorobotky, které světlo jako vlnění přenese ve formě informace i na dost velké vzdálenosti a tam je zhmotní, stanou se částicemi s konkrétní informací předanou od fotonů o tom, čím v těle robota jsou a jaké mají funkce. Já pak dálkově ovládám jeho chování a řečová centra.“

"Proč?," nemůže lítostí mluvit, "proč?"

"Neber si to osobně, dělal jsem na něm hodně dlouho a potřeboval jsem, aby to vypadalo, že je to normální chlap, aby tě s ním viděli. Otec Tiliany zabil mého otce, vyhlásil jsem jim válku a momentálně jsem tu holku přes svého robota nakazil. Ty jsi byla vhodný objekt. Taková hodná naivní holka."

Neposlouchá jeho další vysvětlování. Nastoupí do tramvaje, ani se nepodívala na její číslo, hlavně chce být odsud už co nejdál.