Ennio Morricone: Tenkrát v Hollywoodu

 Je však autorem tisíců vynikajících skladeb a pětkrát byl nominován na Oscara. Ale získal ho až letos - za celoživotní dílo.

Kdy jste naposledy viděl nějaký film, k němuž nesložil hudbu Ennio Morricone?
To byl film Clinta Eastwooda Million Dollar Baby.

Poznal byste vůbec všechny své skladby pro film?
Asi z 99 procent. Ale pokaždé si nevzpomenu, ke kterému filmu to bylo.

Stalo se vám, že jste složil "správnou" hudbu k nesprávnému filmu?
Ano, stalo. Když jsem byl mladý, dostal jsem sérii béčkových filmů. Pracoval jsem na nich, protože jsem potřeboval peníze. Byl to škvár, herci toporní jako loutky, a já jsem cítil potřebu to nějak zachránit - opravdu dobrou hudbou. Obrovská chyba! V Římě říkáme: "Obléct papouška jako papeže". O to jsem se pokusil a bylo to marné.

O vás nikdo neví, jak se oblékáte. Jste zřejmě nejneznámější ze slavných světových skladatelů. Milióny lidí si pískají vaše melodie, ale jen málokdo se rozpomene na vaši tvář. Když slyší vaši hudbu, vybaví si spíš Clinta Eastwooda. Nevadí vám to?
Ale ne, vůbec ne. Stačí mi, když lidé znají mou hudbu.

A v Římě, ve vašem rodném městě? Poznávají vás lidé na ulici?
Ne. Někdy si myslím, že jsem v cizině známější než v Itálii. Musím ovšem říct, že jsem měl v Římě tak na 30 koncertů - a měly vysokou návštěvnost.

Žijete v centru Říma, v bytě na prahu Kapitolu. Člověk vás úplně vidí, jak tam sedíte u klavíru a komponujete... Jste pecivál?
Vůbec nekomponuji u klavíru. Pracuji u psacího stolu. Nanejvýš si později zkouším nějaké nápady u křídla. Ale to s tím peciválem sedí. Cestování mě nebaví. A už vůbec ne letadlem!

Nejste jen skladatelem velice pestré filmové hudby, ale například i autorem chórové skladby k 11. září, Voci dal silenzio, kromě toho skládáte i symfonickou a komorní hudbu. Mluví se o vás jako o hudebním chameleónovi...
Chameleón Morricone ale začínal s klasikou. Jako mladík jsem se nechtěl stát skladatelem filmové hudby, ale prostě skladatelem.

V Goffredovi Petrassim, u něhož jste studoval, jste měl vysoce uznávaného učitele. A samozřejmě jste znal své kolegy Nona, Dallapiccola, Beria, Donatonia, vaše jména stála často společně na plakátech. Jak se na ně s odstupem času díváte - a jak se líbí italským posluchačům?
Berio a Donatoni jsou z těch, které jste jmenovali, nejmodernější. Nono se mi moc líbil, hlavně jeho chórová hudba. Ale Italové nemají vůbec rádi moderní hudbu. Lidem tady je celkem lhostejná. Sály, kde se to málo koncertů moderní hudby koná, zejí prázdnotou. A pokud se tyto skladby předvádějí v rámci klasických koncertů Mozarta a Beethovena, musí se počítat s tím, že publikum opustí sál.

Není to smutné?
Jsem přesvědčen o tom, že obecenstvu musíte nabídnout něco, co dokáže také pochopit. Něco, co respektuje jejich základní hudební zkušenosti, ale mluví k nim současnou řečí. Hudba je přece komunikace! Dokud se to nezohlední, obávám se, že současná hudba bude mít s přijetím velké problémy nejen v Itálii.

Jaké byly vaše vlastní zkušenosti jako člena skupiny Nuova Consonanza? V roce 1958 jste se zúčastnil darmstadtského prázdninového kurzu...
Řeknu vám, že jsem celých devět měsíců psal své první orchestrální dílo, které bylo uvedeno na benátském festivalu. A za celou tuhle práci jsem dostal směšných 60 tisíc lir. Tak jsem pochopil, že takovými skladbami rodinu neuživím.

Tak jste se tedy stal filmovým skladatelem?
Přesně tak. V roce 1946 jsem začal s aranžováním skladeb pro divadlo, pak pro rozhlas a televizi. V roce 1961 přišel první film, Federál režiséra Luciana Salce. Mnoho let jsem pak byl tak zaměstnán prací pro film, že jsem na svou původní skladatelskou práci zapomněl. Ale v osmdesátých letech jsem se k ní zase vrátil. Sám sebe pokládám za skladatele, který sedí na dvou židlích.

Stalo se vám, že jste měl v hlavě melodii nebo celou skladbu, ale chyběl vám k tomu film?
Abych pravdu řekl, tak nikdy. Nevymyslím totiž melodii jen tak. Potřebuji k tomu film a pak mě jich napadne spousta.

To jsme si za ta léta všimli.
Řeknu vám jednu veselou příhodu s Warrenem Beattym. Režisérovi samozřejmě nenahrávám jen jednu nebo dvě ústřední melodie, ale mnohem víc. Jednou jsem přinesl 16 melodií, režisér si pak mohl jednu vybrat. Warrenu Beattymu jsem jich pro film Bugsy zahrál pět nebo šest a jemu se líbily všechny. Když jsem pak byl pozván do Ameriky na předávání cen, Beatty při přebírání řekl: Morricone mi napsal šest ústředních melodií. Mohl jsem si zvolit jednu. A teď musím natočit filmy k těm ostatním!

Máte vůbec nějaké své zamilované dílo?
Ne, to by ani nešlo. Podívejte, pro každý film napíšu průměrně třicet skladeb. A hudbu jsem složil zhruba pro 400 filmů. To dělá - počkejte (vytahuje z kapsy kalkulačku) - 12 000 hudebních děl! Jak si z nich mám vybrat jedno?

Ještě stále jste označován za skladatele hudby k spaghetti-westernům, ačkoli tato nálepka sedí jen na zlomek vaší filmové tvorby. Málo se například ví, že jste úzce spolupracoval s Pierem Paolem Pasolinim. Jaký byl Pasolini?
Velice zdvořilý. Hluboce si vážil profesionality. První film, na kterém jsme spolupracovali, byli Dravci a vrabci. Pasolini přinesl seznam hudebních děl, která jsem měl buď imitovat, nebo je vkomponovat do svých skladeb. To mě opravdu naštvalo a řekl jsem: Pasolini, to jste na špatné adrese. Rád si totiž skládám hudbu sám. Ostatně je to i mé povolání. To, co ode mě chcete, nemohu přijmout.

Jak Pasolini reagoval?
Řekl: "No, tak si dělejte, co chcete." To byl jediný režisér, který mi kdy tohle řekl. S bratry Tavianiovými jsem už nespolupracoval, protože se mi soustavně pletli do práce, jiní se o to opakovaně pokoušeli. Pasolini mi dal velkou svobodu, ale i velkou odpovědnost. Měl jen jeden vrtoch, který asi pramenil z jakési pověrčivosti. Pokaždé chtěl ve filmech nějaký úryvek z původní hudby. Ve filmu Dravci a vrabci to byla Mozartova árie. V Teorémě chtěl kousek z Mozartova Requiem. Udělal jsem to, ale úryvek jsem tak pozměnil, že ho sám ani nepoznal. A to se mu líbilo. Naše spolupráce byla báječná, ale několik jeho pozdějších filmů jsem musel odmítnout.

A proč?
V Dekameronu chtěl neapolskou píseň, v Canterbuských povídkách dokonce, abych složil něco pro dudy. Hrůza. Pro film Saló aneb 120 dnů Sodomy jsem napsal malou klavírní skladbu, při níž se během orgií vrhají z okna. Film jsem ale viděl až později v kině jako normální divák. Pasolini mi ho totiž nechtěl ukázat.

Prosím?
Styděl se. Věděl, že film příliš provokuje. Ale on chtěl provokovat kritiky a diváky, ne mě. Byl to člověk s ušlechtilou duší. Nechtěl po mně žádné hlouposti a ani jiné, horší věci.

S Pasolinim jste měli společnou vášeň: fotbal. Vy jste od dětství skalním fanouškem AS Řím...
Ano, a můj blízký přítel Sergio Leone, Říman jako já, byl fanouškem Lazia Řím. Viděli jsme spolu spoustu zápasů. Mým prvním utkáním byl zápas AS Řím proti Juventusu Turín, 1:0, v říjnu 1938. Tehdy ještě hrálo moje mužstvo na stadionu ve čtvrti fanoušků Testaccio. Později jsem měl permanentku na Olympijský stadion. Musím říct, že tuhle sezónu hrál AS Řím jako dobře sehraný orchestr.

Co byste říkal tomu, kdybyste měl složit hudbu k fotbalovému utkání?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Teď jste mě dostali. Znám skladbu jednoho římského kolegy o boxu ve třech kolech. Velice pěkná. Ale fotbal? Za prvé trvá hra příliš dlouho. Plných 90 minut nelze podkreslit.

Hlavně proto, že se toho často moc neděje.
Právě. A pak je tu ještě otázka: Má se stát tématem energie mužstva, nebo duševní rozpoložení jednoho hráče? Určitě bychom potřebovali ambivalentní hudbu, která by vyjádřila obojí, hráče i mužstvo. Tedy takovou, která je vášnivá, naléhavá a dynamická...

Opravdu osvícená myšlenka! Grazie.
Co za to dostanu?

Náš neskonalý, bezvýhradný, uctivý vděk, Mistře.
Perfetto!

Ennio Morricone (*1928)
Narodil se v Římě. Studoval mj. skladbu u Goffreda Petrassiho. V roce 1961 napsal svou první filmovou hudbu. Proslavil se například hudbou k filmům Tenkrát na Západě, Tenkrát v Americe, Neúplatní či Bio Ráj. Pětkrát byl nominován na Oscara - získal ho ale až letos za celoživotní dílo. Při této příležitosti také vychází CD s názvem Všichni milujeme Ennia Morriconeho, na kterém spolupracovali Celine Dionová, Renée Flemingová, Yo-Yo Ma, Metallica, Bruce Springsteen, Roger Waters, Quincy Jones a Herbie Hancock.

Snímky ČTK