Poslední hornický den na Mayrau

Život zastavený uprostřed pohybu, jako na lodi, záhadně opuštěné uprostřed oceánu. Horníci tu nejsou, ale pořád se tu mísí pach uhelného prachu, potu, mazacího oleje a zašlého dřeva.

 Letos uplyne deset let, co důl Mayrau ve Vinařicích u Kladna skončil, V roce 1997, přesně 30. června, horníci vyfárali, převlékli se a opustili bránu. Měli definitivní padla, po zhruba sto dvaceti letech nepřetržitého dolování tu další směny už nenastoupily, černé zlato se vyčerpalo. Místo toho se rodil hornický skanzen, který si jako téma zvolil "Poslední pracovní den na Mayrau".

 Proto ty nachystané kahany, začerněné bundy v šatně a stále stojící budovy vesměs pozoruhodné, byť značně omšelé rakouskouherské a prvorepublikové průmyslové architektury. Proto ty pořád promazané mašiny, mezi nimiž kraluje impozantní secesní těžní stroj. V roce 1905 ho vyrobila firma Ringhoffer Praha, ale na Mayrau se dostal oklikou z Paříže, kde ho Pražská železářská společnost koupila na Světové výstavě. Roku 1940 byl z parního pohonu přestavěn na pohon stlačeným vzduchem a tak sloužil až do uzavření dolu v roce 1997.

 Fajnšmekři zajisté ocení i unikátní vynález inženýra Jana Karlíka - tachograf kontrolující chod těžních strojů. Ten první, dokonce dochovaný, sloužil právě na Mayrau, odkud se počátkem 20. století úspěšně rozšířil do světa.

 Pravda, něco z časů, kdy důl normálně pracoval, ubylo. Vstup do podzemí je z bezpečnostních důvodů zabetonovaný a způsoby dolování dnes pro turisty simuluje umělá štola vybudovaná na dvoře důlního areálu v útrobách vrchu Homole. Na 130 metrech jsou tu k vidění způsoby ražby v různých historických obdobích, od krumpáče 19. století po techniku konce 20. století.

  Ale jinak Mayrau nabízí především autentické nahlédnutí do světa jednoho z nejtvrdších povolání, jaké lidstvo zná a o němž "černé" Kladensko ví svoje. Podle legendy tu bylo uhlí objeveno v roce 1772, i když historikové se kloní spíš k roku 1846. O zhruba třicet let později právě tady u Vinařic Pražská železářská společnost narazila v půlkilometrové hloubce na devítimetrovou sloj. Perspektivní důl dostal jméno po tehdejším předsedovi správní rady Kajetánu Majerovi, svobodném pánu z Mayrau.

 Důl Mayrau se v důvěrné řeči horníků stal Majrovkou, ale taky se mu říkalo "pekelná šachta", protože podmínky ve zdejším podzemí byly považované za nejhorší v celém kladenském uhelném revíru. Mayrau patří do oblasti Vinařické horky, což je v podstatě sopka, která o sobě stále dává trochu vědět. Během posledních třiceti let těžby tu přístroje naměřily na padesát tisíc půdních otřesů a průměrně každý pátý den vypukl tam dole požár. Jenže chvění země a nebezpečně se hromadící plyny nebyly jediným důvodem, proč právě na Mayrau v roce 1887 vstoupilo 1300 horníků do stávky. Můžeme dneska s despektem listovat románem Siréna, v němž Marie Majerová stávku zachytila, nic to nezmění na faktu, že dřina, bída a věčná hrozba neštěstí a smrti tu lidi hnaly ke vzdoru i k zoufalým krokům.

 Od chvíle, kdy tu v roce 1874 Pražská železářská společnost začala hloubit jámu o průměru necelé čtyři metry, se dolové pole postupně rozběhlo až na rozlohu 14 čtverečních kilometrů. Milovníky statistik potěší informace, že v letech 1887 až 1997 bylo na Mayrau vytěženo víc než 34 milionů tun uhlí, což by naloženo do vagónů vydalo na vlak dlouhý odtud až na Nový Zéland. Přesně po 127 letech všechno skončilo, důlní areál znehybněl. Dva roky po Mayrau byl uzavřen i důl Scholler a kronika kladenského dolování tak zavřela poslední kapitolu. Byla to historie krátká? Dlouhá? Těžko říct. Jen by bylo zpozdilé nesložit jí poklonu.

Snímky HN - Jan Šilpoch: Důl Mayrau dostal své jméno po tehdejším předsedovi správní rady Pražské železářské společnosti, která tu s těžbou začala už v poslední čtvrtině 19. století.