Každý národ bojuje s démony své historie jinak. Českým strašákem číslo jedna je bezkonkurenčně čtyřicet let trvající komunistická éra. Podle zastánců mělo odtajnění svazků StB národu pomoci vypořádat se s normalizačním odkazem a pomoci odhalit kolaboranty. Měli jsme být schopni morálně odsoudit a ukázat na ty, kteří udávali své sousedy, aby se režimu zalíbili. Doopravdy je odhalil. Česká společnost ale bohužel nezklamala a s citlivými informacemi naložila po svém.
Seznamy ocejchovaly každého, kdo se v nich objevil. Mnoho jmen v rejstříku chybí a mnoho se v něm ocitlo, aniž by dotyčný agentům StB donesl byť jediný drb. Neumíme mezi nimi rozlišovat. Snahu obhájit se před společností a onoho cejchu se zbavit tak měli téměř všichni.
Polehčující okolnosti, například že za okupace byla jiná doba, musely se brát ohledy na příbuzné, nebo že prostě chyběla odvaha se režimu postavit však v mnoha případech zaváněly. Lidé, kteří je uvádějí, při tom totiž zpravidla nervózně přešlapovali a dívali se do země. Zveřejnění seznamu spolupracovníků StB a postupné odhalování naprosté rozdílnosti charakteru jejich spolupráce však ukázalo, že není kolaborant jako kolaborant.
Palcát v rukou milicionáře
První skupinu konfidentů tvoří lidé, kteří donášeli jen proto, aby se zalíbili. Kolaborovali dobrovolně, ne ze strachu o sebe, rodinu, či přátele. Tato monstra bychom měli v případě, že neučinili upřímné pokání a za svou minulost se nestydí, odsoudit. Alespoň morálně. Každá vyspělá a uvědomělá společnost by to tak udělala. My, Češi, je tolerujeme a omlouváme.
Ideálním příkladem je „dvojka z Kavčáků“, tedy její šéf Jiří Janeček a programový ředitel František Lambert. První psal do bolševického plátku Palcát, regionální odnože Rudého práva. Druhý zase pendrekoval v Lidových milicích. Problém je, že tyto dva výlupky všech ctností na seznamech konfidentů nenajdete. Nebylo proč je tam zařazovat. Tajná policie si v Bartolomějské ulici o jejich „služby“ říkat nemusela. Lidé jako oni práskali sami od sebe.
Nyní vedou jedno z nejmocnějších médií v zemi. S argumentem, že manažerské schopnosti obou pánů převažují morální špínu jejich minulosti, společnost evidentně problém nemá. Nemají jej ani davy z Václavského náměstí a celebrity, které během krize v ČT před dvěma lety bivakovaly v jejím velínu. To nám opravdu přijde televize ovlivňovaná bývalými bolševiky snesitelnější, než kdyby v ní měla mít vliv pravicová strana?
„Až za mnou přijde StB, vynutí doznání,“
Autorem textu je undergroundový harmonikář Jim Čert. Vedle Svěráka a Nohavici exemplární případ druhé sorty kolaborantů. Jde o lidi, kteří se za svou spolupráci s StB veřejně omluvili a snad i upřímně káli. Právě jejich výpovědi a osudy by měly pomáhat měnit kategorické rozsudky těch, kteří šmahem házejí do stejného pytle všechny, co se rudému Mefistovi upsali. Neomlouvejme jejich chvilkové slabosti. Právo na určité selhání má každý. Důležité ale je, zda jej přiznává a umí se za něj omluvit. Pokud ano, pak se dotyčný poučil a mělo by mu být odpuštěno. Pokud se ale někdo drží Plzákovského „zatloukat, zatloukat, zatloukat“, měl by být nejen morálně odsouzen, ale i společensky izolován.
Doufejme, že až se naše zatím pubescentní demokracie přehoupne do plnoletosti, tak se našim kolaborantským démonům snad konečně postavíme.
Autor studuje VOŠ Publicistiky
