Falické symboly v pohádce Dlouhý, Široký a Bystrozraký

V roce 1982 jsem dostal k Vánocům knihu Mahulena, krásná panna. Byly v ní slovenské pohádky sesbírané Boženou Němcovou a převyprávěné citlivě Jaroslavem Seifertem. Přiznám se, že jsem do knihy nahlédl poprvé teprve nedávno. Kdysi nemohla knížka, byť vkusně albatrosácky vypravená, konkurovat v mém životě Čtyřlístku, Stadionu či majoru Erbanovi v pořadu Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje. Některé knihy musí v knihovně dozrát. A jelikož tuhle nechtěli ani v antikvariátu, počkala na mne. Je to zajisté malý poklad. Dlouhý, Široký a Bystrozraký jsou zde k nalezení v poměrně krystalické, nepokřivené podobě.

Na počátku pohádky je představena krásná princezna, kterou její tatínek chce provdat. Neboli řečeno jazykem psychoanalýzy: nastolen je ideál a cíl genitality. Král má však jednu prapodivnou podmínku: nápadník musí princeznu po tři noci uhlídat. Nesmí mu utéct. Jinak bude nápadník zabit. Tato výhrůžka, v pohádkách typická, není svědkem žádné sociální praxe dávnověku. Význam je zajisté krutě psychický - hrozba smrti je hrozbou nedospělosti, regrese, neurózy.

Můžeme ji ovšem chápat ještě trochu jinak. V jisté chvíli pohádky se ukáže, že princeznin otec dceru vlastně vydat nechce. V pozdějších verzích je to zdůvodněno tím, že se náš hlavní hrdina, kralevic, vydává za chudáka. Ale to je spíš zakrytí jakéhosi "Oinomaoského komplexu", nám všem zajisté dobře známého, v komickém podání například z veselohry Father of the Bride se Spencerem Tracym v hlavní roli.

 Oinomaos byl v řecké mytologii otec krásné Hyppodamie, který měl ke své dceři zjevně vztah poněkud incestní. Žárlivě vyzval každého nápadníka své dcery k závodu na voze, a když zvítězil, probodl nápadníka oštěpem. Zahubil tak třináct mladíků, jako čtrnáctý se mu postavil Pelops. Při závodě král zemřel, Pelops se oženil s Hyppodamií a na paměť svého vítězství založil tradici Olympijských her. Náš kralevic tak do jisté míry v pohádce sehrává i roli Pelopse. Ale to není jeho hlavní mytologickou funkcí, jak se pokusím dokázat.

Oralita

Naším hlavním hrdinou je kralevic "pěkný jako jelen a bystrý jako sokol", což nám naznačuje, že jeho falická výbava vypadá velmi slibně (symboliku paroží a ptáka doufám netřeba dlouho dekonstruovat). A tak se kralevic vydává na svou (zasvěcovací) cestu, na svou cestu z dětství do dospělosti.

Kohopak to potká prvního? "Jsem Široký a mohu své břicho tak rozšířit, že se v něm celý zástup vojska skryje," říká ten záhadný pocestný. Kralevicovi se tlusťoch zalíbí a vyzve ho, aby putoval s ním. Nám už je samozřejmě jasno. Břicháč je nutným symbolem orální fáze vývoje, tak jako je jím v jiné pohádce Otesánek. Proč se mu do obřího břicha vejde právě "zástup vojáků"? To je symbol orálně-anální agrese, kousavého, pohlcujícího sadismu, i sadismu tračníkového.

To, že se pocestný přidá k našemu hrdinovi samozřejmě znamená, že orální téma je integrováno do psýché a začne přispívat k vývoji. Tyhle integrované symbolické figury kralevic později nazývá "moji bratříčci", což je velmi typické, v jiných pohádkách a mýtech se psychické potenciály často vyjevují v postavách bratrů, do nichž je náš hrdina-dítě rozštěpen.

Skopofilie a faličnost

Po čase naši braši potkají dalšího pocestného. Ten je "bystrozraký". Avšak všimněme si, jak se tato jeho bystrozrakost projevuje. Pocestný narovná dřevo do hranice, vrhne na něj svůj pohled a dřevo tím zapálí.

 Oheň je samozřejmě nejpradávnějším symbolem libida. Voyeristická kvalita našeho pocestného tak má podivuhodně ofenzivní charakter. Ano, infantilní voyerismus není o schopnosti vnímat, ale přetavit svět ve zdroj slasti. Je to oční útok na realitu. Samozřejmě i "bystrozraký" se přidá k naší dvojici a brzy potkají toho třetího. Však vy už velmi dobře víte, kterého. I co je vlastně zač.

"Jsem Dlouhý a mohu se vytáhnout až do oblak," říká o sobě třetí pocestný. Nemusím jistě urážet svého pozorného čtenáře složitým vysvětlováním, jakýže orgán reprezentuje ten chlapík schopný takové erekce. Reprezentuje falickou fázi a její vývojová dramata. Když se je podaří zvládnout a falický princip integrovat do psýché, může cesta hrdiny pokračovat až k rozhodující zkoušce.

Hlava Medúzy: Vagína

Zde bych vlastně mohl výklad ukončit. Hlavní latentní význam pohádky jsme si ukázali. Ale zkusme se ještě podívat na klíčovou zápletku, k níž náš hrdina míří. Třeba se i tam dozvíme něco důležitého o člověku.

Naši putující dorazili do královského zámku a král je s potutelným úsměvem dovedl do ložnice princezny. Kralevic nyní přichází k princeznině loži - neboli to, co bylo dosud psychické, se teď musí projevit sexuálně. Oralita, skopofilie a faličnost teď reprezentují perverzní potenciály, které se dle Freuda musí spojit a svým harmonickým uspořádáním nasměrovat libido ke genitalitě, k touze pronikat falem do vagíny.

Latentní význam pohádky nespočívá v tom, že by nastával souboj s těmito potenciály, ty byly představeny již jako úspěšně integrované a prožité. Ten hlavní souboj teď nastává s princeznou samotnou, či přesněji s její vaginálností.

Ženy si většinou neuvědomují, že vagína je pro muže ne zcela samozřejmá věc. Setkání a souboj s ní nejsou jednoduchou záležitostí. Výzkumy sexuologů ukazují, že první konfrontace s vagínou je pro mladé muže traumatem svého druhu.

Naši předci - nejen psychoanalytici - to věděli již dávno. Sándor Ferenczi, jeden z nejslavnějších Freudových žáků, tvrdil, že mytická hlava Medúzy, která měla zvláštní účes ze živých hadů, a na níž Perseus nesměl přímo pohledět, jinak by zkameněl hrůzou, byla právě mytologickým symbolem ženského přirození. Náš kralevic však naštěstí není vystaven tak nebezpečné pramateřské pohlcující vagíně jako Perseus. Svádí souboj s jinými nástrahami vaginality, ne tak děsivými.

Tento úryvek je z článku Falický, orální a voyeristický, celý článek naleznete ZDE.