O záludnosti jablíčka a vývoji libida

Libido se podle Freuda vyvíjí tak, že prochází různými stádii, v nichž se mění zdroje a formy sexuální slasti. První zásadní fází vývoje libida je fáze orální. Předpokládá se, že začíná narozením a končí odstavením od prsu (případně dobou, kdy si dítě přeje být odstaveno). Zdrojem slasti jsou v této fázi ústa.

Pokud dojde k fixaci či regresi na tuto fázi, osoba s orálním charakterem může inklinovat k sado-masochismu, v případě psychopatologické realizace problematiky se dává orální charakter především do souvislosti s depresí. Oralita je obrovské lidské téma. Prazáklad každého pozdějšího inkorporování a přijímání.

S orální fázi je provázána fáze anální, kde zdrojem slasti je především anál a defekace, tedy manipulace s výkaly. Při fixaci či regresi bývá v psychopatologické podobě výsledkem nutkavá neuróza. V sexuálně-perverzní rovině jí odpovídá sadismus. Mezi ústy a análem se nacházejí především střeva, jejichž agresivní činnost dítě vnímá nejvíce.

 Tato agrese je úzce svázána s úzkostí z "vnitřní prázdnoty". Jak píše Erik Erikson: "Na orální úrovni existuje cosi jako strach z prázdna a z nedostatku stimulace. Tyto strachy se později stávají zaměnitelnými, takže vyhledávání vzrušení a strach z hladovění může být charakteristickým rysem lidí, kteří mají potravy víc, než potřebují, ale chybí jim důvěrný smyslový kontakt." Proto je oralita a analita psychoanalytickým klíčem k řešení anorexie, bulimie, psychicky podmíněné obezity, konzumerismu, patologické touhy po poznání, ale i třebas chronické zácpy či naopak průjmů.

Po anální fázi libidinosního vývoje následuje fáze falická. Tehdy se chlapec začíná zabývat svým penisem a jeho funkcemi.

U dívek pak Freud považoval za klíčovou zkušenost úlek ze ztráty penisu následovaný závistí penisu. S falickou fází souvisí i dílčí pud exhibicionismu. Chlapec má potřebu ukazovat, že má genitál, u dívek se rozvíjí obecný feminní exhibicionismus, jímž je kompenzována neúplnost - "ztráta penisu" ("musím něco mít, když se na mne dívají!"). Pasivní verzí exhibicionismu je voyerismus, slast z dívání se. Tehdy se naopak odehrává velký přesun a dítě se proměňuje v jedny velké oči, jimiž vysává libidinosní z okolí.

Velmi často dochází k dětské sublimaci, pak hovoříme obecněji o dětské skopofilii, tehdy dítě přesune svůj pohled z tělesného na nějakou scénu, která tělesné zastupuje. Erik Erikson například vyprávěl příběh malé holčičky, která začala být fascinována otcovým penisem. Otce to vylekalo a reagoval podrážděně. To vedlo ke krizi. Nakonec Erikson doporučil prostinkou věc: tatínek začal dceru vodit na nádraží. Tam holčička dokázala fascinovaně hodiny zírat na přesuny falických vlaků a vztah s otcem desexualizovala.

Mezi třetím až pátým rokem života se pak realizuje známá fáze oidipovská, charakterizovaná oidipovským (u dívek "elektřiným") komplexem, kdy se zájem dítěte přesune k vlastnění rodiče opačného pohlaví a odstranění rodiče pohlaví stejného. Oidipovské drama se řeší identifikací s rodičem stejného pohlaví a dočasným zřeknutím se pohlaví opačného, které je znovu objeveno až ve formě dospělého sexuálního objektu, což je ideál nazývaný v jistých kruzích genitalita.

Genitalita a Oinomaos

Já vím, zatím samá nuda, nuda, šeď, šeď, jak praví klasik. No vidíte a přesto tohle nudné vyprávění všichni dobře známe už od kolébky. No ano, mám teď na mysli pohádku Dlouhý, široký a bystrozraký. V naší kultuře patří k těm základním dětským vyprávěním a naši předci k takovému výběru měli zajisté velmi dobrý důvod. Pojďme si to dokázat.

V roce 1982 jsem dostal k Vánocům knihu Mahulena, krásná panna. Byly v ní slovenské pohádky sesbírané Boženou Němcovou a převyprávěné citlivě Jaroslavem Seifertem. Přiznám se, že jsem do knihy nahlédl poprvé teprve nedávno. Kdysi nemohla knížka, byť vkusně albatrosácky vypravená, konkurovat v mém životě Čtyřlístku, Stadionu či majoru Erbanovi v pořadu Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje. Některé knihy musí v knihovně dozrát. A jelikož tuhle nechtěli ani v antikvariátu, počkala na mne. Je to zajisté malý poklad. Dlouhý, Široký a Bystrozraký jsou zde k nalezení v poměrně krystalické, nepokřivené podobě.

Na počátku pohádky je představena krásná princezna, kterou její tatínek chce provdat. Neboli řečeno jazykem psychoanalýzy: nastolen je ideál a cíl genitality. Král má však jednu prapodivnou podmínku: nápadník musí princeznu po tři noci uhlídat. Nesmí mu utéct. Jinak bude nápadník zabit. Tato výhrůžka, v pohádkách typická, není svědkem žádné sociální praxe dávnověku. Význam je zajisté krutě psychický - hrozba smrti je hrozbou nedospělosti, regrese, neurózy.

Můžeme ji ovšem chápat ještě trochu jinak. V jisté chvíli pohádky se ukáže, že princeznin otec dceru vlastně vydat nechce. V pozdějších verzích je to zdůvodněno tím, že se náš hlavní hrdina, kralevic, vydává za chudáka. Ale to je spíš zakrytí jakéhosi "Oinomaoského komplexu", nám všem zajisté dobře známého, v komickém podání například z veselohry Father of the Bride se Spencerem Tracym v hlavní roli.

 Oinomaos byl v řecké mytologii otec krásné Hyppodamie, který měl ke své dceři zjevně vztah poněkud incestní. Žárlivě vyzval každého nápadníka své dcery k závodu na voze, a když zvítězil, probodl nápadníka oštěpem. Zahubil tak třináct mladíků, jako čtrnáctý se mu postavil Pelops. Při závodě král zemřel, Pelops se oženil s Hyppodamií a na paměť svého vítězství založil tradici Olympijských her. Náš kralevic tak do jisté míry v pohádce sehrává i roli Pelopse. Ale to není jeho hlavní mytologickou funkcí, jak se pokusím dokázat.

Oralita

Naším hlavním hrdinou je kralevic "pěkný jako jelen a bystrý jako sokol", což nám naznačuje, že jeho falická výbava vypadá velmi slibně (symboliku paroží a ptáka doufám netřeba dlouho dekonstruovat). A tak se kralevic vydává na svou (zasvěcovací) cestu, na svou cestu z dětství do dospělosti.

Kohopak to potká prvního? "Jsem Široký a mohu své břicho tak rozšířit, že se v něm celý zástup vojska skryje," říká ten záhadný pocestný. Kralevicovi se tlusťoch zalíbí a vyzve ho, aby putoval s ním. Nám už je samozřejmě jasno. Břicháč je nutným symbolem orální fáze vývoje, tak jako je jím v jiné pohádce Otesánek. Proč se mu do obřího břicha vejde právě "zástup vojáků"? To je symbol orálně-anální agrese, kousavého, pohlcujícího sadismu, i sadismu tračníkového.

To, že se pocestný přidá k našemu hrdinovi samozřejmě znamená, že orální téma je integrováno do psýché a začne přispívat k vývoji. Tyhle integrované symbolické figury kralevic později nazývá "moji bratříčci", což je velmi typické, v jiných pohádkách a mýtech se psychické potenciály často vyjevují v postavách bratrů, do nichž je náš hrdina-dítě rozštěpen.

Skopofilie a faličnost

Po čase naši braši potkají dalšího pocestného. Ten je "bystrozraký". Avšak všimněme si, jak se tato jeho bystrozrakost projevuje. Pocestný narovná dřevo do hranice, vrhne na něj svůj pohled a dřevo tím zapálí.

 Oheň je samozřejmě nejpradávnějším symbolem libida. Voyeristická kvalita našeho pocestného tak má podivuhodně ofenzivní charakter. Ano, infantilní voyerismus není o schopnosti vnímat, ale přetavit svět ve zdroj slasti. Je to oční útok na realitu. Samozřejmě i "bystrozraký" se přidá k naší dvojici a brzy potkají toho třetí. Však vy už velmi dobře víte, kterého. I co je vlastně zač.

"Jsem Dlouhý a mohu se vytáhnout až do oblak," říká o sobě třetí pocestný. Nemusím jistě urážet svého pozorného čtenáře složitým vysvětlováním, jakýže orgán reprezentuje ten chlapík schopný takové erekce. Reprezentuje falickou fázi a její vývojová dramata. Když se je podaří zvládnout a falický princip integrovat do psýché, může cesta hrdiny pokračovat až k rozhodující zkoušce.

Hlava Medúzy: Vagína

Zde bych vlastně mohl výklad ukončit. Hlavní latentní význam pohádky jsme si ukázali. Ale zkusme se ještě podívat na klíčovou zápletku, k níž náš hrdina míří. Třeba se i tam dozvíme něco důležitého o člověku.

Naši putující dorazili do královského zámku a král je s potutelným úsměvem dovedl do ložnice princezny. Kralevic nyní přichází k princeznině loži - neboli to, co bylo dosud psychické, se teď musí projevit sexuálně. Oralita, skopofilie a faličnost teď reprezentují perverzní potenciály, které se dle Freuda musí spojit a svým harmonickým uspořádáním nasměrovat libido ke genitalitě, k touze pronikat falem do vagíny.

Latentní význam pohádky nespočívá v tom, že by nastával souboj s těmito potenciály, ty byly představeny již jako úspěšně integrované a prožité. Ten hlavní souboj teď nastává s princeznou samotnou, či přesněji s její vaginálností.

Ženy si většinou neuvědomují, že vagína je pro muže ne zcela samozřejmá věc. Setkání a souboj s ní nejsou jednoduchou záležitostí. Výzkumy sexuologů ukazují, že první konfrontace s vagínou je pro mladé muže traumatem svého druhu.

Naši předci - nejen psychoanalytici - to věděli již dávno. Sándor Ferenczi, jeden z nejslavnějších Freudových žáků, tvrdil, že mytická hlava Medúzy, která měla zvláštní účes ze živých hadů, a na níž Perseus nesměl přímo pohledět, jinak by zkameněl hrůzou, byla právě mytologickým symbolem ženského přirození. Náš kralevic však naštěstí není vystaven tak nebezpečné pramateřské pohlcující vagíně jako Perseus. Svádí souboj s jinými nástrahami vaginality, ne tak děsivými.

Uzavřenost a idealizace

Princezna se po tři noci promění v několik symbolů vaginálnosti, aby kralevicovi a jeho druhům utekla. První noc se změní v červené jablíčko, které se odkutálí z ložnice. Červená je barva sexuality a ženské dospělosti (menstruace), kulatost respektive kruhovitost jablíčka je tradiční vaginální symbolikou.

Ale záludnost jablíčka spočívá v jeho uzavřenosti. Nemá samozřejmý otvor, není snadné do něj proniknout. Zde pomůže nejprve Bystrozraký, který odkutálené jablíčko zahlédne (muž se vzruší pohledem) a Dlouhý - fal si prorazí cestu. Porážka ženské uzavřenosti ("chtěj to vůbec holky taky?") je však teprve první těžkou zkouškou.

Příští noc se princezna promění v holubičku a uletí oknem. Z holubičky cítíme měkkost ženského přirození, holubička je už mnohem životnější než pasivní jablko, ale má v sobě zaklet jistý zádrhel. Je to příliš očišťující a nevinný symbol. Jedna z archetypálních hrozeb pro muže je, že bude milovanou ženu příliš idealizovat, že se krása rozpojí se vzrušivostí, stane se nedotknutelná, sexuálnost uletí.

 Tehdy přichází především voyeristická pornografičnost, která tohohle "démona-anděla" zaplaší: "Bystrozraký pustil na holubičku ze svých očí takový žár, že jí křídla klesala a musela si sednout na strom". Pak po ní pochopitelně znovu chňapl Dlouhý a i nástraha druhé noci byla překonána. Krása byla zprzněna, andílek byl obsazen libidem, které na ní pornografický muž doslova "vyzářil", aby překonal "čistotu" ženy.

To ti slezou nehty

No ale to bylo zatím jen pubertální a postpubertální (lyrické) drama. Teprve třetí noc pohlédne náš kralevic do tváře Medúzy. Perseovská hrozba je v lidové pohádce reprezentovaná dvěma symboly. Princezna se nejprve promění v mouchu a posléze v rybku, která se schová na dně tůňky či studny.

Proč je v naší kultuře moucha symbolem neurózy, je velké téma, které zpracovávám v knize, jež zanedlouho vyjde v nakladatelství Malvern. Tam analyzuji klasický horor Moucha režiséra Kurta Neumanna a proberu v této souvislosti téma mouchy ze všech možných stran.

Jeden muší význam je však zcela specifický. Ano, hmyz podléhá transkulturně neurotizaci a jeden z důvodů této neurotizace je patrně vaginální - vzpomeňme představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?, kde je reprodukován jeden "hovor z pánské šatny". Praví se zde: "Šáhnu jí ve sprše na švába - To ti slezou nehty - Ne rukou, kopačkou".

 Tento hovor dvou českých rozhodčích o jejich kolegyni Damkové má váhu perseovského mýtu i dramatu třetí noci našeho pohádkového kralevice. Hrůza z vagíny se v pohádce odehrává proměnou této vagíny nejprve ve hmyz a posléze v rybku.

Nebuďme měšťáky a přiznejme, že všichni dobře víme, proč právě rybka neurotizuje ženský pohlavní orgán. Ano, jistě, jde o drama snesitelnosti vůně vzrušeného ženského přirození. Každý muž dosvědčí, že na tohle drama vás žádná teorie ani pornografie nepřipraví. Je to náhlý úder, který vyvolá druh traumatu, jenž vás buď k této vůni navždy uváže (vzrušením), anebo vás uvrhne do zmatku. S tím zápolí i náš kralevic. V této klíčové chvíli musí vypomoci všechny perverzní potenciály, "všichni musí k pumpám", aby se loď nepotopila.

Na pomoc jde koprofilie

Nejprve šmátrá Dlouhý v tůňce, jeho erektivní ruka se noří až na dno, ale to výsledek samo o sobě nepřináší. Rybku najde, ale není schopen jí uchopit (či se s ní smířit). Nastupuje tedy Široký. Ten svou vahou vylije na principu archimédova zákona z tůňky vodu. To je klíčový symbol, byť velmi matoucí. Ano, vyplavená voda z tůňky (či v jiné verzi studně) je jistě vaginální sekret - ale zde si musíme uvědomit onu hypertajnou zvěst.

Kdo četl učebnicový úvod pořádně, dobře ví, že jeden bratříček nám tady vlastně chybí - ten reprezentující analitu. Analitu do sebe shrnul Široký, orální a anální dramata jsou ostatně velmi provázaná. K anální orientaci patří, jak víme především od Karla Abrahama, záliba v pachu (původně koprofilní) . Právě tento perverzní rys teď musí přiložit ruku k dílu, aby se velký utopický projekt genitality zdařil. Vylití vody je tak spíše symbolem vyplavení všech nevědomých potenciálů (voda je nejdávnějším symbolem nevědomí).

No ale ani zásah "utajeně anální orality" by tentokrát nestačil. Rybka nevyplavala, studna či tůňka byla příliš hluboká. I Bystrozraký nakonec musí zasáhnout, a to velmi podivně a nesrozumitelně: "Bystrozraký se nahnul přes roubení a pustil žhavé požáry z očí do studně. V okamžiku se začala voda vařit a kypět, zdvihala se výš a výš až z jedné vlny nakonec vyklouzla i malá rybka." Poté se rybka konečně promění v princeznu a zkouška je u konce.

Kypění vody je samozřejmě symbolem maximálního vzrušení za pomoci nehlubších nevědomých perverzních potřeb. Bystrozrakého oční útok také naznačuje, proč muži chtějí mít při sexu spíše rozsvíceno, neboť pomoc "bystrozrakého voyera v sobě" zkrátka potřebují. U žen je to trochu jinak. O čemž fascinující pohádka ostatně také nemlčí, jak záhy zjistíme.

Ať jsou stromy!

Ano, kralevic uspěl. Prošel zasvěcovací branou "třetí noci". Získal princeznu. Ta však tentokrát není tak pasivní jako třeba Šípková Růženka. Vypravěč je protentokrát genderově vyváženější. Nastává totiž další zápletka. Otec se s kralevicovým vítězstvím a odvedením dcery nesmíří. Začne dvojici milenců a jejich tři perverty pronásledovat. V této chvíli můžeme rozehrát jistě vyprávění "oinomaosské". Ale já mu moc nevěřím, jak jsem už naznačil v úvodu.

To je jen jeden z mnoha převleků věčné "teorie traumatu", která číhá na každého terapeuta jako past. O krále přeci v pohádce vůbec nejde. Jde o zasvěcovací cestu muže a ženy, dítěte ve dvou podobách - mužské a ženské. Ten pronásledující otec je "incestní násilník" ve fantazii "hysterky". To dcera je fixována na otce, ne on na ní.

Ten kdo jí pronásleduje je ženský neurotický potenciál (Elektřin komplex) zabraňující plně prožít ženskou genitalitu. Znakem "hysterie" je přeci frigidita - neschopnost získávat vzrušení z vaginálního dráždění. Toto vzrušení není zadarmo a samozřejmé. I princezna musí projít třemi zasvěcovacími body, třemi zkouškami. I ona se musí nějak vyrovnat s traumatem mužské sexuality, která je tak podivně nekompatibilní a nesrozumitelná.

Pronásledována svým otcovským (Elektřiným) neurotickým potenciálem učiní tři věci: nejprve si stáhne šátek z hlavy, hodí ho otcovým vojákům do cesty a praví: "Kolik je v něm nitek, tolik ať je stromů!". V tom okamžiku oddělí pronásledující vojáky hustý les. To je falické dívčí drama (všimněme si, že postup dívky bude opačný, směřující od genitálií k nejhlubšímu nevědomí!). Přání falu - "ať jsou stromy" - je přáním "mít falus". To je také první možná cesta, jak mužský falus přijmout. Jestliže dcérku pronásleduje trauma "ztráty penisu", může si ho přivlastnit tím, že svou sexualitou ovládne muže - tím jeden fal získá a získá i vládu nad ním.

Masochismus a Inkorporující bohyně

To však nemusí k přijetí muže a jeho sexuality stačit. Co tedy potom? "Uronila na zem slzu se slovy: Buď řekou!", píše se v pohádce. Ronit slzu, ba celou řeku slz, znamená přijmout svou submisivitu, ba masochismus, který řeší pocit viny za to, že byl fal odebrán. Tato submisivita může učinit spojení s mužem v jistém smyslu harmonické.

Slza bolesti se může změnit v celou řeku nevědomé perverzní sexuality a vést k přijetí znásilňujícího falu a ke statusu otevírající vaginálnosti. Ale popravdě, ani to nemusí stačit. Všichni dobře víme, že tohle řešení, ač lidstvu sloužilo tisíce let ve většině kultur, je vratké. Žena postmoderní ho například odmítla (nebo se tak aspoň tváří). A tak zbývá už jediné. Návrat k tomu nejhlubšímu a nejtemnějšímu zdroji ženské slasti.

"Kéž by byla tma!" vykřikne nakonec princezna. V tu chvíli Dlouhý učiní svou maximální erekci a zakryje Slunce svým kloboukem. Vojáci pak ve tmě zbloudí. Fal se v této chvíli promění v něco jiného než ve znásilňovatele. Stane se vypínačem vědomého, otcovského (Slunce je archetypálním symbolem Otce), oidipovského, kulturního a žena fal používá v temné noci nejplnější vaginálnosti k probuzení nejplnější a nejhlubší perverze - ano, to je to veliké ženské tajemství.

Žena fal nakonec použije k nastolení tmy věků, k vyhřeznutí pramateřské bohyně ve své psýché. Bohyně orální, inkorporační, pozřívající vagínou celý svět, ba Vesmír. A pohádka zpřesňuje tradiční mytologické metafory, doplňuje zvěst v kódu infantilně- perverzním: Široký v závěru nastupuje do služeb princezny, postaví se břed bránu (před vagínu), otevře svou obří tlamu a spolkne konečně všechny pronásledující vojáky. Tím je stvrzena orálnost vagíny. To nejvíce regresivní je tak v ženské sexualitě nejprogresivnějším nástrojem.

Ženská psýché je jiná než mužská, je sublimační, uhýbající, skrývající se. Zatímco muž musí perverzi v sobě ovládnout a zkrotit ve prospěch genitality, žena ji musí k tomu samému účelu plně probudit. A dobrat se až jejího nejhlubšího dna.

Freud na konci života prohlásil, že pochopil o lidech mnohé, jen jedno nepochopil: co vlastně chtějí ženy. Inu, nečetl zřejmě pohádku o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém dosti pozorně, Herr Professor...

Autor je mediální teoretik