Když maskované Benátky tančí

„Mám v autě ještě dvě volná místa,“ říká mi jakoby mimochodem slečna, kterou znám zatím jen podle vidění. Říkám zatím, protože pár týdnů poté prožijeme nejlepší víkend za poslední půlrok. „Nevíš náhodou o někom, kdo by rád jel na karneval do Benátek?“ pokračuje.

Do města protkaného stovkami kanálů přijíždíme už po setmění. Před námi jsou tři noci v malém, ale útulném apartmánu v samém srdci Benátek, jež zůstává architektonicky nezměněno dlouhých pět století.

Po dvanácti hodinách cestování působí odpočinek na měkkém kanapi při otevřených okenicích do uzounké ulice s rozvěšeným prádlem a vůní mořského vzduchu jako čarovný balzám. Za chvíli vyrážíme do ulic...

Proslulé náměstí San Marco si necháváme až na další den. Tam proběhne nejprestižnější akce karnevalu – vyhlášení nejhezčí masky. A tak se touláme po nejrůznějších zákoutích, menších náměstích, trzích s nepřeberným množstvím masek. Přecházíme most za mostem, pod kterými tiše proplouvají gondoliéři, až nakonec vyhledáváme restauraci za záměrem ochutnat italské víno. Můj kamarád, vášnivý kuřák, je poněkud zklamán, neboť mu není dovoleno pokouřit z čerstvě koupeného balíčku cigaret.

Po hodině jsme ale už opravdu unavení. Cestou domů míjíme podobný podnik, jež jsme právě opustili. Znenadání se z něj vyloupne rozevlátý turista a ptá se: „Hey! Where is the bridge?“ Jen jsem si pomyslil, který asi z těch 442 myslí?

K maskám skrze davy

Druhý den ráno vyrážíme pomalu na náměstí svatého Marka. Rychle to přes záplavu turistů vlastně ani nejde. A já se hned za prvním rohem své skupince ztrácím. Za malou chvíli zjišťuji, že ztratit se v Benátkách je pro fotografa asi to nejlepší, co může udělat.

Na největší benátské náměstí, kde už takřka není k hnutí ale přicházím včas. Benátčané a turisté z celého světa se tu začali srocovat už před několika hodinami. Situace naznačovala, že co chvíli může začít přehlídka a následné vyhlášení nejúžasnější masky tohoto ročníku karnevalu.

Na západní straně náměstí stojí pódium s molem, kolem se tlačí davy. Přicházím z východu a je mi nad slunce jasné, že nedostanu-li se na blíže k pódiu, jel jsem jako fotograf do Benátek zbytečně.

Bohužel si, ani po rychlo kurzu italštiny během cesty, nedokážu vzpomenout, jak se řekne italsky promiňte a tak se jen pomocí loktů, aparátu a španělského „perdona“ prodírám davem. Čas od času někdo nerozumí mé mluvě a tak zvyšuji hlas „Soy de periodico“.

Asi deset metrů od pódia je však situace tak hustá, že už už sahám k výmluvě „Soy medico“, která už i mě přijde dost troufalá. V tu chvíli ale pár statných mužů rozráží dav a dělají tak cestičku starostce Benátek, se kterou je zacházeno jako s opravdovou královnou. Je totiž, mávajíc rozjásanému davu, nesena ve zlatých nosítkách. Využívám vřavy a „zavěšen“ za nosítka pronikám až k zábranám. Ty už pak stačí jen přeskočit a tak se nacházím mezi šesti akreditovanými fotografy.

Po chvilce si mne ale všímá jeden z organizátorů. Ptá se na kartičku v zalité fólii. Sice jsem asi čtrnáct dní před odjezdem poslal mailem žádost o press kartu novinářskému oddělení karnevalu, ale bohužel bez jakékoliv odezvy. Po vzoru hlavního hrdiny Goldoniho divadelní hry Lhář odpovídám, že jsem neměl čas si ji vyzvednout.

Balónová lady a Orient express

Právě ve jménu tohoto slavného benátského dramatika 18.století se slavnosti tento rok konaly. Porota letos volila z dvou set historických masek a převleků s dobovými doplňky.

K vidění byly ale i kostýmy moderní, například hollywoodští Krotitelé duchů nebo převleky za opice, psy nebo kočky. Vítězkou celé šou se stala balónová lady, jejíž kostým zhotovený v duchu bratrů Mongolfierů splňoval všechny požadavky. Byl podle poroty nejnápaditější, nejpracnější, nejosobitější a samozřejmě nejkrásnější.

Další ocenění získal kostým Orient Express-sympatický francouzský pán s buřinkou a namalovaným úzkým knírkem byl „osazen“ malými vagónky nebo maketou večeře z jídelního vozu.

Inspirací pro třetí oceněnou masku byla figura z plátna Gustava Klimmta. Zdálo se, že ani neoceněné masky nebyli zklamány. Předvedli svou tvořivost tisícům lidí a ochotně pózujíce fotografům snad spoléhali na to, že se ocitnou na stránkách nejen italských periodik.

Autor studuje VOŠ Publicistiky, foto autor