Jakou roli hrají pohádky v duševním vývoji jedince?
Pohádky, mýty, ale i komiksy a podobné literární útvary jsou nezastupitelnou veličinou v životě člověka a vůbec lidstva samotného. Jsou zprostředkovaným návodem na život, pomyslnou studnicí moudrosti a poznatků. Zároveň poskytují také prostor pro regresivní prožitek všemoci. Jsou jakousi matrix lidské kultury.
Tradiční pohádky postupně vytlačují zmíněné komiksy se super hrdiny. Do jaké míry to ovlivňuje dětské chování a vnímání reality?
Komiksy vidím jako jinou výrazovou formu toho, co bylo ztělesněno dříve pohádkami. I v nich přeci máme super hrdiny jako je princ Bajaja, nebo Čurila Plenkovič. Každá z těchto postav se stává pro dítě identifikačním hrdinou, takovým, jakým by chtělo být. To samozřejmě hraje velkou roli při vytváření hodnot dítěte.
Mají násilné scény v pohádkách dopad na chování dětí v kolektivu?
Médii akcentovaný trend o tom, že násilné scény v pohádkách deformují chování dětí, je nekritický a v podstatě nepravdivý. Násilí tu bylo vždy a děti s ním byly trvale konfrontovány. Už od starověku ho zakoušely a byly ostatně přímými účastníky násilí, válek, veřejných trestů, mučení a poprav. To vše se objevovalo už ve zmíněných mýtech a také v původních verzích pohádek. Současné pohádky jsou často záměrně zbavované násilí a převyprávěné v té mírnější podobě – to je například vidět i na pohádkách bratří Grimmů.
Děti si přirozeně osvojují různé mody chování ke svému okolí, včetně agresivity. I v tom jim pohádky mohou pomoci. Agrese není jenom odsouzeníhodný fenomén, ale i podnětná a životu přitakávající složka naší osobnosti.
Jak moc se dítě ztotožňuje se svým pohádkovým nebo komiksovým hrdinou?
Za určitých podmínek velmi výrazně a intenzivně. Považuji tuto skutečnost za nedílnou a nutnou součást našeho zrání. Obdobné situaci se ale může vystavovat i dospělý. Při sledování filmu se leckdy ztotožňujeme s hrdinou. Vědomě či nevědomě se pak podle něj chováme, oblékáme a zastáváme jeho hodnoty.
Které vzory bývají v tomto ohledu nejčastější, je patrný nějaký posun oproti situaci před několika lety?
Model nápodoby a identifikace s hrdinou je v podstatě univerzální. Učaruje nám neohrožený, mocný a spravedlivý hrdina, který vítězí nad zlem. A je potom jedno v jaké variaci se objevuje, je-li to Herkules, český Honza nebo Superman. Vždy splňuje a zároveň podněcuje ty složky naší osobnosti, které jsou vůdčí pro náš další růst.
Setkáváte se s dětmi které mají někdy až patologický strach z nějaké pohádkové postavy?
Jsou jistě pohádkové bytosti, ale i situace, kterých se dětí bojí. Považuji to za přirozené a samozřejmé. Strach je přirozenou reakcí živé bytosti na události, které jsou ohrožující. Vcítím-li se tedy třeba do role prince Bajaji, budu mít přirozeně strach z draka, se kterým on musí zápasit. Nejedná se o žádný patologický strach, i když některé vnější podmínky ho mohou znovu provokovat. Patologický strach začíná ve chvíli, kdy se zakládá na duševně skrytých, tzv. intrapsychických konfliktech. Dítě je nezvládá a pro tento strach si vypůjčí pohádkovou postavu.
Autor studuje VOŠ Publicistiky
