Pavel Kubíček: Jsem spontánní typ

Pamatujete si důvod, proč jste si pořídil první motorku?

To je docela zábavná historka. Byl jsem už v BBDO a jel v Praze na reklamní prezentaci autem. Byla šílená zácpa, a když jsem byl v Holešovicích, rozčílilo mě to. Zastavil jsem, že tam auto nechám. Shodou okolností to bylo u prodejny motorek, tak jsem šel dovnitř.

Neříkejte mi, že jste si tam koupil motorku, protože už vás unavovala jízda po Praze autem.

Ale ano. Uviděl jsem choppera, koupil ho a na tu prezentaci jsem přijel na motorce. Auto zůstalo na parkovišti.

Byl to Harley Davidson?

Ne, Suzuki. Harley přistál v mé stáji asi po půl roce. Nechal jsem si dovézt ojetinu ze Spojených států.

To se psal který rok?

Harley jsem si pořídil v roce 1993.

Na podobné scénky potřebuje člověk nejen divokou duši, ale taky peníze. V reklamě už tehdy létaly takové peníze, aby si člověk jen tak cestou koupil motorku?

Úplně chudí jsme nebyli a já jsem spontánní typ.

Byly i vaše jiné důležité okamžiky v životě tak spontánní? Třeba nástup do práce v reklamním byznysu? Jak jste se tam vůbec dostal?

Já jsem se vždy nějak dostal do situace, kterou jsem musel řešit. V osmnácti jsem se osamostatnil a studoval jsem práva. Bylo to jediné koncepční rozhodnutí, které jsem v životě udělal.

Tehdy byla osmdesátá léta, socialismus sice ztěžka dýchal, ale nevypadal, že brzy zemře. Čím jste chtěl být? Podnikovým právníkem?

(smích) Tak to ani náhodou, ale zkusil jsem to. Měl jsem tehdy jednu přítelkyni, co dělala v Československém rozhlase, a ta mi dohodila místo v tamním právním oddělení. Jenže! Byla tam šéfová, která mi říkala "soudruhu doktore". Když mi to řekla asi popáté, přestože jsem jí namítal, že sice doktor jsem, ale soudruh ne, řekl jsem jim "nazdar". Vydržel jsem týden.

Tvrdá životní realita?

Divné prostředí, divní lidé, nic pro mě.

A co jste pak podnikl? Účty člověka nenechají spát...

Zavolal mi kamarád Aleš Neděla, který pracoval u Art Centra, a ptal se: Co děláš? Přiznal jsem, že zrovna nic moc. A on mi nabídl, ať jdu tam, že je to o umění, zábava. Díky tomu jsem se dostal k něčemu, co by se dalo s přivřenýma očima nazvat reklamou. A to mě profesně nasměrovalo. Byl to podnik zahraničního obchodu, tak jsem i cestoval, ale naštěstí jsem byl takové ucho, že jsem se nedostal nijak vysoko a nijak se nenamočil.

Myslíte s mocí, komunisty a StB?

Jasně. Tyhle podniky tím byly prolezlé skrz naskrz.

Pak přišla revoluce a vy jste si řekl: Je čas začít dělat reklamu a byznys?

Hned v roce 1990 po českém trhu začaly pokukovat světové reklamní agentury a hledaly lidi, co to rozjedou. My s Markem Šebesťákem jsme se spojili s BBDO. Díky jejich školení jsme se branži za pochodu vyučili.

Jak na vás svět reklamy zapůsobil? Když se na vás člověk podívá dnes, máte firmu zastupující Harley Davidson v Česku, klasického chlapíka z reklamního byznysu nepřipomínáte.

Tehdy byla úplně jiná doba a do byznysu přicházeli obecně jiní lidé. My nevěděli, jak má branže vypadat. Lidi ze Západu nás učili základní postupy, ale my neměli peníze, abychom zaměstnali 300 lidí a vytvořili velké firmy se strukturovaným řízením a tak. Vodili jsme kočku za ocas, bylo vždy míň lidí, než bylo potřeba. A všichni tehdy byli ochotní a schopní přijímat rozhodnutí. Dnes na to, zda použijete kočku, nebo psa ve spotu, naplánují celodenní mítink, na kterém se hodně pije a jí a musí se dojít ke konsenzu. Tehdy se rychle pracovalo, rozhodovalo, budovalo.

Dnes je to úplně jiné?

Jsou to dva různé světy. Tehdy v Česku znali "pana Vajíčko" a jinak o branži neměl nikdo ani tucha. Tím to bylo zajímavé, vytvářel se obor. Dnes je reklama, já říkám, navoněná bída. Většina věcí se dělá podle manuálů a příruček a všichni se tváří důležitě. My na to neměli čas. Budovatelé nikdy nemají čas. Ale on opravdu nebyl a naši partneři nám nechávali volnou ruku. Znal jsem chlapíka, který tady rozjížděl prodej jedné světové firmy na žvýkačky, a ten si pořídil dům a začal od píky. Když chtěl reklamu, tak rychle - důvěřoval nám, že mu ji rychle a originálně uděláme.

Jste na něco z období práce v reklamě opravdu hodně pyšný?

Že jsme udělali Viktora Koženého.

I přes pozdější průšvihy? Přestože mu teď spílají statisíce lidí?

Tehdy to tak nebylo a v době, kdy v Česku začínal, rozhodně nevypadal na člověka, který chce jen lidi okrást. Žil finančnictvím, byl plný entuziasmu. Nemálo lidí opravdu dostalo za tisícovku deset tisíc.

Jak jste se ke Koženému dostali?

Já měl tehdy Forda Sierru a jezdil do servisu v Roztokách. Mechanik mi najednou říká: Hele, ty děláš tu reklamu, sem jezdí doktor Králík a shání agenturu kvůli kuponové privatizaci. Zavolali jsme si, potkali se potom s Koženým a začátkem prosince začali makat, kampaň startovala 6. ledna. Jeho zadání bylo, že chce mít asi 150 tisíc knížek.

To bylo jediné zadání? Neměl představu, jak má reklama vypadat?

(smích) Řekl mi: Jenom nebe je tvým stropem, já chci být všude! Je pravda, že jsme pak z něj dolovali asi 30 milionů ve fakturách, které jsme nakonec dostali, ale ten časový stres, že se všechno dělalo za pochodu, byla neskutečná výzva.

Koho napadlo slibovat lidem, že jim za knížku dáte peníze?

Dlouho jsme se bavili, jak kampaň nastartovat. Pak, myslím, že to napadlo Šebesťáka, se objevil nápad: Proč se stydíme lidem říct, co od toho chtějí - peníze. Za tisíc korun, co tam dáš, dostaneš deset tisíc. Nemá smysl jim vykládat, že dělají historii. Lidi chtěli peníze.

Jak jste prožili onen měsíc a kus kolem kampaně?

Makali jsme 20 hodin denně, schůzky byly ve tři hodiny ráno, nebyl čas přemýšlet nad hloupostmi, filozofovat. A Kožený byl pak všude. (smích)

Uvědomil jste si, že taková věc člověka potká jednou za život? Zakázka, která ovlivní dějiny země?

Takhle jsme to tehdy nevnímali, ale člověka to později napadne. Jenomže tehdy dělal každý dějiny. Byli jsme generace, která měla šanci postavit tržní ekonomiku. Každý měl stejnou šanci, někdo si na to sáhl víc, někdo míň, ale výjimečné to bylo vždycky. Necítíte to stejně?

Ale cítím. Vaše reklama však udělala z Koženého miliardáře a možná mu vnukla pocit jedinečnosti a geniality, který pak neustál...

To už jsme byli dávno mimo hru.

Proč jste odešel z reklamy?

Dobrodružství se změnilo v nekonečné schůze. Všechno se dlouze projednávalo a já se cítil jako ve svěrací kazajce. Churchill kdysi říkal, že jsou premiéři pro válku a premiéři pro mír. A on byl pro válku. Já se v reklamě cítil podobně. Agentura BBDO nám udělala nabídku na odkup akcií, která byla dobrá a přišla ve správný čas.

Byl to už trochu jiný, větší podnik, než když jste začínali, že?

V roce 1991 jsme měli obrat asi šedesát milionů korun. Když jsem v osmadevadesátém končil, dělal 2,5 až 3 miliardy korun. Na začátku pomohla branži kuponová privatizace, pak přišly automobilky, mobilní operátoři, banky. Reklamní byznys točil miliardy, ale mě už nebavil. Trh je stabilizovaný, reklama globalizovaná. Už to není můj svět.

A to jste si řekl: Tak, končím v BBDO, beru si svoje miliony a vložím je do firmy zastupující Harley Davidson?

Bylo to složitější. S motorkou musíte jezdit do servisu a tehdy byl jediný u nás tady v Praze 5 a vlastnil jej Josef Beneš. Já tam dojížděl jen jako normální zákazník. Jednoho dne, někdy v roce 1997, mi kvůli kapitálu - měl nějaké finanční trable - nabídl, jestli se nechci na podniku podílet.

To je celé? K motorkám jste se dostal zábavnější formou.

(smích) Ve skutečnosti se mi nejvíc líbil ten statek, kde Harley sídlí, proto jsem to pak odkoupil. Šlo i o barák, nejen o motorky.

Co jste si od prodávání motorek sliboval? Životní naplnění? Nebo šlo jen o koníčka, zábavu?

Když jsem končil s reklamou, bylo mi pětatřicet a já si říkal, co budu dělat dál. Hrát golf, užívat si a nic nedělat mě nelákalo. Trochu hrozilo, že bych se asi z nudy upil. (smích) Musíte něco dělat. Pro mě to byla příležitost něco dělat a navíc spojit hobby a práci.

Jak se motorky Harley Davidson prodávaly? Byl to dobrý kšeft?

No, když jsem začínal, tak se jich prodalo 15 za rok. Brzy jsem ale pochopil, že Harley, ať jej bereme jakkoliv, je normální fabrika a čekají od vás výsledky. Nenechají vás válet se.

Jak je na tom Harley dnes?

Teď se prodává v Česku kolem dvou set kusů ročně. Kapacita trhu je tak 350. Souvisí to i s dealery, dosažitelností. Dealer stahuje zákazníky 60 kilometrů kolem svého sídla. Sto kilometrů nikdo nikam nebude jezdit na servis, to už je daleko. Máme teď čtyři zastoupení. Ještě dvě bychom měli otevřít a pak se nejspíš dostaneme na maximum zdejšího trhu.

Čím to, že prodej roste? Jaký je recept na konkurenci?

Víte, harley nemá konkurenci. Ostatní výrobci nemají tak silnou nabídku v chopperech. Většina jich je navíc okopírovaných od nás. Aby si někdo koupil harley, musí o něm něco vědět, není to zákazník z ulice, co má rád motorky.

Jsou to typičtí "harlejáři"?

Ve světě harleyů existují dva mýty. Lidi mají často pocit, že jsme šíleně drazí. Ta motorka s sebou nese stigma, že harley rovná se milion korun. To je úplný nesmysl, protože my nemáme žádný model, který stojí milion a víc. Jsme dražší, ale ne dramaticky. Když klient zjistí, že devítistovka u nás stojí 230 tisíc, tak se diví. Druhý mýtus, který už naštěstí postupně mizí, je, že harley mají tetovaní, vlasatí, divní lidé. Desperáti. Je to asi dojem z filmů s Marlonem Brandem nebo z Easy Rider.

Nebyla to kdysi reklamní strategie?

Nebyla a nebude. Firma se to snaží potlačovat a my máme zakázáno používat takové typy do reklamy. Struktura našich zákazníků, to je průřez společností. Lékaři, právníci, podnikatelé, novináři, nadšenci.

Existuje typ člověka, kterému byste vymluvil koupi harleye?

Jednou jsem to udělal, na začátku. Přišel chlapec, tak dvacetiletý. Měl po kapsách asi tři sta tisíc, a že si chce koupit motorku. Já mu řekl, ať to nedělá. Netušil, co si kupuje a proč. Řekl jsem mu, ať si to rozmyslí a přijde za měsíc, že dělá hloupost. A už nepřišel.

Jak tedy prodávat harley? Jak se propaguje?

My reklamu moc nepoužíváme. Vysvětlovat důvod, proč si koupit harley, moc nejde. My zákazníkovi nepřidělíme jen motorku, nabízíme mu možnost vstoupit do určitého životního stylu. To je i o oblečení, vybavení hospody, domu. Se značkou Harley si můžete zařídit život, podnikání. Nakoupit si popelníky, hrnky, sedací soupravy s logem atd. Harley má celosvětový klub, kde je víc než milion členů. Ten klub nabízí lidem dovolené, výlety. Když tomu propadnete, změní se vám život.

A vysvětlil byste, co znamená mít harley?

Víte, existuje takový slogan: Pokud to nezkusíš, nemůžeš to pochopit.

Tak to zkuste, vezměte jednoho laika na milost.

To je o pocitech. Pokud se třeba ve světě harleyů pohybujete, víte, že modely jsou posledních dvacet let téměř stejné. Laik rozdíl nepozná. Odborník jich vidí ale stovky - v motorech, technologii, materiálech. To s sebou nese jednu věc: vaše motorka stárne pomaleji. Můžete si tak vytvořit osobní pouto. Já mám třeba harley z roku 1998.

A lze snáze pochopit, proč člověk vyrazí na Dakar jako letos vy? To je zcela něco jiného než chopper, harley. Proč jste vzal terénní motorku a jel do Afriky?

Byl to momentální nápad, jako hodně věcí v mém životě.

Jenže nikde předtím nevidím snahu závodit.

Mě k enduru přivedli před třemi až čtyřmi lety kamarádi, já si to zkusil, oni postupně odpadli a já jako jediný zůstal. Seznámil jsem se ale s jezdcem Ivanem Kaštanem, kterému jsem řídil asistenční auto na Dakaru 2005.

On vás inspiroval k účasti na Dakaru?

Ano. Absolvoval jsem ale předtím dva závody v kategorii Mistrovství světa - Dubaj a Španělsko. Mechanismus a princip tam byl stejný, jen Dakar je mnohem větší a náročnější. Ale to k účasti pořád nestačí.

Co je potřeba? Peníze? Sponzoři? Výsledky?

Vezmu to popořadě. Každý rok k prvnímu červnu se otevřou přihlášky. Každý se může přihlásit, ale ne každý je přijat. Za jezdce na motocyklu musíte nejdřív zaplatit zápisné 13 500 eur. To je na zdravotní péči, pojištění, jídlo a pití, benzin v Africe, bivaky, navigaci a pár dalších věcí. Mně asi opravdu pomohlo, že jsem jel jednou jako asistent a už závodil.

Proč jste to jel? Kvůli penězům? Chtěl jste si něco dokázat?

Kvůli penězům? (smích) Vůbec. To se nejezdí kvůli penězům. Někdo propaguje firmy z automobilového a motocyklového průmyslu, jiný zase jiné firmy, někdo - jako já - to má jako hobby, ale těch je minimum.

Neřekl jste, proč jste jel.

Je to test člověka. Já vždycky miloval sport, zátěž a tohle je pekelná zátěž. Pro tělo, psychiku a motorku.

Psychiku?

No jejda. Podmínky, ve kterých žijete, jsou těžké. Vstáváte denně ve čtyři ráno, nejdřív je zima, pak vedro. Všude špína, bídná hygiena. To vás dostává. Třeba ve tři ráno vás vyhodí v Maroku z lodi, čekáte tři hodiny do šesti na molu na přesun. Pak máte před sebou 200 kilometrů ve tmě a zimě a hlídají vám rychlosti na omezených úsecích. Každý kilometr, kdy porušíte předpisy, platíte 100 eur, což pak jde na nadační fond na pomoc Africe. Pak absolvujete třísetkilometrový speciál "měsíční krajinou", a když to dojedete, tak máte 250 kilometrů do tábora, kde spíte. A je zase zima, všude prach, pořád na motorce padáte. A další den nanovo.

Letos jste musel odstoupit kvůli zranění, což, jak jste mi už do telefonu řekl, vás šeredně štve. Přihlásíte se do dalšího ročníku?

Určitě. Když budou peníze. (smích) Musím si na to vydělat. Láká mě dojet Dakar do konce. Už to je úspěch.

Abyste měl před sebou dobrý pocit, že jste to dokázal?

Věřte mi, že to stojí za to.

Pavel KUBÍČEK

Narodil v Horních Počernicích, někdejší vesnici na kraji Prahy, v roce 1964. Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze. V letech 1987 - 1990 byl produkčním na volné noze v podniku zahraničního obchodu Art Centrum Praha ve studiu TAP Petra Martince. Od roku 1991 pracoval v reklamní agentuře Mark/BBDO jako media director, od roku 1996 do 1998 jako výkonný ředitel BBDO Group. Od roku 1998 je ředitelem zastoupení Harley Davidson v České republice. Jako závodník se letos zúčastnil rallye Paříž- Dakar v kategorii motocyklů - enduro. Kvůli zranění ruky však musel odstoupit. Je ženatý, má dva syny.

Můj svět

OBLÍBENÝ HOTEL:
Hotel L'Europe v Amsterodamu. Projel jsem už v životě opravdu stovky hotelů nejrůznější úrovně, ale tento mi nějak přirostl k srdci.

NEJOBLÍBENĚJŠÍ RESTAURACE:
Grosseto v Praze-Průhonicích.

MĚSTO SNŮ:
To asi nemám, ale mezi nejoblíbenější patří Amsterodam a Praha.

OBLÍBENÝ NÁPOJ:
Voda a káva.

OBLÍBENÁ HUDBA:
Musí mít rytmus, rým a šlapat. Tak třeba Pink Floyd, Rolling Stones nebo Abba.

MOJE KNIHY:
Kromě poezie, červené knihovny a učebnic čtu, co mi přijde pod ruku. Nejvíc detektivky a literaturu faktu.

FAVORIT MEZI JÍDLY:
Špagety aglio olio pepperoncino - nejlepší mají v Česku v Grossetu.

IDEÁLNÍ DOVOLENÁ:
Tou je pro mě celý život. Nerozděluji čas na dovolenou, práci, doma, sport. Mám to tak nějak pomíchané dohromady a stále se snažím o jakousi dokonalost - jak moc úspěšně, ať ale posoudí jiní.