Touto událostí se volně inspiroval také režisér Jindřich Polák, jenž podle ní natočil film Smrt stopařek.
Devatenáctileté Viera Kukulská a Tatiana Gangurová byly nerozlučné kamarádky z trenčínského gymnázia. Zpestřením studentského života měla být i mezinárodní mládežnická akce Výstup na Rysy – po stopách V.I. Lenina. Obě ještě noc před odjezdem společně pekly buchty. Z Trenčína měly vyjet v neděli 8. srpna před pátou hodinou ranní, ale osudové zaspání a následné stopování je přihrálo do kabiny náklaďáku dvaatřicetiletého Miroslava Somory z Tepličky nad Váhom.
Poslední cesta
Dívky se chtěly dostat stopem do Strečna, nemohly ale tušit, že to je jejich poslední cesta. Nastoupily totiž ke svému vrahovi. 
Profesionální řidič Somora brázdil kraj od Martina po Břeclav už od pátku, kdy se, znechucen prací, raději ze zaměstnání vytratil. Předem zalhal i manželce, že má o víkendu dlouhé služební cesty. Přepadla ho podle vlastních slov úzkost a svírání, jezdil bez cíle a „svírání“ řešil i znásilněním stopující lékařky jménem Eleonora.
Když ho Viera s Tatianou před nádražím stoply, právě vycházelo slunce. „Obě dívky si nasedly do kabiny a já jsem z Trenčína jel směrem na Trenčanskou Teplou, Trenčanské Teplice a odtud do dlouhého táhlého kopce směrem na Zvolen. Jel jsem dosti dlouho a mám dojem, že jsem dojel asi 30 až 40 kilometrů od Zvolenu.
Tam jsem zastavil při pravém okraji vozovky, bylo to v polích… V kabině pod sedačkou jsem měl utahovací klíč, vzal jsem ho a začal jsem jím obě dívky bít do hlavy. Obě jsem vícekráte uhodil po hlavě. Ani moc nekřičely a zůstaly bezvládně ležet. Potom jsem vzal v kabině kuchyňský nůž, který jsem sebou vozil delší dobu a tím jsem začal obě ležící dívky bodat. Kam a kolikráte jsem kterou dívku bodl nevím,“ popsal poté úkladnou dvojnásobnou vraždu už několikrát trestaný Somor.
Prozrazený hřích
Zatímco ho doma netrpělivě očekávala manželka s tříměsíční dcerou, on se s mrtvými studentkami (jednu z nich navíc znásilnil) vydal anabází přes Trenčanské Teplice, Ilavu, Horní Srní až na Moravu.
U jednoho domu si půjčil lopatu s odůvodněním, že zapadl s autem. Po krátké jízdě dojel až k Valašským Kloboukům, kde vedle silnice míjel navážku hlíny, na kterou zacouval a ze svahu shodil své oběti. Na místě se zdržel, podle vlastních slov, půl hodiny a odjel směrem své předchozí jízdy. Bývalý horník doufal, že jeho smrtelný hřích nebude nikdy prozrazen, ovšem neměl páru o tom, že narazil na všímavého řidiče Uhelných skladů Bohumila Tkadlece a vrchního z nedalekého motelu Koliba Josefa Matyáše.
„Po té silnici jsem ten den jel asi sedmkrát. Mezi 9. a 10. hodinou dopoledne jsem uviděl na skládce nákladní automobil. Bylo mi divné, že tu stojí zrovna v neděli a potom vím, že podobná vozidla tu jezdí jen velmi málo. Napadlo mne, zda nepřejel srnu a nešel ji na skládku zakopat. Druhý den ráno jsem se zašel na skládku podívat. Říkám: zakouříš si a podíváš se co tam vlastně prováděl. Kopnu do jednoho kamene, do druhého a uvidím lidské nohy. Dostal jsem šok, bylo to strašné. Vyšel jsem na silnici celý rozklepaný, cigaretu jsem zahodil a odjel jsem do podniku. První vozidlo mne odvezlo na Bezpečnost,“ uvedl později novinářům dnes už zesnulý Bohumil Tkadlec, který si matně zapamatoval i poznávací značku.
Dvanáct dlouhých minut
Právě zkomolení poznávací značky i typu nákladního auta stálo Tkadlece několik hodin strachu, neboť byl chtě nechtě hlavním podezřelým a večer mu kriminalisté udělali dokonce domovní prohlídku.
Někdy v té době přišel na služebnu VB ve Valašských Kloboukách vypovídat Josef Matyáš. „Ze soboty na neděli byla na Kolibě svatba a měl jsem službu i na druhý den. Když jsem ráno dojížděl ke Kolibě, zahlédl jsem kus od cesty nad skládkou zvláštně najetý náklaďák, který měl žilinskou značku a chlapa jak se opírá o lopatu. Bylo mi to divné, protože žilinští šoféři přejíždějí severněji přes Horní Lideč a navíc byl víkend. Chvilku jsem nad tím uvažoval, dokonce jsem si zapamatoval espézetku, ale pak jsem nad tím mávl rukou.
V pondělí odpoledne už město vědělo, co se u motelu stalo. Odpoledne jsem se vrátil z túry a štamgasti začali vykládat. Došlo mi, že jsem nejspíš zahlédl vraha a zatřásl jsem se při představě, že bych ho míjel na kole nebo šel kolem něj pěšky. Ještě ten večer jsem to nahlásil, a jak se ukázalo, vysekal jsem pana Tkadlece z obrovského problému,“ rozpomíná se Josef Matyáš.
Díky Matyášovým poznatkům se přes registr dostali až k modrému nákladnímu vozidlu ROMAN s červeným šasi a státní 
poznávací značkou ZA 65-14. Miroslava Somoru zatkli v úterý dopoledne a po půlnoci již vrah podepisoval své doznání.
„Vypovídal jsem u soudu v Bánské Bystrici, který se konal snad až osmnáct měsíců po vraždě. Somora se choval velmi drze, pořád si něco zapisoval a snažil se zpochybňovat nervózního Tkadlece. Jedno z těch děvčat vychovával ovdovělý otec, který byl válečným veteránem. Posteskl si soudci, že mu ve válce šlo neustále o život a nakonec přijde v míru takto ohavně o dceru,“ vypráví bývalý vrchní.
Dvakrát rozvedenému dvojnásobnému vrahovi Miroslavu Somorovi nakonec postavili šibenici v Praze roku 1978. Dodýchal na ní po dlouhých dvanácti minutách.
Autor je publicista, foto autor
