Trabantóza - vážná choroba majitelů nesmrtelných vozítek

Trabant se začal vyrábět před padesáti lety v automobilce Sachsenring, na území bývalé NDR Od té doby, až do roku 1991, kdy byla ukončena výroba, jich sjelo z výrobní linky přes tři miliony. Jen málokterý automobil se stal takovým symbolem historie.

Pryč je doba, kdy byl užitkovým vozidlem, dnes je z něj rarita. Hýčkaný mazlík vystrnadil z teplých garážových pelíšků mnohem dražší, a mnohdy i vzácnější vozy. Zapálení majitelé dnes tráví denně hodiny v garážích, starají se o své miláčky, opravují na nich škody po předchozích majitelích, kteří se o auto špatně starali a zkrátka si je vylepšují podle svého vkusu. Díky nim se trabanti nemusí bát o své místo na slunci.

První svezení rozhodlo

„V 16 letech mi taťka přivezl jako první auto Trabanta, abych se naučil jako budoucí automechanik základní opravy a seřízení vozu,“ říká Tomáš Přívozní. „Koukal jsem na něj shovívavě, ale nakonec se mi zalíbila jednoduchá údržba i jeho tvary“.

Vystřídal několik trabantů, wartburga a nakonec si koupil Forda. „Před třemi lety se mi ale začalo po Trabantíkách stýskat, takže jsem obvolal bývalé kolegy trabanťáky, jestli na mě nezapomněli, a jestli o nějakém neví.“ Po několika dnech se na něj usmálo štěstí a stal se majitelem béžového trabanta, kterého později zrenovoval a teď s ním na silnicích budí větší pozornost než nablýskané Porsche. Kompletní opravení ovšem není levná záležitost. Kdo si chce udělat pěkného trabanta s novým lakem, interiérem a různými doplňky, měl by si naspořit dva až tři průměrné platy.

Tomáš Kouřil se oproti tomu na svém prvním Trabantu učil řídit. „To mi bylo asi tak 15, když jsme si ho přivezli z vedlejší vesnice. Nejezdil, tak jsme ho zprovoznili a jezdilo se. Naučil jsem se na něm řídit a spravovat kde co.“ Velkou výhodou Trabantů je opravdu snadná ovladatelnost. A pokud se náhodou něco rozbije, k opravě není potřeba volat odborného automechanika. Každý, kdo je šikovný, si může poruchu odstranit sám, bez větších problémů.

Trabant je jako člen rodiny

Jak už to bývá, lidé, kteří mají společné koníčky a chtějí si o nich popovídat i s lidmi z druhé strany republiky, uspořádají sraz. Ročně se v České republice koná okolo deseti srazů, většinou pořádaných automobilovými nadšenci. Jde hlavně o to sejít se s přáteli, popovídat si a případně ukázat novinky na svém autě. „Jsou srazy, které jsou pořádané s chutí a s láskou k trabíkům, ty považuji za dobré, ale na druhou stranu jsou srazy, které pořadatelé organizují např. kvůli našim západním sousedům, o těch nemá moc cenu se zmiňovat,“ říká T. Přívozní.

Mezi zvláštnosti určitě patří přezdívky jednotlivých trabanťáků. Všichni jsou jako jedna velká rodina. Mezi sebou se většinou dobře znají a pokud ne, vystačí si s oslovením „teto“ nebo „strejdo“. Po pár účastech na srazech je každý znám pod přezdívkou, kterou buď dostal nebo si ji sám vymyslel. A tak se můžeme setkat s Krteczkem, Dádou, Ptákem, KubikemCV, Zuzikem, Gabare, Fešákem a dalšími. „Trabantisti jsou lidé, kteří trpí vážnou chorobou – trabantózou,“ stavem, kdy Trabant se pro ně stává členem rodiny a nedají na něj dopustit. „Nic si nezávidí, v každé situaci si navzájem pomůžou a je na ně vždy spolehnutí,“ dodává T. Přívozní.

Ovšem nejenom lidé mají své přezdívky. Každý správný trabant se také nějak jmenuje. Tomášova auta nejsou výjimkou. „První byl kvůli zelené barvě Žabák nebo Žabex, druhý, třetí a čtvrtý byli Bežánci a poslední se jmenuje Bonbonek, protože jeho modrá metalíza se v originále jmenuje podle vzorníku Menthé, což ve francouzštině znamená mentolový bonbon.“ Trabantistům fantazie rozhodně nechybí a tak své miláčky něžně oslovují jmény jako Laura, Brblik, Kája, Gregorius, Fido a nespočet dalších.

Existuje nepsané rozdělení Trabantů do několika kategorií. Každí ví, že se tato auta vyráběla jako limuzína nebo kombík. Mezi tímto základním rozdělením se ale setkáme i s dalším, který dělí Trabanty většinou podle vzhledu a způsobu, jakým je používám. Máme tedy „leštěnku“, tedy auto většinou s tuningovými úpravami a novým nablýskaným lakem. Jeho cena se šplhá do desítek tisíc korun.

Potom existuje „pracant“. Ten je určen pro běžné denní ježdění do práce, na nákup, pro děti do školy. Vzhled u něj není to nejdůležitější, hlavně aby dobře jezdil. Dále se setkáme s „used stylem“. Takový trabant vypadá z venku ušmudlaně, ošuntěle a budí dojem, že se každou chvílí rozpadne. Po nastartování ovšem mile překvapí vysokým výkonem motoru. A nakonec máme kategorii „klasik“, kam spadají všechna auta bez úprav na exteriéru. Jejich vzhled je založen na zachování podoby, jakou měli v době, kdy vyjeli z výrobní linky.

Někomu holt nevoní

Zatím se dá říci, že Trabantů je ještě dost. Postupem času jich ale ubývá, chátrají bez povšimnutí na zahradách, kde je nechali majitelé, kteří si koupili nové, moderní auto. Hodně lidí je nemá rádo kvůli mylným představám o jejich technických vlastnostech. „Usmějí se, ale nezapomenou si zacpat nos. Dost často je trabík terčem posměchu, ale i obdivu, to když lidé vidí nějaké pěkně upravené,“ vypráví Přívozní.

Podle T. Kouřila se lidé na trabanta dívají jako na známku toho, že nemám na lepší: „Bohužel, to jsme my, Češi. Hodnotíme člověka podle toho, s jakým přijel autem, ne podle toho, jaký člověk je. Hodně lidí, se mi smálo, že mám trabanta, a oni měli škodovky. Ti, kdo trabanta vlastní, dobře vědí o jeho výhodách a nevýhodách. Nelze říct, že Trabant je bez chyby, ale ty má každé auto. Snad proto mám to autíčko se znáčkem S na kapotě tak rád.“

Autorka studuje VOŠ publicistiky, foto autorka