Čochtou až na Aljašku

„Velká cesta“ Miloslava Urbana se odehrála na konci 70. let. Celý příběh však začal o mnoho let dříve na pražském Smíchově, kde se Urban narodil. Jeho život byl díky tatínkovi již od raného dětství spojen s vozy tatra. Svou Tatru 12 z roku 1930 si pořídil v roce 1964.

Automobil dostal jméno Čochta podle zvuku motoru, který dělá „čoch čoch čoch“. Nějakou dobu s ní dokonce taxikařil. Tatra budila velký zájem, a tak se pan Urban rozhodl pro její rekonstrukci. Celá přestavba proběhla částečně na ulici před domem. A částečně v jednom ze dvou pokojů jeho malého bytu na Petřinách, kde tehdy bydlel i se svou početnou rodinou.

Se zrozením „nové“ Tatry také začaly vznikat plány na nejrůznější cesty. „Nápady se prý rodí v příjemné vanové koupeli nebo na WC. Mne přepadl v posteli v sedmdesátém prvním roce při mírné horečce, kterou jsem léčil svařeným mlékem a rumem v poměru jedna ku jedné. Jak jinak by mohlo člověka napadnout, že se vydá v půl století starém automobilu kolem světa, nota bene přes Čukotku a Aljašku,“ říká Míla Urban.

Spřádání plánů

Inspirace pro cestu kolem světa stařičkou tatrou však byla i jinde. Vzorem se mu stal profesor Miloš Skořepa, který ve své knize popsal automobilovou jízdu z Pekingu do Paříže. Další inspirací pro něj byl závod New York – Paříž. Celá cesta měla vést po souši. Z New Yorku Severní Amerikou, přes Aljašku, zamrzlý Beringův průliv a dál přes Čukotku a Sibiř, Varšavu a Berlín do Paříže. V době, kdy byl tento závod uskutečněn nebylo možné navštívit Kanadu, natož Aljašku. Trasa závodu tedy musela být změněna. Automobily byly ze Seattlu převezeny lodí do Vladivostoku a dále pokračovaly po transsibiřské magistrále do Moskvy a přes evropské Rusko do Paříže.

Urbana natolik nadchla myšlenka na tuto cestu, že začal shánět vše potřebné, což v době hluboké totality nebylo jednoduché. Přípravu dokončil po několika letech jen díky vlastní tvrdosti a houževnatosti. Původní záměr bylo jet přes Rusko a Beringův průliv do Ameriky. Pak se ale ukázalo, že uskutečnit jízdu touto trasou není možné. Důvodem nebyla neprůjezdnost, ale politická situace. Urban nedostal povolení cestovat přes Sovětský svaz. A plánování začalo nanovo.

Neúspěch v Tennassee

Tentokrát však byl pozměněn plán trasy. Na polovinu sedmdesátých let velmi odvážný. Urban se rozhodl pro jízdu z New Yorku do Kanady, přes Aljašku až k Beringovu průlivu. Největším problémem byla přeprava tatrovky do Ameriky. Cesta lodí byla příliš drahá. Osudný den nastal 3. prosince 1975, kdy se Urbanův kamarád zeptal: „Pane, a proč Tatru nepřepravíte do New Yorku érem, dyť jste zaměstnancem Československých aeroliníí?“

A tak začalo velké přeměřování a propočítávání. Aby se celá tatra vešla do letadla, bylo nutné ji rozebrat na jednotlivé díly. A pak už stačilo „jen“ vyřídit potřebné dokumenty a oběhat příslušné úřady. V té době se taková cesta nikomu příliš nezamlouvala. Úřady Urbana samozřejmě podezřívali, že chce v zahraničí zůstat.

V pondělí 7. června 1976 se Miloslav Urban společně s kamarádem Ájou Bufkou vydali na „Velkou cestu“ do Ameriky. Let s mezipřistáním v Amsterodamu proběhl bez obtíží. A pak už je čekal výstup z letadla ve vytoužené Americe a cesta směrem na Aljašku. Dvojici dobrodruhů se však podařilo dojet pouze do Tennassee. Zde do nich za záhadných okolností narazil kamion. Jako zázrakem oba vyvázli bez zranění. Za to chudinka Čochta se po nárazu stala nepoužitelnou.

Touto nešťastnou událostí byla cesta na Aljašku překažena. Nepříjemné to bylo i pro paní Urbanovou. Zůstala sama s dětmi v Československu a o svém muži neměla skoro žádné zprávy. O nehodě se sice dozvěděla, ale bez jakýchkoli podrobností. Nevěděla, zda je její manžel a spolujezdec v pořádku. Naštěstí se vrátili v pořádku domů, i s rozmetanou tatrou.

Nové plány a přípravy

Tato událost Urbana od jeho snu nijak neodradila. Znovu se pustil do opravy svého vozidla a dál snil o cestě k Beringovu průlivu. Opět začalo vyjednávání s úřady a také shánění finanční podpory na cestu. Tentokrát ale všichni dávali ruce pryč. Jak Národní podnik Tatra, tak Svazarm. Nakonec se podařilo sehnat několik sponzorů, kteří přispěli na přepravu automobilů přes oceán. Tentokrát se cesta měla uskutečnit s dvěma posádkami. První byla opět Tatra 12 „Čochta“ s Urbanem a spolujezdcem Jiřím Janovským. Druhou posádkou byla Tatra 11 „Ťapina“ (její motor dělal ťap ťap ťap) a v ní majitel František Valšuba se spolujezdcem Dušanem Neumanem.

Druhý pokus

Na cestu dobrodruhové vyrazili 19. května 1978 z Prahy. Vyjížděli ze Staroměstského náměstí, kam je přišlo podpořit mnoho příznivců. A tak začala jejich „velká cesta“. Jejich jízda vedla přes Německo do Francie a odtud ruskou lodí Michail Lermontov rovnou do USA. Plavba včetně vylodění proběhla bez problémů, a tak mohly obě posádky bez starostí vyrazit napříč Amerikou směr Kanada.

Než dojeli do Kanady, projeli šest států. Na Aljašce je čekala nádherná příroda, setkání s indiány nebo také první setkání se psy husky. Po dlouhých kilometrech a mnoha dobrodružstvích se jim podařilo dojet až do vytouženého cíle - „Na konec světa“. Šlo o nejzazší místo Aljašky, kam se dalo stařičkými tatrami dojet. V tu chvíli měly tatry ujeto 9166 kilometrů. Poté se cestovatelé vydali domů. Jeli po západním pobřeží Ameriky směrem na jih. Ještě se stačili podívat do Seattlu nebo San Francisca. Pak už je čekal New York a návrat domů do Československa.

Cesta Miloslava Urbana zůstala v Československu ve své době nedoceněna. Byla spíš zatracována a dokument, který byl během putování natočen se ani nesměl vysílat. Když pomineme, že to byla cesta do Ameriky, problémem bylo především vysílání stanice Hlas Ameriky. O tomto úžasném výkonu odvysílala několik pořadů. Urban, Valšuba, Janovský a Neuman o tom neměli vůbec tušení, jelikož proběhlo až v době, kdy už byli za oceánem. I proto se mnozí lidé v Československu domnívali, že už se zpět nevrátí.

Urban se chtěl ještě do Ameriky podívat, ale už to nebylo možné z politických i zdravotních důvodů. Ke své cestě se vrací ve svých vzpomínkách a v knize, kterou o svém dobrodružství napsal.