Velikonoce nejsou jen pomlázka

Se slavením Velikonoc to je trošku složité. Jejich tradice se vyvíjela a formovala hned z několika pramenů. Původně pohanské oslavy jara a plodnosti časově splynuly s židovským svátkem Pesach a na něj navázala tradice křesťanská.

Většina z nás (z nás pohanů) v těchto dnech posnídá místo chleba mazanec či beránka, zvýší si hladinu cholesterolu pojídáním pokrmů ze zbylých malovaných vajec a muži beztrestně zbijí své polovičky (v lepším případě nástrojem k tomu určeným – tedy pomlázkou). Toto vše, aniž bychom vlastně tušili, proč to děláme.

Naše poměrně sekularizovaná společnost si po svém vyložila svátky vánoční, ale rozmanitost Velikonoc – ať už ta liturgická, symbolická či krajová – určitě mate nejednoho z nás.

Pohyblivé svátky

Velikonoce dostaly svůj název z křesťanské tradice. Křesťané si tak připomínají umučení Ježíše Krista a jeho následné zmrtvýchvstání. Zázrak zmrtvýchvstání se odehrál v noci ze soboty na neděli, která je proto nazývána „velkou nocí“. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný historický důkaz o přesné dataci této události, jsou Velikonoce svátkem pohyblivým. Připadají na neděli po prvním jarním úplňku. V ten samý čas slaví Židé svátek Pesach („uchránění“, „ušetření“). Připomínají si osvobození z egyptského otroctví a následný exodus. Židovská tradice zdůvodňuje prapůvodní symboliku beránka. Ten byl v židovských rodinách obětován, aby ode dveří odehnal pohromu.

Onu „beránčí oběť“ reflektuje i tradice křesťanská. Křesťané oslavují Ježíše Krista, který svou smrtí na kříži na sebe – nevinného – vzal hříchy ostatních.

Velikonoce jsou vrcholem křesťanského liturgického roku. Předchází jim čtyřicetidenní půst – ten je zahájen na tzv. Popeleční středu. Po Velikonocích následuje další čtyřicetidenní období, po kterém následovalo Ježíšovo nanebevstoupení a seslání Ducha svatého.

Řehtačky místo kostelních zvonů

Velikonoce se slaví v pašijovém týdnu, který začíná ve Škaredou středu, ta následuje po modrém pondělí a žlutém úterý. Ke každému ze dní pašijového (též velkého či svatého týdne) se vztahuje nějaký lidový zvyk či pověra. Ty mnohdy souvisí spíš s pohanskými oslavami příchodu jara. Tak například, kdo se na Škaredou středu škaredí – bude mrzutý každou středu po celý rok. Středě se též říká sazometná, to protože se ten den vymetaly komíny.

Zelený čtvrtek dostal svůj název zřejmě podle barvy mešního roucha, které se ten den nosívalo. Ale vzhledem k tomu, že se má tento den konzumovat samá zelená strava, nacházíme další paralelu s židovskými svátky. Na zelený čtvrtek se naposledy rozezní zvony, které utichnou až do soboty. Rovněž se pečou tzv. Jidáše – pokud je sníte namazané medem, budete se těšit dobrému zdraví. Med byl vůbec oblíbeným prostředkem, kterým si v mnoha krajích na zelený čtvrtek pojišťovali zdraví.

Na velký pátek se utichlé kostelní zvony nahrazovaly lomozem řehtaček. Na území chrámu byl spíše klid, ale po vsích chodili lidé s řehtačkami a zpívali popěvky proti Židům a zejména Jidášovi. Na toho se pořádaly i symbolické hony – postavu Jidáše většinou „odnesl“ ryšavý chlapec. Na bílou sobotu končil dlouhý půst a den probíhal ve znamení příprav na slavnostní vzkříšení. Pekly se mazance, beránci, malovaly kraslice a pletly pomlázky. Sobotě se říká bílá nejen kvůli bílým rouchům novokřtěncům, ale rovněž se v tento den bílily příbytky. Den na to – o Božím hodu velikonočním – se pokrmy upečené v sobotu světily.

Zbité a zdravé

Zvyky velikonočního pondělí, se kraj od kraje liší. Společným jmenovatelem je koleda, na kterou se chodívalo a stále chodí dům od domu. Chlapci vybavení pomlázkou (také se jí říká dynovačka, mrskačka, šlehačka, binovačka) vypláceli děvčata, která je za tento akt odměnila kusem posvěceného jídla či barvenými vejci. Rány pomlázkou v sobě ani zdaleka nenesla stopy brutality – děvče, které dostalo pár ran pomlázkou mělo být celý rok zdravé, krásné, pilné a veselé. V některých krajích se děvčata emancipovala natolik, že mohla chlapcům jejich dobrou vůli oplatit – buďto pomlázkou anebo politím vodou.

Všechny tyto zvyklosti a ještě spousta dalších se dnes drží zejména na vesnicích. Komunistickému režimu se podařilo vytěsnit původní křesťanský význam Velikonoc na minimum, pro většinu z nás se tak nejvýznamnější křesťanské svátky smrskly jen na pondělní výprask a štamprli něčeho ostřejšího pro koledníky. Možná, když si uvědomíme, že první zmínky o pomlázce pocházejí ze čtrnáctého století, přestaneme slavit importované svátky, které u nás začínají zcela nesmyslně zapouštět kořeny.

Autorka studuje VOŠP

Foto ISIFA