Byl jsem zrovna nakupovat, když mě napadlo, že bych zkusil upéct beránka. Ještě dlouhou dobu jsem si pak mezi nekonečnými regály zboží pohrával s myšlenkou na ohromující kuchařský výkon, než jsem dospěl k tomu, že jestli chci být letos o svátcích užitečný, péct prostě nemůžu. Hlavně proto, že to vlastně ani neumím. Když jsem byl totiž ještě malý kluk, nerad jsem se motal v kuchyni – když zrovna máma pekla, tudíž pro mě pečení zůstalo velkou neznámou, kterou umí vyřešit snad jen pekař a má drahá matinka.
A na druhou stranu ty beránky, jidáše a mazance, které se tak slavnostně pečou pomalu stejně nikdo nejí. Poté, co si odbudou svých pár dní slávy coby povinná velikonoční dekorace bytu každé spořádanější rodiny, skončí obvykle ztvrdlé někde v odpadkovém koši. A taky proto jsem nakonec nepekl - aby má práce nepřišla nazmar. Beránka jsem si ale nakonec obstaral.
Měli ho v obchodě, a to ještě za docela křesťanskou cenu. Objevily se u mě sice na chvíli výčitky, jestli je dobré začít utužovat ducha Velikonoc zrovna u pokladny supermarketu, ale pak jsem si řekl proč ne. Koneckonců dělají to tak skoro všichni, takže už to bude asi taky tradice. V dnešní době možná mnohem větší, než samotné pečení křesťanských symbolů.
Zaplatil jsem u kasy, dal si zlatavého krasavce do tašky a s pocitem splněného úkolu odcházel domů.
Po cestě jsem se rozhodl zkusit doma obarvit pár vajec, kdyby přišli sousedovi děcka zase koledovat. Mohl bych tím alespoň skutečně splnit nějakou tu velikonoční tradici. Pak se mi ale vybavila „radostná“ vzpomínka, jak se loni sousedovic robátka vykoledovanými kraslicemi koulovala přímo pod mými okny, a já pak hadicí po zbytek velikonočního pondělí, hrnul proudem vody vařené žloutky z chodníku před naším domem. Ne, stejnou chybu už neudělám. Něco jim dát ale musím, přemítalo se mi stále v hlavě. Zamyšlený jsem nastoupil do autobusu, který mi zrovna přijížděl.
Po několika zastávkách, kdy se přeplněná Karosa začal pozvolna vyprazdňovat, mě nenapadlo téměř nic, co by mohlo koledníkům jejich jarní „sněhové koule“ nahradit. A málem jsem již rezignoval na to, že zas obarvím tucet vajec, jejichž ostatky budu pak po zbytek velikonočního pondělí uklízet, když se najednou stal zázrak.
Na jedné zastávce nastoupil stařík, který telefonoval tak nahlas, až ho bylo slyšet na celý autobus. „No Mařka, slyšíš mě? Já sem teď v autobuse! No slyšíš mě?! Jo? Tak dobrý.“ Posadil se na sedadlo vedle mě a pokračoval: “Hele tak mě poslouchej, mluvil sem se Zdeňkou ohledně toho pondělka, co jako dát těm jejím děckám a říkala, že vajíčka teda ne, že to nežerou, ale když už, tak prej ty Kindr s tou hračkou. Takový ty čokoládový z tý televize, ty prej jako můžou. A nebo nějakou tu korunu, že si něco koupí sami.“
„Takový ty čokoládový z tý televize, ty prej jako můžou“, znělo mi v uších jako rajská hudba – problém byl vyřešen. Hned na další zastávce jsem vystoupil a bez váhání jel znovu do obchodu. Měl jsem štěstí, v plastovém platu vzdáleně připomínající to na skutečné vejce, se na mě usmívalo posledních šest kousků. Tentokrát jsem nezapochyboval ani vteřinu a všechny je koupil. Pravda, zaplatil jsem za ně sice oproti beránkovi peníze nekřesťanské, ale bylo po starostech.Dal jsem je opatrně do tašky k beránkovi a vydal se spokojeně domů.
A tak mám na letošní Velikonoce konečně všechno splněno. Jen se třesu, co bude příští rok.
