"Halmonim" uspokojovaly japonské vojáky

Halmonim je v korejštině oslovení babičky nebo starší ženy, která nemusí být příbuzná. Bylo jich na dvě stě tisíc, nejvíce Korejek. Ženy, které sloužily k uspokojení potřeb japonských vojáků po celé Asii. Téměř žádná se nevrátila domů, málo-které byly schopné založit rodinu nebo žít normálně. Vlastní příbuzní je považují za děvky, společnost k nim má odtažitý vztah. Většině je kolem osmdesáti let.

Cesta do otroctví

"Sloužila jsem v jedné rodině v Pusanu, pak ještě v Ulsanu. Jednou jsem šla po ulici a tam mě chytil člověk. Křičela jsem, přiběhli další a drželi mě tak, abych se nemohla hýbat. Pak mě naložili do vlaku spolu s dalšími," líčí svůj únos do Číny I Ok-son. Jiné se dostaly do stanic pod záminkou dobré práce, další byly odvlečeny japonskou policií, která je jako Korejky rovnou posílala do těchto zařízení. Tak se do stanice dostala i šestnáctiletá Kang Sun-dok, původně naverbovaná na práci v Japonsku. Paní I Ok-son unesli v patnácti. Další svědkyni - tentokrát z Okinawy - Pe Pong-gi - bylo ovšem devětadvacet. Znovu nabídka pracovní příležitosti pro hladovou Korejku.

"Dali mi nové kimono a ponožky a pak mi řekli: "Budeš si to muset odpracovat!" Nevěděla jsem, co znamená odpracovat, vlastně jsem jako korejská holka nevěděla o sexu vůbec nic," vykládá paní I. Kimono "odpracovávala" více než tři roky.

Stanice "uspokojení"

Síť stanic řízených sexuálních služeb vymysleli Japonci během války s Čínou, první vznikly koncem 30. let. Prý aby vojáci byli pod kontrolou a neznásilňovali ženy v dobytých městech. Dobové fotografie a fronty před stanicemi evokují čekání na jakousi konzumaci. Obsluha byla za kupony nebo za hotové, dívky alespoň z hlediska své funkce zdravé, pod lékařskou kontrolou. V případě nechtěného otěhotnění zmizely nebo prošly drastickými potraty, stejně tak, když se nakazily. Hlad, zima, bití, nepředstavitelné dlouholeté ponižování. Zacházení vyplývalo i z rasistického japonského vidění tehdejších Korejců. Ti byli poddanými japonského císaře, ale poddanými méněcennými. Kolik dívek zemře a jak, nikoho z "provozovatelů" stanic nezajímalo.

Stanice neměly stejnou úroveň, některé vypadaly poměrně slušně, jiné Japonci přebudovali ze starších kasáren. Dívky spaly zhruba po šedesáti, každá z nich pak pracovala v oddělené místnosti asi dvakrát dva metry, společná byla umývárna. Dostaly japonské šaty a japonská jména. Svá používat nesměly. Obsluhovaly tedy jako Japonky v kimonech a měly nařízeno mluvit japonsky. Snad aby se naplnila slova hesel nad některými stanicemi hlásající, že zde poskytují Japonky svá těla vlasti. Síť stanic se podle svědectví žen i vojenských archivů táhne od Číny až po Tichomoří, v podstatě místy japonských válečných operací.

Osvobození. Co potom?

Osvobození v roce 1945 přineslo Korejcům úlevu od pětatřicetileté japonské okupace. Těžko se však mohly radovat comfort women. Přísná morální pravidla jejich země jim dávala dvě možnosti: domů se nevrátit a dožít v cizině, nebo rodičům a sourozencům lhát. Druhou možnost možná zvolilo více žen, než si myslíme. Registrovat se jako comfort women znamená přiznat svou pro společnost závadnou minulost. Proto se dodnes přihlásilo necelých 200 Korejek, většina z nich však už nežije.
"Věděly jsme, že válka skončila. Japonci totiž odešli. Ale my jsme zůstaly samy někde v horách, bez jídla, bez peněz," vypráví I Ok-son. Sešly mezi lidi, žily, jak se dalo.

Kolik stanic bylo zlikvidováno a kolik žen zabito ještě před ústupem armády, se bez výpovědí japonských velitelů těžko dozvíme. Fakt fyzické likvidace obyvatelek stanic ale potvrzen je. Další ženy se ocitly ve sběrných táborech válečných zajatců, odtud se vracely domů. Z nich některé také vypovídaly. Další, zejména v opuštěných horských oblastech Číny, prostě zmizely. Styděly se vrátit do Koreje, a tak buď pokračovaly ve své "profesi", nebo zůstaly v čínských rodinách. Podle výpovědí bývala častým řešením i sebevražda.

První svědectví

První, kdo se odvážil vystoupit veřejně se svým svědectvím o praktikách Japonců ve stanicích, byla v roce 1991 Kim Hak-sun, tehdy 67letá. Další, Kang Tok-kjong, proslula zvláště svými "misijními" cestami do Japonska. Od jejich smrti v roce 1997 nebyla žádná z žijících žen schopná samostatně formulovat požadavky a halmonim tím ztratily své vůdkyně, iniciátorky útulku a účastnice pravidelných středečních demonstrací před japonským velvyslanectvím v Soulu.

Podle výpovědí těchto dvou a posléze i dalších si lze poměrně přesně představit způsob, jakým Japonci dívky získávali, v určitých obrysech i jejich přežívání. Kang Tok-kjong se podle svých slov nejvíce bála sobot, kdy měli vojáci volno. Pak nebyla schopná ničeho než myšlenek na útěk - který ovšem realizovatelný nebyl. O něm mluví i živá svědkyně I Ok-son: "Když mě pak chytili, vzali mě několikrát holí přes nohy a řekli mi: "Tak, teď se to opakovat nebude."" Vyhrnuje kalhoty a ukazuje znetvořenou nohu.

Po zveřejnění některých výpovědí v raných 90. letech přišla vlna zpolitizování fenoménu comfort women. Je pravda, že se jim japonská vláda nikdy neomluvila a ani japonské oficiální dějiny se s jejich existencí objektivně nevypořádaly, některé výroky japonských politiků zavánějí cynismem. Středeční demonstrace před japonským velvyslanectvím začaly v lednu 1992, tehdy ještě v týdenním intervalu a bez ohledu na počasí. Účastnily se jich mimo občanských sdružení - korejských i japonských - také samotné halmonim.

Svědectví ovšem přiživila téměř genetickou nenávist Korejců vůči Japoncům, dala jí nový konkrétní podnět. Nicméně se díky nim zaktivizovalo světové povědomí o sexuálním otroctví a pohnulo se i svědomí samotných Japonců. Vznikaly občanské organizace v Japonsku a jihovýchodní Asii, v Japonsku i soukromá sbírka na odškodnění obětí, problém se dostal do Kongresu USA, kde mnohé ženy vypovídaly, naposledy v polovině letošního února. Takzvaných sedm požadavků japonské vládě lze shrnout pod nejdůležitější: veřejná omluva, zveřejnění pravdivého obrazu o zločinném zacházení s Korejkami, vztyčení pomníku obětem, kompenzace ženám nebo jejich rodinám, potrestání zločinců. Většina z bodů už ale nepochází od halmonim, ale od korejské veřejnosti.

Oběti se staly politickou kartou. Posilují na-cionalismus a vzbuzují protijaponské nálady obyčejných Korejců, jsou argumentem při jednáních na nejvyšší úrovni. Osudy a prožitky konkrétních žen využívají politici nebo aktivisté bez toho, aby si dokázali představit, čím prošly a co dnes cítí či potřebují.

Společný dům - Nanumui čip

Halmonim neměly kde bydlet, neměly z čeho žít. V Koreji dlouho neexistoval žádný systém podpory obětí 2. světové války. Až v roce 1992 byl pro ně otevřen dům, ovšem jako výsledek sbírky, z velké části financované největší korejskou buddhistickou sektou Čogje. Tehdy byl jakýmsi hospicem, kde byly ubytované hlavně smrtelně nemocné ženy. V roce 1995 se přestěhoval mimo Soul do centrální provincie Kjonggido. Půdu věnoval neznámý dárce a budovy byly postaveny ze soukromé sbírky. O provozní náklady se stará Čogje, příjmy plynou i z darů návštěvníků nebo od nevládních organizací a nadací.

Komplex stojí stranou, dostat se sem je možné jen taxíkem. Směrovky ovšem navádějí a zdá se, že i místní vědí, kdo je jejich sousedem. Dvě větší budovy slouží k bydlení a společné zábavě, ve třetí je muzeum. Neokázalé, dobře vybavené, věcné. Mnohé předměty i dokumentační mate-riály poskytli Japonci, je tu také maketa obslužné místnosti s nezbytnými proprietami, portréty těch, které svědčily, výstava jejich obrazů.

S malováním začaly ženy ještě ve starém útulku v Soulu. Původně je vedla dobrovolnice-profesionálka, později už se vyjadřovaly samy. Jejich obrázky jsou emotivnější a otřesnější než slova. Vlastně dětské vyjádření skrývaných pocitů, namalovaných neumělou rukou. Naivní, ale děsivá výpověď. Nejznámější z halmonim - malířek jsou Kim Sun-dok a Kang Tok-kjong. Titulky jejich obrázků jsou téměř zbytečné. Ztracená čistota, Odsuďte císaře, Omluvte se nám, Japonští vojáci trhají hrušky, Únos, Tehdy a tam, Potrestejte zodpovědné, Květ, který nevykvetl. I před muzeem stojí socha mladičké dívky s názvem Květina, která nerozkvetla, po okolí jsou rozseté další artefakty známých sochařů.

V domě žije už jen deset stařenek, většinou zavlečených do Číny. Co dělají dnes? "Díváme se na televizi, zpíváme, povídáme si. Ale ne o tom, co jsme prožily. O obyčejných věcech," říká I Ok-son.

Dá se ještě něco udělat?

Odtajnění některých složek v archivech japonských ministerstev umožnilo serióznější náhled historikům. Nicméně mnohé archivy jsou stále uzavřené, a materiály tudíž neúplné. Problémem zůstává japonský tvrdohlavý postoj vůči vlastní minulosti a úmyslné zkreslování faktů o válečných zločinech obecně. Proto i jedním z požadavků (a to nejen Korejců, ale i Číňanů a dalších zemí) směřovaných vůči japonské vládě je vypořádat se s válečnou minulostí definitivně a objektivně. Sexuální otroctví do ní patří také.

Organizace, které se "comfort women" zabývají, existují v Číně, na Tchaj-wanu, Filipínách, v Indonésii. Studují je i mnohé světové organizace z nejrůznějších hledisek, nejvíce právního a pracovního, také jako příklad porušování lidských práv. Dosud se tématu nechopilo žádné vlivné ženské sdružení, i když právě jemu by příslušelo nejvíce.

Ale co zbylé žijící oběti? Mají kde bydlet, jsou relativně zaopatřené, jejich osudy jsou zveřejněné, mají webové stránky, muzeum, jejich fenoménem se zabývají celé výzkumné ústavy v Koreji. Z hlediska společnosti dostačující. Chybí jim něco?
"Nejlepší by bylo umřít. Aspoň pro mě," říká I Ok-son vážně. Mnohé cítí podobně. I když jedna věc je stále zajímá, totiž jejich veřejná rehabilitace. Nejen oficiální omluva od Japonců, ale i od vlastních lidí. "Mám dva mladší bratry. Ani vidět mě nechtěli," kývá klidně hlavou osmdesátiletá paní.

Dodnes se konají středeční demonstrace před japonským velvyslanectvím, ale už bez nich. Halmonim se neshodují s těmi, co si zvykli mluvit za ně, hlavně v otázce odškodného. To už ostatně Japonci nabídli před více než deseti lety, ovšem nikoli oficiálně.

Chtějí očistit svou pověst, protože zoufale promarněný život jim nikdo nevrátí. "Kdybychom vzaly od Japonců peníze, přiznaly bychom, že jsme byly děvky. A takhle by nás mohli dnešní Korejci vnímat dál," říkala do kamery Kang Tok-kjong, která i na smrtelné posteli hledala svůj pas. Chtěla totiž pokračovat ve svých cestách do Japonska, aby tamní vládu přesvědčila o oprávněnosti veřejné omluvy.

V polovině března prohlásil japonský premiér Šinzó Abe: "Neexistují důkazy, které by potvrdily, že japonští vojáci za druhé světové války zotročovali ženy z Filipín, Indonésie, Číny, Koreje či Tchaj-wanu a nutili je k prostituci." Pod vzedmutou vlnou rozhořčení a kritiky, nejen v Asii, ale i ve Spojených státech, se minulý týden za svůj výrok omluvil.

Snímky autorka, ČTK, AP, Reuters: Důkazy o zotročování a zneužívání žen z Koreje, Indonésie, Číny, Filipín či Tchaj-wanu shromažďuje historické muzeum v jihokorejském Gwangju; Tři roky v otroctví. I Ok-son unesli japonští vojáci přímo na ulici; Žádáme omluvu. Někdejší "comfort women" protestují před japonským velvyslanectvím v Soulu; Dvě stě tisíc otrokyň. Snímky žen, které se odhodlaly odkrýt svou minulost, v muzeu v jihokorejském Gwangju; Pobouřil celý svět. Japonský premiér Šinzó Abe prý nemá důkazy o zneužívání žen v Asii japonskými vojáky.