Žamboši, jak jste se dozvěděli o své nominaci na Anděla 2006 v kategorii Folk a country?
Stáňa: Myslím, že mi to vyštěbetali vlaštovky. Prožívala jsem to jako příjemnou pohádku a až do nominací se mě nic nedotýkalo.
Jan: V kuloárech se o tom šuškalo týden před zveřejněním nominací, ale byl jsem skeptický a do poslední chvíle jsem ničemu nevěřil. Kromě Jarretu a Sester Steinových jsme překvapivě porazili Honzu Buriana s deskou Dívčí válka nebo Janouška, Samsona Lenka a Redla s albem Barvy domova. Dobrých desek letos, podle mě, vyšlo docela dost, ale štěstí stálo při nás.
Stáňa: Týden před tím se mi zdálo, že se procházím po Praze, vejdu do hospůdky a slyším tamní obyvatele ak vášnivě debatují o Andělech. Jeden ten muž říkal: „Chlapi, já vám povídám, na prvním místě bude Jarek Nohavica a na druhém písnička Zaříkávání pramene od Žamboši.“ Prostě úplně nepochopitelné souvislosti.
Jan: Nezdálo se mi nic, zato jsem byl ve velkém presu. Například akademikové z rockové sféry psali o nás věci, se kterými jsme se ještě nesrovnali. Nezavděčíme se zkrátka všem. Navíc je ten náš žánr docela opovrhovaný, tak to třeba změníme, když budeme dlouho hrát a zpívat.
Ale oslavy jste si zkazit nenechali, že?
Stáňa: Oslav jsem se nezúčastnila. Týden před nominací mi bylo špatně, při předávání cen jsem zvracela a celý večer mi bylo fyzicky i psychicky hrozně zle. Ještě jsme se zúčastnili natáčení Noci s Andělem, a pak hned jsem utíkala léčit se do postele.
V hudbě se točí nemalé peníze. Nechtěli byste být milionáři?
Stáňa: Podobně se nás lidé ptají, jestli nejsme po ocenění v balíku nebo kolik nás ten Anděl „stál“. Tato cena je mylně spojována s finančním bonusem a nechápu, jak na to ti lidi přicházejí.
Jan: Petr Šiška, prezident Akademie populární hudby, nám říkal, že čeští Andělé odpovídají zájmem diváků a rozsahem městským hudebním cenám v Los Angeles. Tady žijeme opravdu na malém písečku. V současnosti chodíme normálně do práce, náš koníček vychází takzvaně šul nul a penízky, které vyděláme, vložíme zpátky do muziky.
Chcete říct, že se hudbou neživíte?
Jan: Jsme poloprofesionálové nebo lépe řečeno profesionální amatéři. Chodíme normálně do práce, o půl páté v práci skončíme a jdeme hrát. Jsme asi druhý případ, kdy toto ocenění získali muzikanti, které hudba přímo neživí. Prvním takovým byl loňský vítěz Jiří Smrž.
Stáňa: Oba jsme teď kancelářské myši.
Loni jste vydali své debutové album To se to hraje… a k tomu získali prestižní cenu. Připouštíte si, že možná co nevidět budete legendou?
Jan: Myslím si, že je potřeba makat, když tomu, co děláme, budeme věřit a půjdeme za tím, tak se může stát, že jednou budeme hodně známí. Je otázkou, jak na tom bude česká muzika. Zájem o písničky, které děláme my se Stáňou, je podle mě menší, než byl dřív. Rozhodně se s tím nedá uživit. Bohužel folk je tak široká krabička, že se do ní vlezou jak bratři Nedvědi, tak Sestry Steinovy, což je diametrálně rozdílné pojetí. Kdyby hráli za sebou na jednom pódiu, tak v obou případech polovina publika odejde, protože je velmi vyhraněné. To všechno je folk.
Stáňa: Nerada bych dělala hudbu zarputile. Mám nejraději zidealizovaný přístup a nesnáším rutinu. Jako malá holčička jsem si vysnila, že budu princeznou, a když mi naši vysvětlili, že to není povolání, tak jsem chtěla být herečkou a zpěvačkou. Sice se mi smáli, ale nyní vidím, že podle mých přání se život dá naplnit.
Máte nyní díky Andělům všechno jednodušší?
Stáňa: Ráno se vzbudíte a cestou do práce vás potkávají známé tváře, které vám pokládají otázky typu „Vy musíte být v balíku“ a nebo vás potkávají neznámé tváře, a pokládají vám tyto známé otázky znovu.
Jan: To tak nejde říct, jsou i lidi, kteří nám to přejí. Jednodušší to není. Za sebe musím říct, že se cítím jako se závažím a těžším než předtím, nevím proč. Cítím vnitřní odpovědnost a mám dojem, že s naším postupem to jde až moc rychle, je to trochu zvláštní. Samozřejmě cítím radost, ale po Andělech jsem byl ve chvilkové depresi. Je ale fakt, že jednání s pořadateli by už bylo lepší.
Jan: Cynik, všechno vidí černě, když řekne nějakou narážku, tak se jí směje sama, protože já jí nerozumím. Když narážce porozumím, tak se směje znovu, že jsem jí porozuměl až za dlouho. Pak řekne, že vlastní vtipy jsou nejlepší. Stává se, že mě její smích probudí ve čtyři ráno, kdy já se snažím spát. Často nevím, proč se směje, a mám dojem, že se směje mně. A marně mi vysvětluje, čemu se v noci směje, když je všude tma.
Stáňa: Na Honzovi se mi líbí, že všechno bere dětským, hravým, příjemným způsobem, který ovšem není dětinský a zženštilý. Je to takové milé šprýmování a šťouchání.
Jan: Těch situací je víc. Zkoušela si dnes před zrcadlem světlejší svetr a takový hodně světlý svetr Řekl jsem jí, že ten hodně světlý svetr je dobrý, a proto si vzala ten tmavý. Teď mě napadá, že ti budu hanit věci, ve kterých tě chci vidět.
Jak válčíte s texty a hudebními aranžemi. A čemu se při tvorbě vyhýbáte?
Oba: Protějšku.
Jan: Tedy aspoň při náročných zkouškách. Začali jsme hrát ve trojici s perkusistou a bubeníkem Jurou Nedavaškou, který výborně hraje na djembe a k naším písničkám přistoupil velmi tvořivě, s nadšením a citem. Aranže děláme poslední dobou dohromady a co se týče textů, tak to je strašný boj a porod. Nevím, jestli jsem se nezadrhl tou nastalou odpovědností, že nechci vypustit něco, co by bylo povrchní. Chci, aby to bylo zevnitř člověka. Písniček bych měl jistě napsaných hodně, ale autocenzura je vedle lenosti mým úhlavním nepřítelem.
Na CD máte píseň popisující válečný osud vaší babičky. Dokážete přiblížit, co při hraní této skladby prožíváte?
Jan: Babička byla svérázná žena, měla ráda umění, hrála divadlo. Jezdíval jsem k ní na prázdniny a ona mi vyprávěla o svých osudech. Inspirací k písni Krátká paměť byla televize, kde vysílali o popíračích holocaustu. Navíc byly Dušičky a vzpomněl jsem si na své zemřelé příbuzné, bylo to takové bodnutí. Ta písnička je asi nejvíc prožitá a příběhová a obrazy, které jsem tam vložil, jsou moje a její vzpomínky. Hrát ji není žádná sranda, nahrávali jsme ji několikrát, protože jsme se rozbulili. Někdo nám vyčítá, že melodie i nápěv jsou hitové, přitom to má temný text. Udělat tam něco mollového, tak bychom skladbu odrovnali a nikdo by ji nepřijal.
Možná je v médiích takzvaně přečunkováno. Přesto, jak vnímáte kroky vašeho bývalého starosty Jiřího Čunka?
Oba: S vděkem, nadějí a stojíme při něm.
Necelé dva roky jste pracovala jako au-pair v Německu. Jaké jsou tam děti?
Stáňa: To jsou sígři, kteří nemají zdravou českou výchovu a nestačí jim ani tři napomenutí a facka. Autoritu u dětí jsem si vydobyla právě českou výchovou - přes prdelku, přes pusinku – samozřejmě, když se rodiče nedívali. Maminky se pak divily, jakto že jejich děcko poslouchá a má rádo víc mě než rodiče.
Co takhle nahrát album pro děti. To by vás nelákalo?
Jan: Je to těžké, protože věci, které si myslíme, že by mohly děti zajímat, bychom potřebovali vyzkoušet na vlastních ratolestech. Čápi se ale vsetínskému Sychrovu stále vyhýbají. Až to na vlastních děckách vyzkúšáme, tož teprv budeme věděť.
Žijete hodně daleko od centra všeho dění-Prahy. Necítíte to jako handicap?
Stáňa: Jako, že Pražané by měli znát vsetínskou kulturu, tak to ano. V Praze máme mezi muzikanty přátele a to jsou dušinky příjemné. Oni jezdí k nám vyléčit si své splíny, chodí po horách a vnímají krásnou přírodu.
Jan: Občas za nimi přijedeme a ukážeme, jak sa to má hrať. Každopádně v Praze hráváme třikrát, čtyřikrát do roka a je dobré se ve velkoměstech jednou za čas objevit. Podhoubí je tam i díky studentům rozvinutější a ve větších městech je to prostě jednodušší.
Jaké máte plány do budoucna?
Stáňa: Především chceme hrát, zpívat, chodit do práce…
Jan: Já bych potřeboval poradce. Bydlíme ve čtvrtém patře a nutně potřebuju lapač čápů, tak jestli ho někdo umí vyrobit, tak ať se ozve na email: honza@zambosi.cz. I vrána se u nás může objevit, každopádně to musí být dobrý ogar. Jinak samozřejmě chceme hrát, byli bychom rádi, kdybychom se posunuli dál a byli lepší a lepší. Moc naše cédéčko neposlouchám, ale když jsem se dozvěděl o nominaci na Anděla, tak jsem si ho pustil a utvrdil se, že naše nominace je v naprostém pořádku.
Foto: Autor
