Blíží se padesáté výročí založení EU

Založení Evropské unie bylo v podstatě reakcí na zničující důsledky druhé světové války.  Západoevropští politici pochopili, že nejlepším způsobem obrany proti další eskalaci nacionalismu, která  by mohla rozpoutat ještě horší konflikt, je odstranění sociálních, ekonomických a politických bariér mezi jednotlivými státy. První vlaštovkou v tomto směru bylo založení Evropského sdružení uhlí a oceli v roce 1952 – právě liberalizace trhu s těmito strategickými surovinami byla podáním ruky mezi tradičními rivaly - Francií a Německem.

V roce 1958 pak šest států západní Evropy (Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko) založilo Evropské hospodářské společenství, nadnárodní instituci, která měla postupem času vytvořit společný trh s naprostou většinou zboží a služeb. Zemědělství mělo být liberalizováno pouze částečně. Tyto cíle se do jisté míry dařilo plnit až do začátku 70. let, kdy surovinové a ropné krize zapříčinily nutnost určité změny v integračním modelu. Šlo především o liberalizaci trhu práce a o volný pohyb osob. V roce 1973 navíc k Evropskému společenství přistoupila Velká Británie, Dánsko a Irsko. Zatímco britský postoj k ES byl tradičně opatrný a podmíněný neochotou přenést národní kompetence na evropské instituce, Irsko se v následujících 15 letech stalo přímo modelovou zemí ve využívání systému vzájemné hospodářské podpory a to především díky investicím do vzdělávání a perspektivních průmyslových oborů.

Rozšiřování a vnitřní trh

Období mezi roky 1973 - 1986 lze charakterizovat přípravou na nezbytné zásadnější reformy vnitřního trhu a nutností čelit exportnímu tlaku Japonska a nově se rozvíjejících asijských ekonomik. Podstatným mezníkem bylo zavedení společné zúčtovací jednotky ECU v roce 1978. Tento krok vedl k postupné stabilizaci měnových kurzů a umožnil státům ES v této oblasti společný postup vůči zahraničí. V roce 1986 pak byl přijat významný dokument, tzv. Jednotný evropský akt, který určoval harmonogram vytvoření úplného volného trhu zboží, služeb, kapitálu a osob. Dalšími členskými státy ES se pak v roce 1981 stalo Řecko a v roce 1986 Španělsko a Portugalsko. Přijetím těchto chudších a tradičně zemědělských zemí dokázalo Společenství, že je schopné podporovat hospodářský rozvoj v mnohem větším měřítku, než pouze mezi vyspělými státy západní Evropy.

Počátek devadesátých let pak znamenal postupný přechod od ekonomicky orientovaného Evropského společenství k výrazně komplexnějšímu projektu. Nově přejmenovaná Evropská unie se měla stát politickou, sociální, hospodářskou i kulturní protiváhou USA. Rozpad východního bloku s sebou navíc přinesl možnosti spolupráce se zeměmi střední a východní Evropy. Byly postupně posilovány pravomoce Evropského parlamentu jako jediného orgánu EU přímo voleného občany. Další vlna rozšiřování znamenala přijetí Rakouska, Švédska a Finska v roce 1995. Následující desetiletí se pak neslo ve znamení kooperace s postkomunistickými státy a přípravy na jejich přijetí.

Ambiciózní skok, nejistá budoucnost

Rozšíření EU o dvanáct nových států a bezmála sto miliónů obyvatel vyžadovalo výrazné změny ve fungování jejích institucí a v koncepci celého jejího budoucího směřování. Na jedné straně stála vize nastavení rovných podmínek pro staré i nové členské země a  na druhé pak obava západoevropských politiků a ekonomů ze záplavy laciných výrobků a levné pracovní síly z východu. Přestože velká část ekonomik nastavila podmínky na svých pracovních trzích tak, aby alespoň dočasně omezoval přístup pracovníků z nových členských států, na příkladu zemí, který svůj trh práce otevřely, se ukázalo, že tyto obavy nebyly zcela opodstatněné a že naopak příchod konkurenceschopných pracovních sil může stimulovat hospodářský růst.

Velkým problémem, jehož řešení  stále ještě není na dohled, je nahrazení celého balíku zakládajících smluv jednotným dokumentem, který se evropští politici snažili prosadit v podobě tzv. euroústavy. Ukazuje se, že ratifikace komplikovaného a nejednoznačného dokumentu je zjevně pro občany některých zemí EU přílišné sousto. Třebaže politici chápou, že pro další zdárné fungování Unie je naprosto nezbytné přijmout konkrétní legislativní rámec, který by stanovil kompetence institucí i členských zemí a zároveň určil podmínky pro další kandidáty, nedaří se jim tuto myšlenku srozumitelně sdělit veřejnosti.

Chorvatsko, Turecko... a dál?

Současná práce evropských institucí je v podstatě na hranici svých možností. Kapacity úřadů praskají ve švech, zatímco model rozhodování tzv. kvalifikované většiny se ukazuje nedostatečně flexibilní. Před přijetím dalších kandidátských zemí je tedy naprosto nezbytné, aby EU reformovala sama sebe. Přistoupení Chorvatska, které je podmíněné spoluprací s Mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny v Haagu, se ukazuje jako reálné v letech 2010 - 2013. Velkým problémem zůstává Turecko, jehož osmdesát milionů obyvatel považují někteří politici za vážnou hrozbu domácí zaměstnanosti. Značná část obyvatel EU se navíc domnívá, že Turecko je kulturně natolik odlišné, že by mu měl být přiznán pouze status „přidruženého státu“ s neplnohodnotným členstvím.

Jakým směrem se bude Unie vyvíjet dále, zůstává dosud velmi nejasné. Rýsují se dva názorové proudy – buď nechat EU otevřenou všem zájemcům o členství, kteří dokážou splnit určitá ekonomická kritéria (tedy například Maroko, Srbsko, Makedonie), nebo jasně definovat okruh států, jejichž kultura a sociální struktura patří do evropské tradice. Jisté naopak zůstává, že Švýcarsko, Norsko ani Island se o členství v Unii ucházet nebudou, neboť s ní mají výhodný dvoustranný systém smluv, který je však nezavazuje participovat na unijních aktivitách.

Ať už se bude za sto let o Evropské unii psát jako o krachu největší integrační snahy v evropských dějinách, nebo jako o impozantním sjednocujícím projektu, který nemá obdoby, základní cíl, který si kladli evropští politici poloviny dvacátého století, byl splněn: tak dlouhé období míru Evropa dosud nezažila.

Autor studuje VOŠ publicistiky, foto: ISIFA