Některé kapely se ve svém okolí prosadí více, jiné méně. Skupinám, které mají trochu víc štěstí, se podaří dokonce vydat i nějaké to cédéčko, které se ale sotva dostane na pulty hudebních obchodů. Zůstává tak v oběhu alespoň k radosti těch nejvěrnějších posluchačů. Repertoáry kapel jsou rozmanité jako květiny na právě rozkvetlých loukách. Na rozdíl od profesionálů, které musí hudba uživit, si amatérští hudebníci svých vystoupení užívají, protože je to jejich velký koníček a vášeň. Výdělek z něj berou jako příjemné přilepšení.
Rytmy západní Afriky
„Pokud bych se chtěl živit pouze hudbou, nestačilo by hrát občas na nějakých akcích a festivalech, ale pravidelně pořádat také workshopy a vyučovat hraní,“ přemýšlí nad otázkou, zda by ho hudba uživila bývalý voják z povolání a zakladatel brněnské skupiny Tubabu Bronislav Pavlíček.
Bubnující etno kapela založená v roce 2000 reprodukuje rytmy západní Afriky.. „Už jako malý jsem hrával na akordeon. Později jsem přidal i bicí, baskytaru a perkuse. K africkým rytmům jsem se dostal před deseti lety díky jedné partě Němců,“ vysvětluje Pavlíček, který v kapele hraje na bubínek zvaný džembe a dodává, že pro něho tato specifická hudba znamená především radost.
„Hudba západní Afriky je podle mě jedna z nejzajímavějších polyrytmií na světě, jejichž prvotní záměr je roztancovat lidi,“ pokračuje milovník černého kontinentu a potvrzuje, že se při jejich hraní lidé opravdu skoro vždy dají do tance. „Jsem teď sice nezaměstnaný, ale s kapelou zkoušíme dvakrát týdně, potom soukromě vyučuji na basové bubny a džembe, a také se účastním občas různých workshopů. Nemám tedy ani čas zajít do divadla nebo na pivo,“ vypráví o své vytíženosti bubeník Pavlíček, který osobně několikrát Afriku navštívil. O tom, že má k Africe velice úzký vztah svědčí i jeden jeho humanitní počin. „S celou pětičlennou kapelou jsme si adoptovali holčičku jménem Mami Dia z Guiney, které už šestým rokem platíme školu“, vysvětluje v hrdostí v hlase.
Ať žije dechovka!
Oblast Moravy je, co se hudby týče, známá především obrovskou koncentrací dechových kapel. Snad každá vesnice měla dříve svoji dechovku. Dechová hudba tvoří přirozenou součást života tamních obyvatel a lze ji slyšet na každém kroku a při každé příležitosti.
Jan Vít z vesničky Stanoviště v Jihomoravském kraji je muzikantem tělem i duší a věnuje dechové hudbě každou volnou chvilku. Vede řadu let kapelu s názvem Doubravěnka, ale neváhá se ani sám chopit harmoniky a zahrát na přání třeba na nějaké oslavě narozenin.
„Od osmi let hraji na harmoniku, pak přibyla i hra na baskřídlovku, tubu nebo trombón. Ve dvanácti letech jsem poprvé okusil, jaké je to hrát v dechovce,“ popisuje Vít svoje hudební začátky. Před vojnou pak sám založil skupinu s názvem Spektrum, která byla ovšem zaměřena na moderní hudbu a Jan Vít v ní hrál na varhany. „Po vojně jsem se dostal opět do dechové kapely, ale protože jsem nebyl spokojený s její kvalitou, rozhodl jsem se založit si vlastní. To se psal rok 1986,“ pokračuje v popisu své hudební kariéry kapelník, který jinak pracuje v nedaleké plynárně. Většinou hraje každou sobotu a neděli a jeho pracovní diář je kromě jednoho měsíce v létě zcela zaplněn.
Doubravěnka má celkem patnáct členů, ale kapelník ji sestavuje podle momentálních potřeb.“ Při hře na svatbách, pohřbech nebo hodech, kde se chodí po dědině, stačí i parta pěti lidí,“ dodává Vít. Doubravěnka má na Moravě dobré jméno. Už se jí podařilo vydat tři CD, její písně jsou často k slyšení i na vlnách Českého rozhlasu Brno a bodovala dokonce i na obrazovkách televize. Vít navíc každoročně organizuje Setkání dechových hudeb nebo Den hudby. V kapele už má svoje stálé místo u pozounu také jeho dvacetiletý syn Jan, který studuje vysokou školu a vydělané peníze z hraní mu přijdou vhod. „Mám tři syny a dceru a všichni jsou hudebně nadaní. Pevně věřím, že po mně kapelnické žezlo převezme jeden z kluků,“ přemýšlí o budoucnosti nadšený hudebník.
Zahrají cokoliv
Kapel hrající všehochuť počínaje dechovkami přes Abbu až ke Kabátům je u nás spousta a nelze se divit. Uplatní se totiž lehce na zábavách a plesích, kde chtějí lidé tancovat a užívat si tanečních šlágrů z celého světa. Honorář těchto kapel se pohybuje od deseti do dvaceti tisíc korun, hodně ale záleží na velikosti kapely a typu akce.
Přesně tyto parametry splňuje plzeňská skupina The Bells, v čele s kapelníkem a klávesistou Roman Andrlíkem. Ten si ještě před založením vlastní kapely vyzkoušel jaké to je, živit se pouze muzikantským řemeslem. „Kolem roku 1990 jsem jezdil hrávat s partou lidí do zahraničí a živil se jen muzikou. Hrál jsem v Německu, Švýcarsku, Itálii nebo Norsku. V zahraničí jsme zůstávali tak tři a půl měsíce, a pak se na chvíli vraceli domů. Práci nám vždycky organizovala nějaká agentura. Hráli jsem buď na VIP akcích nebo v nejrůznějších klubech,“ vzpomíná Andrlík, který se poté přesunul na rok a půl do Rakouska, aby tam zakusil tamní hraní.
„Vznik The Bells byl vlastně jakousi recesí. Když jsme s kamarády zjistili, že na Silvestra roku 1997 v Plzni nehraje žádná pořádná kapela, dali jsme dohromady takovou provizorní skupinu, která se pak ujala,“ říká Andrlík a vypočítává, jaké je složení členů kapely dnes - klávesy, basa, kytara, a podle potřeby dvě nebo tři zpěvačky.
Kapela si za deset let své existence vybudovala vlastní klientelu. Své muzikantské umění jezdí předvádět často i do Prahy. Hráli například na plese Golfového klubu Karlštejn nebo na plese Ministerstva obrany. „Podle nosu se většinou rozhoduji, jakou akci vezmu. Už přibližně vím, jak se k nám kde chovají, ale neodmítnu třeba ani hraní známým na svatbě,“ pokračuje kapelník, který bere hraní o víkendech jako skvělé odreagování. Hudbou už by se ale živit nechtěl. Je to podle něj nesmírně těžké. Co je však jeho civilním zaměstnáním, odmítl prozradit.
Autorka studuje VOŠ publicistiky, Foto: autorka
