Ulf Gjerdinger: Bez Brzobohatého by to bylo těžší

Jako malý jsem chtěl být zubař. Hrozně se mi líbilo to prostředí v nemocnici. Měl jsem zubaře, který mi vždycky říkal, co se děje a jak co funguje. To se mi líbilo.

Maminka hrála na bicí, na kytaru, na basu, na akordeon. S tátou měli kapelu. On také hrál na basu. Doma jsme vlastně měli tři basy. Chodil jsme do hudební školy a deset let jsem každý den zpíval ve sboru. Tam byly takové testy, kdy mi řekli, ať zpívám to, co hrají na klavír, tak jsem zpíval. Pak mi udávali rytmus, já to zaimitoval a oni řekli: „Fajn, jsi tu.“ Já ale vůbec nevěděl, co je hudba. V té škole samozřejmě se hrálo i na nástroje a basy byly doma tak jsem začal hrát.

Na perkuse, na kytaru, na basu, kontrabas, bicí a moc bych se chtěl naučit hrát na trumpetu.

Hudba je velká síla, když mám třeba depku, tak mi hudba dává strašně energie. To je jako náboženství.

Většinou hraji jazz. Sedm let jsem si každý týden pravidelně půjčoval v knihovně cédéčka, takže mám naposlouchané úplně všechno. To, co se mi líbilo jsem začal hrát. Také jsem hodně poslouchal rádio, třeba tři hodiny v kuse a u toho jsem hrál. Bylo mi jedno, jestli je to polka nebo punk. Snažím se zkrátka hrát to, co si lidi žádají. A když nejsem zaměřený na jeden styl, tak mám víc práce než ostatní.

Evu a Vaška

Šostakoviče. Mám rád klasickou hudbu. On měl celé symfonie v hlavě. To bych také chtěl umět.

Nemám jí moc rád. Jenom u táboráku. Líbí se mi třeba -123 minut, ale to zas nezní jako česká hudba. Musím moc hledat, aby mě něco zaujalo. Tady je to víc o textech, ale pro mě je hudba víc než text.

Chtěl bych, aby mi moji přátelé složili vlastní hudbu. Rozhodně bych nechtěl třeba Tears in heaven od Claptona. Chtěl bych veselý pohřeb.

Hodně věcí mě napadá třeba když jedu na kole, nebo sedím pod stromem. Dost často mám nejlepší nápady, když nemám notový papír a tužku.

Moje štěstí je, že jsem potkal Ondřeje Brzobohatého, jinak bych to měl mnohem těžší. Také mám občas nějakou práci ve Švýcarsku a Německu.

To bylo v Ostravě při udělování Andělů 2005. Hrál jsem s jinou kapelou ve Stodolní před tím než hráli Bůhví. Pamatuji si, že tam bylo strašně narváno. Klukům se zalíbil můj zvuk a tak za mnou přišli a ptali se mě, jestli chci natočit kontrabas na jejich desku. Vyměnili jsme si s Ondrou kontakty. Asi dva týdny se nic nedělo a pak mi zavolal a říká: „Hele uděláme, nějaký nový projekty.“ Pak zase uběhly dva týdny a volá mi: „Kdy se konečně přestěhuješ do Prahy a budeš s námi hrát?“. Tak jsem si řekl super, vykašlal se v Ostravě na školu a jel jsem do Prahy dělat kariéru.

Je to skvělé. Ondřej třeba přijde s nějakým nápadem a všichni na tom společně pracujeme, aby to byla dobrá písnička. Takovýhle pracovní proces jsem nikdy neměl, máme efektivní způsob práce. Každý má svůj názor a svůj hlas, ale děláme to spolu.

No pro nás je to strašná sranda. Pro kapelu je to ale dobré. Jednou jsem se ho snažil zahlídnout v seriálu Ulice, ale nebyl tam. Ani nevím, co tam hraje.

Asi 5 tisíc za koncert. Ne, dělám si legraci.

Produktivně, rychle. Máme skvělé písničky. Není to, že bychom honili kvantitu, ale jsou to fakt skvělé nápady.

Možná trochu jako Maroon 5 nebo Red Hot Chili Peppers. Ale raději lidem říkám, že to musí vidět a slyšet. Hrajeme různé styly. Jsme zvláštní, ale to je dobře.

Na festivalech, půl hodinky a čau.

Že si zlomím ruce a nebudu moct hrát. A samoty.

Chtěl bych umět vložit do hudby myšlenky a energii. Více se skrze hudbu vyjádřit.