Vztyčený prostředníček v objektivu

Vztah mezi politiky a novináři je prazvláštní. Střety mocnářů a jejich hlídačů se odehrávají každým dnem. Nemají vítěze, pouze jednotlivé „oběti”. Vzájemně se obě strany vnímají a tolerují jako nutné zlo, a podle toho se k sobě i chovají. Jedni nadávají na druhé s přesvědčením, že by jejich práci zvládali mnohem lépe, přestože mnohdy nezvládají ani tu svou.

Při jednání s politiky byl projev mojí kolegyně úplně medový. Měl jsem pocit, že jsou se zpovídaným poslancem kamarádi snad už od dětství. Když však položila telefonní sluchátko, hned začala po redakci létat slova, za která by se nemusil stydět ani nadprůměrně oplzlý dlaždič po propité noci.

A vztah politiků k novinářům? Každý alespoň trochu inteligentní se s nimi snaží vycházet, z logických důvodů, co nejlépe. Neptá se sice na momentální stav novinářova operovaného psa, ale pochválí článek. V soukromí ale vyslovuje slovo “publicista“ se stejným odporem, jako slovo “syfilis”.

Vzájemně se však potřebují. Politici by bez médií neměli šanci oslovovat masy a získávat svůj raison d‘etre, tedy moc. Novináři by pak vyjma sportu, kultury a nejnovějších přírůstků v místní zoo neměli o čem psát.

Povaha obou profesí může vypadat podobně, vždyť obě skupiny pracují s veřejností, určují její názory, společnost považují za ovce a sebe vnímá coby ovčákova psa. V realitě se ale politika a novinařina diametrálně liší. Konflikty obou protkaných a zároveň protichůdných profesí jsou tedy nevyhnutelné a vznikají takřka permanentně.

Léčbu svých bolístek a ukřivděností si oba tábory léčí po svém. Jenže zatímco novináři mohou na stránkách svých novin nadávat na neduhy politiků do alelůjá, politici musí doufat, že jim média dají prostor bránit se. A tady vzniká problém, jelikož politici mají prostoru pro kritiku médií jenom tolik, kolik jim média sama udělí. Tato silnice je jednosměrná.
 
Mediální obhajoba

O Topolánkově vztyčeném prostředníčku, kterým údajně vzkazoval místopředsedovi vlády Kalouskovi, že je jednička, se toho v médiích namluvilo a napsalo víc, než bychom si přáli. Můžeme diskutovat, zda šlo o událost tak společensky závažnou, aby zaplnila přední strany deníků a prime time vysílání televizních deníků. Vulgární gesto premiérovi nikdo neodpáře.

Diametrálně odlišná situace ale vzniká ve chvíli, kdy premiér přijede ve dvě hodiny ráno ke svému domu, kde jej novináři "přepadnou" a chtějí po něm vyjádření na kameru. Navíc k události, k níž je na ráno nahlášena tiskovka. V hlavní zpravodajské relaci jsme mohli vidět rozhořčeného premiéra, kterak nadává nebohým novinářům. Jaký obrázek si bez znalosti souvislostí udělá divák? “Vždyť ho všichni známe, jaký je to hulvát, taková reakce je mu přece podobná,” řekneme si.

Upřímně řečeno, Topolánkovu reakci, v níž novináře nevybíravě odkázal do příslušných mezí, v tomto případě naprosto chápu. Jsem si jistý, že kdybych se dostal do stejné situace, nebudu reagovat o mnoho decentněji. Nabízí se otázka, zda ti novináři s podobnou reakcí předem nepočítali. Pokud ano, tak by si zasloužili mnohem víc, než jen poslání do zadnice.

Faktem je, že politici by nikdy neměli mít neomezenou možnost kritizovat novináře za jejich práci. Čeští politici mají už dnes mnohem víc prostoru pro svá vyjádření, než je v západním světě standardem. Proti účelovým manipulacím a neoprávněným mediálním útokům by ale politici měli mít účinnou možnost se ohradit. A pokud možno jinak, než prostředníčkem vztyčeným do kamery.

Autor studuje VOŠ publicistiky