Máme-li věřit Václavu Klausovi, jeho spolupracovníkům a některým komentátorům, český prezident údajně slaví osobní vítězství. Jeho názory na Evropskou unii, které mnozí jeho kritici vykreslovali jako extrémní, se prý stávají součástí „mainstreamu“ (hlavního proudu) evropského myšlení.

Tento posun je prý zřetelný zejména proto, že ani Německo už netrvá na tom, aby byla oživena evropská ústava a chce místo toho nový dokument, který sice bude z textu euroústavy vycházet, ale neponese označení „ústava“. Klaus euroústavu od začátku odmítal.

Český prezident v různých rozhovorech zdůrazňuje, že evropští politici nyní údajně dávají za pravdu i jeho dalším názorům. Není ovšem úplně jasné, kterým.

Třeba tomu, že by EU měla být přetvořena v Organizaci (suverénních) evropských států? Nebo že společná evropská měna je nesmysl? Či snad tomu, že Evropu ovládla zhoubná ideologie „europeismu“, která navazuje na jiné zhoubné „ismy“ minulosti?

Je pravda, že německá kancléřka Angela Merkelová Klause nedávno pozvala k rozhovorům o podobě dokumentu, který by měl nahradit euroústavu do roku 2009. Je též pravda, že konzultací s Klausem zahájila rozhovory, které chce mít i s představiteli všech ostatních členských zemí EU. A je též pravda, že se s Klausem hodlá sejít znovu.

Na první pohled to skutečně vypadá jako úspěch. Mohlo by se zdát, že někteří evropští politici prozřeli a vidí nyní to, co už dávno viděl český prezident. Nenechme se ale ošálit.

Názory Klause na EU zůstávají stejně marginální a extrémní, jako byly v minulosti. To, že euroústava neponese označení ústava, vůbec neznamená, že výsledný dokument nebude v mnoha směrech současnému textu podobný. Navíc žádný významnější evropský politik nepřijal Klausovu myšlenku, že další politická integrace EU je nežádoucí, či dokonce myšlenku, že by EU měla být přetvořena do jakési Organizace evropských států. A žádný proevpropsky smýšlející politik si nemyslí, že on sám a s ním celá EU jsou obětí jakési nové, „svobodu ohrožující“ ideologie, zvané europeismus.

Slavné vítězství českého prezidenta se zatím nekoná, ani pokud jde o společnou evropskou měnu. Klaus sice s oblibou zdůrazňuje, že jeho skeptické pohledy na euro sdílí ti či oni nejmenovaní významní politici a ekonomové, nebo že průzkumy veřejného mínění v zemích, které euro zavedly, ukazují velkou míru nostalgie po národních měnách. Jenže celkově se nekoná žádný politický odklon od myšlenky společné měny.

S tvrzením, že názory našeho prezidenta se stávají součástí evropského „mainstreamu“, by tedy bylo dobré počkat. Klaus je v EU v podobné situaci jako Komunistická strana Čech a Moravy na naší domácí politické scéně. Protože tuto stranu nelze úplně ignorovat, ostatní politici se s ní občas baví. Když jde o skutečně důležitou věc, jako třeba zvolení prezidenta, jdou jí i prosit o hlasy.

To všem neznamená, že KSČM berou strany politického „mainstreamu“ vážně.
A vůbec už to neznamená, že se názory KSČM mají šanci stát součástí politického „mainstreamu“. A pokud už si nějaká jiná strana některý z názorů KSČM osvojí, nezapomene zdůraznit, že tak činí z taktických důvodů.

Česká republika je kvůli Klausovi a jeho ideovým souputníkům v současné vládě vůči EU v pozici ne nepodobné té, kterou zastává nesystémová KSČM v domácí politice. Ostatní nás nemohou zcela ignorovat, protože si koneckonců nikdo nemůže být jist, zda by Češi nezašli tak daleko, že by blokovali významné evropské dohody. Takže se s námi, včetně českého prezidenta, „mluví“. Občas se dokonce zdvořile utrousí, že to či ono je zajímavý názor.

Bohužel ale za scénou, třeba v soukromých rozhovorech s diplomaty a dalšími představiteli ostatních členských zemí, jakož i významnými západními novináři, lze slyšet něco úplně jiného. Dalo by se to charakterizovat jako udivená kritika, v níž se skrývá poněkud nelichotivý soud: možná jsme udělali chybu, když jsme do EU předčasně pustili politicky nedospělé země, jako je Česko a Polsko.

Autor je politolog