Na místě zůstává ležet šest mrtvých. 4. května je svolána demonstrace, při které vybuchne puma a zabije sedm policistů. Jedná se o provokaci, za kterou je odsouzeno k trestu smrti pět dělnických mluvčí, jmenují se Spies, Parsons, Fischer, Engel a Lingg. Den před popravou Lingg spáchá sebevraždu, další čtyři jsou 11. listopadu 1887 oběšeni.
Tato tragédie je zvláště v Evropě, důležitým signálem pro dělnické hnutí. Obnovuje se tzv. Druhá internacionála a 1. Máj je na paměť chicagských událostí ustaven za mezinárodní manifestaci pracujících a za mír. První 1. Máj byl oslavován v roce 1890 například ve Velké Británii nebo Francii. V Českých zemích se poprvé manifestuje rok nato.
Během následujícího století ovšem původní příběh ztrácí kvůli komunistům svůj význam a stává se čím dál tím více pouhou „Potěmkinovou vesnicí“, za kterou demagogové a vrazi skrývají další krvavé oběti.
Škola života
Mnozí političtí vězni, kteří prošli komunistickými věznicemi a lágry mluví o nich jako o skutečných akademiích života, protože se zde na malém prostoru setkali univerzitní profesoři, šlechticové, kněží, zemědělci, živnostníci, dělníci, ale také opravdoví kriminálníci. Neradi mluví o svém fyzickém i psychickém mučení, vzpomínají spíše na to „relativně lepší“. Vězni komunismu stále žijí a nespravedlnost na sobě činěnou si mohou připomínat, například právě na 1. Máje. Stejně tak si ale pocit moci chtějí znovu navodit členové a příznivci Komunistické strany Čech a Moravy. Nebezpečné pro naši historickou paměť je, že KSČM získává mladý ambiciózní dorost a politickým vězňům se současná politická garnitura nedokáže omluvit a důstojně rehabilitovat.
Stejně jako v Evropě proběhla denacizace, stejně tak se měla v bývalém sovětském bloku uskutečnit dekomunizace, nestalo se. Proto například při pohledu na Miroslava Grebeníčka, někdejšího předsedu KSČM, někteří političtí vězni a jejich potomci pláčou. Grebeníčkův otec Alois se totiž velmi surově podepsal na osudu jejich rodin a přesto ani po Listopadu 1989 nebyl po právu odsouzen.
Podivný rodokmen
Paradoxem postkomunistických zemí jsou jakési podivné rodokmeny, kdy například praděd František byl vězněm v nacistickém koncentračním táboře, po válce strávil mnoho let v komunistických věznicích a po návratu z kobky žil pouhý rok než zemřel na selhání ledvin. Jeho zeť Rudolf byl řídícím učitelem na vesnické škole, členem předválečné ČSSD a po válce byl nucen vstoupit do KSČ. Rudolfův švagr Jiří, také pedagog, se stal členem KSČ těsné po válce, ale se způsoby strany po roce 1948 nesouhlasil. Oba se snažili svého skoro šedesátiletého tchána zachránit a psali různým papalášům. Rudolfa a Jiřího po roce 1968 vyhodili ze strany i školství.
Rudolfova snacha Jana byla dcerou kulaka a hostinského. Její rodině hrozilo vystěhování do pohraničí. Jana chtěla být učitelkou, nemohla. Musela si vybrat mezi zemědělstvím a službami. Nakonec se v 60. letech vyučila kuchařkou a až během 70. let jí bylo dovoleno vystudovat školu pedagogického směru. Janin švagr Libor byl komunista, učil na škole Ministerstva vnitra a o své činnosti se příbuzným nesvěřoval. Dva Janini sourozenci v 80. letech emigrovali na Západ a i proto její dva synové nesměli studovat vysokou školu s humanitním zaměřením. Učitelské rodině přitížilo také to, že byli věřící a kantoři až do roku 1990 nesměli svou víru otevřeně praktikovat. Všechny důležité církevní obřady jako křest a 1. svaté přijímání absolvovali jejich dva synové tajně - díky Janině tetě, která byla řeholnicí. Po revoluci, se ukázalo, že Libor byl nejspíš aktivním agentem Stb, přesto se dopracoval k negativnímu lustračnímu osvědčení. Když ale dnes slyší pojem „Ústav paměti národa“, skřípe zuby, protože tuší své odhalení…
V průvodu
Prvomájové průvody, jak si je můžu pamatovat z druhé poloviny osmdesátých let, byly pro dítě povyražením. Politiku v něm osmiletý klučina nehledal a spíše záviděl druhým jejich polystyrénové kytičky a holubičky sloužící za mávátka. Jeho mávátkem byly obyčejné papírové třásně na silné špejli. Vždy snil o tom, že až bude starší, ponese v průvodu prapor některé sbratřené socialistické země. Líbili se mu i alegorické vozy s dělníky a rolníky, s radostí plnil příkazy soudružky učitelky, napjatě naslouchal slovům předsedy Městského národního výboru, hltal očima sovětského generála s „gramofonovou deskou“ na hlavě nebo chtěl mít pušku jako členové Lidových milicí. A tolik pestrých barev, párky s hořčicí, transparenty s hesly typu: „Se Sovětským svazem na věčné časy“ nebo večerní ohňostroj, to bylo povyražení.
Že někdo je nucen ke vstupu do KSČ, je pronásledovaný za podpis Charty 77 nebo nesmí studovat, neměl ani tucha. O tom, že jeho pradědečka v 50. letech 20. století odsoudili hlavní organizátoři 1. Máje k 16 letům tvrdého žaláře, se poprvé dozvěděl až jako jedenáctiletý.
Pod jeho rozlišovací schopnosti také zůstává fakt, že se nejen v politických stranách, ale i v církvích nebo na úřadech a školách se pohybují lidé, u kterých si není jist jestli je má zdravit „Dobrý den“, „Pochválen buď Ježíš Kristus“ nebo nakonec „Čest práci, soudruhu“.
