Mlynářský syn a vnuk dlouholetého starosty obce Štítná u Valašských Klobouk se narodil osm let po vzniku republiky roku 1926. Během druhé světové války vypomáhali Liškovi tajně chudým obyvatelům tak, že pytlem mouky podplatili četníky, kteří kontrolovali produkci mlýna a pily. K mouce nebo dřevu pak mlynáři chudákům nějaký ten kilogram nebo metr přidali.
Myšlenky na emigraci
Že zdědí otcovo řemeslo, bylo Františkovi více než jasné. Učil se v Pardubicích na jediné mlynářské škole ve střední a východní Evropě. Studoval s vyznamenáním, což mu otevřelo dveře k nástavbě. Otec ale těžce onemocněl zápalem plic a mladý František se musel chtě nechtě vrátit a převzít živnost. Na nedostatek zákazníků si stěžovat nemohl, přicházeli z blízka i daleka. Možná i proto, že díky obchodu s pardubickou firmou Prokop vyrábějící mlýny, získal nejvýkonnější a nejmodernější stroj v kraji.
hromadit protikomunistické letáky a starého pana Lišku navštěvovali přátelé a známí. Byli to členové antikomunistické odbojové skupiny Světlana (skupinu fiktivně založila komunistická Státní bezpečnost a využila ji jako past na moravské živnostníky a zemědělce), jenž hledali úkryt a podporu svým záměrům. Jeden z nich, Antonín Janošík, se ve štítenském mlýně navíc tři týdny skrýval.
V době, kdy ještě František netušil, co ho čeká, riskoval a na motorce rozvážel letáky. Jak dnes říká: „Opravdu šlo o krk.“ V roce 1945 se v sousedním Brumově zakládal strojírenský podnik MEZ. Již tady byla Lidová milice a v ní zvláště otcův učeň Josef Holba, správce mlýna v Bylnici. Onen muž měl Liškově rodině ještě hodně „zatopit“.
V prosinci 1948 Františka úřady vyzvaly, aby zlikvidoval veškeré zásoby dřeva a do března 1949 úplně zastavil provoz na pile. Holba tak dostal šanci právě po únoru 1948. Svým podřízeným z Lidových milicí našeptal, že štítenský konkurent vlastní zlato. Milicionáři se nenechali dlouho pobízet a do Štítné jich přijelo na dvacet. Rabovali, byli hrubí. František si uvědomil, že jde do tuhého. Aby předešel další možné šikaně ze strany milice a jím podobným, musel dát do pořádku účetní knihy.
Otcovo štěstí
„Stalo se to na podzim 1949,“ rozpomíná se František Liška „Otec chtěl jet za zákazníkem do Uherského Brodu. Zajel jsem mu tedy pro auto ke svému švagrovi do Slavičína. Chvíli po mém příjezdu kolem osmnácté hodiny přirazila k baráku jiná auta a z nich vystoupili příslušníci Stb, bylo jich pět.“ Pak už Liškovi brali postupně k výslechu. Možnost útěku neexistovala, protože příslušníci měli zbraně. Zajímala je spojitost s autodopravcem Františkem Manou a dalšími lidmi. Navíc věděli, že se v okolí objevily letáky. Liškovi, až na přátelství s Manou, vše popřeli. Stb samozřejmě rabovala úplně stejně, jako předtím milicionáři.
František Liška starší v emigraci
Měli v úmyslu odvézt nás k výslechu do Valašských Klobouk. Tatínek se ale bránil pěstmi, a tak si zajeli pro posily. Po odjezdu požádal otec jednoho z hlídkujících o rozhovor. Zašel s ním za hospodářské budovy,“ vzpomíná mlynář. Mezitím tajní přijeli posíleni o tři další. Jeden z těch tří, když Liška starší přišel zvenku, nevěděl, jestli se jedná o estébáka nebo člena mlynářské rodiny, nikdo mu to nepověděl.
Tatínek nebyl tolik hlídaný třeba jako jeho syn a mohl riskovat. „Obořil se na toho esenbáka, který ho neznal, aby ho pustil ven a on to opravdu udělal,“ vzpomíná pan Liška. Otec utekl. O svém rodinném příslušníku se celá rodina měla za několik měsíců dovědět, že přešel hranice. Dostal se do západoněmeckého sběrného tábora emigrantů, kde vypomáhal s prověřováním jejich totožnosti, vydržel tam půl roku. Podporoval ho jeho mladší bratr, který byl generálním ředitelem Baťových závodů v Africe. Také díky němu se Františkův otec dostal do Alžírska, kde pobyl rok. Alžírsko ale nevyhovovalo jeho nemocnému srdci, tak zakotvil na další čtyři roky ve Francii, kde se také stýkal s ruskými šlechtici v emigraci. Roku 1955 přesídlil do amerického Chicaga, kde byl správcem Moravského domu a roku 1959 zemřel na infarkt…
„Netrvalo snad ani dvě minuty a přiběhl s nadávkami šéf zátahu. Svázali mi ruce za záda, mamince sprostě nadávali a svoje si slíznul i zmatený příslušník SNB, co tatínka pustil,“ uvádí mlynář. Posléze nasadili všechny prostředky, jen aby starého Lišku chytili. „Kdyby ho vystopovali, tak jej pověsí,“ nepochybuje o otcově osudu pan František. Pro Lišku syna už byla v Uherském Hradišti přichystána cela o rozměrech 2 X
Motáky, výslechy, konfrontace
Hned po příjezdu do Uherského Hradiště vzali štítenského mlynáře k čtyřhodinovému výslechu. Doznání nevynucovali jen psychickým nátlakem, ale i fyzickým mučením. Vyšetřovatelé zapálili pod Františkem noviny. Se zatnutými zuby pouze zopakoval to, co už dávno věděli. To, že se tatínkovi podařilo uprchnout, zjistil z maminčiných motáků, které byly zapečeny v rohlících. Aby se k němu některé takové zvěsti dostaly, byl nucen podplatit bachaře. Podstrčil jim Alpu, kterou sám užíval na zmírnění bolesti hlavy. Jeho hlídači byli prozaičtější – pili ji. Další příležitostí, jak něco důležitého zjistit, byl radiátor a záchodová mísa. Do nich vyťukávali muklové morseovku. Z patra do patra se tak dovídali aktuality a nahrazovali si tím i absenci návštěv a později i balíčků a dopisů. Na první vycházky byli puštěni na vězeňský dvůr po třech měsících.
Když mu zavázali oči a vedli po chodbě, bylo jasné, že kráčí k výslechu nebo konfrontacím, v nichž se jednalo o srovnání výpovědí vězně s podezřelým nebo svědkem. Poslední, v pořadí druhá konfrontace, mu vlastně podepsala ortel. Ve vyšetřovací místnosti narazil Liška na jednoho z hostů jejich mlýna. Známý byl natolik vylekaný a zdeptaný, že prozradil nemálo souvislostí a důležitých informací, až tím posléze pomohl Františkovi do lágru. Zatímco Liška trpěl ve vazbě, jeho dům dostal nové nájemníky a pána. Z mlýna se stala bytovka a novopečený majitel se jmenoval Holba. Naštěstí se tu dlouho neohřál, protože ho uvěznili za hospodářské delikty na dva roky.
Potkani, švábi, štěnice
Ještě před soudem plánovali někteří z vězňů útěk. Měla jim v tom pomoci bachařka, která se zamilovala do světlanáře Františka Cmajdálky. V poslední chvíli to ale celé prasklo a Cmajdálkova přítelkyně dostala patnáct let žaláře. Happyend se přesto za mnoho let konal. Cmajdálka si ji po návratu vzal a odešli spolu za oceán.
„Z Hradiště jsme mohli rodinám napsat list, že budeme souzeni. Soud proběhl v uherskohradišťské sokolovně v dubnu 1950. Stálo nás před ním osmadvacet,“ uvádí mukl Liška a pokračuje „Rozsudky jsme vůbec nedostali písemně, takže dodnes nevím, za co jsem byl odsouzen.“ Obhájce radil svému klientovi, aby se přiznal. Mlynář z očí do očí soudci přesto řekl: „Výpovědi, které jsem při vyšetřování vypověděl, se nezakládají na pravdě a prosím, abych byl konfrontován a usvědčen ze lži otcem.“ Nepomohlo to. Rozsudek zněl na dvanáct let a zaplacení 38 tisíc korun za pobyt ve věznici…
Jáchymov. V centrálním jáchymovském táboře vyfasovali boty, holínky, ešus, montérky, dvě deky a kabát s fosforovým křížem. Ten kříž sloužil pro hlídače na věžích, aby mohli lépe samopalem zaměřit případného dezertujícího mukla. Potkal se tu s velkým prapodivným paradoxem doby. Tábory na Jáchymovsku stavěli v podstatě retributé, což byli úředníci německé válečné správy. Tito lidé byli zatčeni Sověty, kteří je nepustili do Německa, ale vrátili Čechoslovákům. Němečtí úředníci potom s mukly sdíleli stejný osud vězněných otroků. František byl odexpedován na důl Svornost. Dřevěné baráky jej ohromily třípatrovými postelemi … a také stovkami potkanů, švábů, blech a štěnic. Slovo hygiena neexistovalo. V ubikaci ho přivítalo devatenáct spolunocležníků.
Zoufalství i naděje
Na Svornosti prošel zkušeností střelmistra, nakladače, tesaře, svářeče a řidiče kolejového vozu s uhlím. Z tábora na tábor pak přecházel s úřední listinou o profesních dovednostech. Jak dále vypadal život v uranových dolech? Ubikace dostala jeden kbelík uhlí na den. „Když už nebylo zbytí, přikládali jsme do kamen kosti z kuchyně,“ představuje pan František tehdejší realitu.
Návštěvy se odbývaly hromadně na speciálním táboře, který byl k tomu určený. „Při matčině první návštěvě jsem se nechal ostříhat dohola, aby neviděla moje šediny. Znal jsem totiž Ladislava Důbravu, jenž zešedivěl už po třech výsleších v Uherském Hradišti a maminku jsem proto nechtěl rozplakat. Návštěva trvala běžně dvacet minut a mohl za mnou přijít pouze jeden člověk.
„Holínky jsem si vybral větší, abych si je vycpal novinami. Zima je větším nepřítelem než práskači,“ vzdychá mlynář. Nejhůř se muži určení k likvidaci cítili na apelplacu. Strážcové socialismu je počítali ráno, odpoledne i večer, zástup po padesáti vězních byl sčítán zepředu i zezadu. Stačilo, aby se nedopočítali, a celé osazenstvo stálo za trest venku i tři hodiny.
Odsouzenci nedostávali jediný balík, domů posílali poštu dvakrát do roka. Úplně nejhorší alternativou se staly bunkry, noční můra i těch nejtvrdších a nejhouževnatějších. „Byly dřevěné a později betonové. Představte si holé zdi bez židle, stolu a postele. Připočtěte k tomu poloviční denní příděl jídla a pochopíte, proč se jim říkalo kriminál v kriminále,“ představuje atypické bydlení pan Liška. Bachaři rádi muklům připomínali výraz výkon. Kdo měl výkon pod padesát procent normy, tomu nedali velitelé příděl cigaret. Nesplněnou normu si ještě téhož dne mukl nadělával další osmihodinovou směnou. Tyto postupy se zrušily až po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953.
František Liška s manželkou Anežkou (2006)
Cesta ke svobodě?
„Jednou utekli ze Svornosti dva mladíci, ovšem stráž na věžích je postřehla a zastřelila je, donesla do tábora a vězně svolala na apelplac. Po jednom jsme pak procházeli kolem mrtvých a kdo sundal z úcty čepici, ten si mohl být jistý, že noc stráví na seřadišti, tedy od půl desáté večer do sedmi hodin ráno. Byl jsem mezi nimi,“ vzpomíná pan Liška.
Své si na Svornosti prožili hokejoví mistři světa z roku 1949, generálové a kněží. Posledně jmenovaní byli připraveni na odpis, zastávali totiž zcela opačné ideály než jejich věznitelé. Komunisti je nahnali na Věž smrti, kde byla největší prašnost radioaktivního uranu. Počítali s tím, že kněží do půl roku zemřou. Zvláštní, ale duchovní šest měsíců na Věži smrti přežili.
S civilním spolupracovníkem se František dohodl, aby mu donesl láhev rumu na přilepšenou. Chystal se právě velký útěk jedenácti lidí, které organizoval Valach Fojtík. Kopali uvnitř ubikace tunel a hlínu vynášeli v kapsách ven. Dávali si pozor, neboť věděli o udavačích v domě. Původně s nimi měl utéct i štítenský mlynář, ale rozmyslel si to. Uteklo jich dvanáct. Dvanáctý – Jidáš – si vymyslel, že zapomněl čepici a kabát a musel se vrátit. Některé dezertéry popravili a některým navýšili trest, odnesl to i František, kterého ten Jidáš viděl s propašovanou lahví rumu. Následoval výslech. Při něm polévali estébáci Františka chladnou vodou. Před větší šikanou jej zachránila jen hra na člověka v bezvědomí. Poté následovala expedice na důl Barbora.
Hra o život
„Na Barboře už šlo o malou mafii. Věznili tu kasaře, a když velitelé zapomněli klíče od trezoru, zavolali si je. Na otevření kasy stačila bankovním lupičům sirka,“ usmívá se Liška. Od roku 1953 si za poukázky mohl František koupit hygienické potřeby a jídlo. Předtím si je odsouzený pořizoval za vlastní peníze, které ale nejprve šly na zaplacení vazby v Uherském Hradišti.
Kápové si také z chleba a cukru vyráběli samohonku a muklové v dolech, kde byla stálá teplota, si nechali kvasit chlebové víno. Z Barbory odcestoval František na důl Prokop. Na tomto místě, jenž spadal pod město Horní Slavkov poznal Slováka Stanka, který také uvažoval o útěku. Potřebovali ovšem člověka, který by Stankově známé z pražského Národního divadla dodal peníze na falešné pasy. Měli v úmyslu přejít z NDR do NSR. Spojku našli v osobě Liškova rodáka Pagáče, jenž právě čekal na propuštění. Měl od Lišků a příbuzných Stanka vyprosit finance na zaplacení falešných dokladů. Stankovi dobře pálilo, pod postelí ukryl pět kilogramů uranu, který mohli v NDR zpeněžit. Pagáč se ovšem rozhodl, že je udá Stb, a to také udělal…
„Vojáci opřeli žebřík o ostnatý drát obíhající kolem ubikací a já dostal rozkaz:´Utíkej a vylez po žebříku.‘ Hádám, že měli v úmyslu sehrát to, jakože jsem byl zastřelen na útěku,“ krčí rameny Štítňan a pokračuje: „V té chvíli mi hlavou proběhl celý život, příbuzní i přátelé. Říkal jsem si, že je konec. Byla to záležitost tisícin sekund, kdy šlo o bytí a nebytí. Je to nepřenosná zkušenost,“ říká pohnutým hlasem Liška. Řídil se tím, že v žádném případě nesmí nic prozradit, jinak ohrozí sebe, Stanka i rodinu ve Štítné. „Začal jsem s vojáky hrát hru o čas,“ vysvětluje bývalý mukl. Znovu výslech. Znovu betonová šachta, ve které si pobyl půl dne. Z Františka nic nevytloukli, a tak jej poslali do kriminálu na Ležnici.
Důkaz zvůle
František uvažoval o dalším útěku, tentokrát v tandemu s bývalým cizineckým legionářem. Vybrali si k tomu nedělní směnu určenou pro dva mukly. V této akci však nakonec nezbylo pro Štítňana místo, protože legionář totiž dohodl útěk s dalším spoluvězněm. Při směně odzbrojili hlídače a vysvlékli z uniformy. Cizineckého legionáře už nikdy neviděl. Druhého muže, shodou okolností též Lišku, chytili a popravili.
Naposledy se útěkář František Liška schoval do cívky s kabely ležící poblíž fáracích klecí a plotu. Kolo kabelů pak prorazilo plot a mlynář byl venku. Po několika metrech ostrého běhu věděl, která bije. Vojáci ho chytili a poslali na důl Nikolaj. Psala se zima 1953.
V listopadu 1956 se konečně dočkal propuštění na amnestii. Návrat to byl trochu bolestivý. František trpěl bolestmi zad a měl nedostatek červených krvinek. „Někomu jsem byl trnem v oku a k rukám předsedy MNV přišel anonym, že prý pracuji na hospodářství své matky, nebyla to ovšem pravda. Skoro jsem kvůli tomu přišel o nemocenskou. Když nás ale propouštěli, komunisti nám tvrdili, že nebudeme mít potíže,“ svěřuje se mlynář. Posudkový lékař mu poradil, aby šel na prokuraturu a problém vysvětlil. Přijel tam a jasně řekl: „MNV se proti mně postavil, já jsem nezaměstnaný a pronásledovaný. Pokud nebudu zaměstnaný, můžu si jít odsedět čtyři roky, které mi byly amnestií odpuštěny.“ Zaměstnání nakonec našel ve Svitu Gottwaldov, kde jej zařadili do páté platové třídy. Pobíral tisíc a jedno sto korun, dojížděl sem až do roku 1967, kdy přešel na pilu zřízenou štítenským JZD. V létě 1987 odešel do důchodu.
„Maminka byla morálně silná a pracovitá. Nebála se komunistům říct, co si o mém věznění myslí, a oni ji respektovali. V dopisech měla starost, jestli mi něco nechybí. Ujišťoval jsem ji, že všechno mám, a naopak jsem do Štítné peníze posílal,“ vzpomíná na maminku František Liška. Dlužno dodat, že z chudoby zachránil syna a matku také textil a léky od otce z USA.
Na závěr vzpomínání buřič Liška vyslovil k nepřátelům výčitku: „Ať staří komunističtí slouhové to u soudů zabalí a předají mladým. Já jsem důkazem diktátorské zvůle.“
Foto archiv autora
