Jak rudí slavili aneb Kdo se bojí Jiřiny Švorcové

Onoho prvomájového rána jsem plna očekávání zaparkovala automobil před pražským výstavištěm v Holešovicích. Pamětníci toto místo dodnes nazývají „fučíkárna“ či „julda fulda“. Já se mezi pamětníky rozhodně neřadím. Do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka jsem chodívala na Matějské pouti a než se můj zájem stačil posunout od řetízkového kolotoče k Reportáži psané na oprátce, prostory už dávno nenesly Fučíkovo jméno. Ovšem dnes se má okolí Křižíkovy fontány zaplnit právě pamětníky. Lidmi, kteří podstatnou část života strávili v komunistickém režimu a co hůř – mají potřebu jej oslavovat a v dobrém na něj vzpomínat.

Skanzen komunismu? Kéž by…

Vypadá to na silnou účast. Od tramvajové refýže se směrem k hlavní bráně valí dav. Valí je možná trošku nadsazený výraz vzhledem k tomu, že věkový průměr onoho davu odhaduji na 65 let. Pánové a paní – respektive soudružky a soudruzi – jsou svátečně oděni a jejich garderóba nezapře cíl cesty ani přesvědčení. Ti decentnější mají odznáčky s pěticípou hvězdou, srpem a kladivem či třešničkami. Tu a tam zahlédnu seniorku s ležérně zavázaným pionýrským šátkem. K vidění je však i dáma, která se pro tuto příležitost oblékla kompletně do rudé barvy a to včetně střevíčků.

Uvědomím si, že moje hnědá kšiltovka střihem nápadně připomíná model a lá Fidel Castro. Utěším se skutečností, že jsem ji přivezla z imperialistické ciziny a mizím v davu. Všechno zatím napovídá tomu, že v několika příštích okamžicích vstoupím do skanzenu komunismu.

Skutečnost předčila veškerá má očekávání. Vzorek návštěvníků, které jsem zahlédla před branou, věkově odpovídá zbytku osazenstva tribun kolem fontány. K poslechu spíše než k tanci vyhrává těleso, jehož jméno jsem úspěšně zapomněla, ale nemyslím, že by tato skutečnost mohla ohrozit můj kulturní rozhled. Nicméně nepřišla jsem hodnotit hudební produkci – nálada zde napovídá, že zítra se bude tančit všude, tak je vlastně jedno, kdo nám k tomu vytváří hudební doprovod…

Svoboda pro kubánské vězně

V mysli mi vystávají mlhavé vzpomínky na prvomájové průvody a chvíli mám pocit, že jsem cestovala v čase. Transparent s heslem „Ani muže pro Bushe, ať si tam sám nakluše“ mi napoví, že tomu tak není. Jdu obejít stánky, které kromě slivovice, buřtů a perníků s třešňovým dekorem, nabízejí i ideologickou osvětu.

Bělovlasý pán u stánku na podporu česko-kubánského přátelství bodře zahaleká: „Ty letáky si můžeš vzít zadarmo.“ Tykání mě zaskočí. Hned mi ale dojde, na jakém mejdanu jsem se ocitla a soudružsky tu nevychovanost přeslechnu. Místo toho položím jakoby „naivní“ dotaz. Zda peníze, které se pod záminkou dobrovolného příspěvku vhazují do kasičky, putují na podporu rodin kubánských politických vězňů. Bělovlasý pán úspěšně simuluje hluchotu. Z hloučku zaslechnu zvolání: „My máme svoje vězně“. Než mi dojde, že ten hlas neměl na mysli bývalé, současné a budoucí vězně komunistických režimů, mám před očima leták. Komunistický svaz mládeže se jím dožaduje svobodu pro pět Kubánců, kteří sedí v USA ve vězení za protiamerickou činnost. Zalapám po dechu a mám intenzivní pocit, že jsem se zbláznila. Kdepak – já ne... Spolknu poznámku, že by s nimi desítky Castrových vězňů jistě rádi vyměnily kubánskou celu za fešácký americký kriminál.

Nechceme základny, chceme mír

Moje expedice po území absurdity, demagogie a lži však zdaleka nekončí. Na „stage“ přicházejí hlavní hvězdy. Moderátorka uvádí komunistického senátora Václava Homolku, šéfa strany Vojtěcha Filipa, místošéfa Jiřího Dolejše, ale i vzácné zahraniční hosty – kupodivu z Kuby, Korejské lidově demokratické republiky a z Vietnamu.

Rozjásaná moderátorka též pozve na pódium šéfredaktora Haló novin Pavla Šafránka a neopomene stranicky zažertovat. Jejímu výroku, že Haló noviny na rozdíl od ostatních napíší „objektivní“ reportáž z akce – se všichni přítomní hlasitě smějí. Ovšem frenetický potlesk patří zejména herečce Jiřině Švorcové. Postarší dáma za mými zády nadšeně vykřikuje, že Jiřinka vypadá pořád dobře - jako když hrála Ženu za pultem.

Slovo si bere předseda komunistů Filip. Mluví dlouho. Ale ve stručných zkratkách: Nechceme základny.- potlesk. Chceme mír - potlesk. Nemáme rádi současnou vládu - obrovský potlesk. Komunisté chtějí prosperující společnost se sociálními jistotami pro všechny pracující - dlouhý neutuchající potlesk.

Komunisté nevymřou

Auditorium se rozšumělo vzrušením, kterému na intenzitě dodaly první tóny internacionály. Všichni zpívají jako jeden muž, někteří mají bojovně zvednuté pěsti a vietnamský soudruh si tu krásu fotografuje.

Vydám se opět mezi dav. Na mé zvídavé otázky nechce téměř nikdo odpovídat. Paní důchodového věku jen vzdychne: „Promiňte, ale teď ne – jsem zasněná.“ Její vrstevnice na můj dotaz proč sem chodí odpovídá. „Jsem tu mezi obyčejnými lidmi. Hlavní je, že se lidé mají rádi.“ Další si libuje: „ Na té Letné se ani nedalo sedět, tady je to mnohem lepší.“ Kdo tam má dnes sešlost však netuší…Komunikace se nese ve stejném duchu a na doptávání zanevřu ve chvíli, když jsem osočena pánem z davu, že jsem agentka.

Tak tohle má být voličská základna KSČM? Jenom tito staří lidé drží komunisty v „top tři“ české politiky? Třicetiletý muž stojící opodál mě vyvede z omylu: „Já jsem tu jen ze zvědavosti, jsem sice komunista, ale akce tohoto typu je jen pro staré nostalgiky. Mladí se sdružují v komunistickém svazu mládeže a jiných radikálnějších komunistických sdruženích.“

Odcházím a je mi zvláštně – tak on to není úplně skanzen komunismu. Ona je to stále realita. Ze zamyšlení mě vytrhne hlídač parkoviště – musím zaplatit kapitalistickému vydřiduchovi nehorázné parkovné! Zaplaťpánbůh za to.
                                                                                 
Autorka studuje VOŠ publicistiky, foto: Richard Čermák