Ulice plná pohledů aneb zrcadlení

Prahou vede jedna ulice. V ní je trafika a hned vedle zlatnictví. A součástí vchodu do obchodu plného drahých kovů je prachobyčejné, spíše špinavé zrcadlo. Útroby zlatnictví příliš lidí nenavštíví, avšak venkovní „špígl“ je neustálým terčem lidských pohledů. Kolem zrcadla to zkrátka žije.

Každý se podívá. Je to jeho úkol. Nesnesitelná potřeba. Všichni potřebují vidět, jak vypadají. Kolem zrcadla projdou denně desítky lidí a každý má jiný úděl. Ale ve chvíli, kdy se ocitnou v kontaktu s vlastním odrazem, osudy jednotlivců se navzájem prolnou. Například tato žena. Ujela jí tramvaj. Nevadí. Hlavně, že se vidí.

Na zrcadlo se stojí fronta. Starší žena si upravuje vzhled, ta korpulentní černovlasá je naštvaná, že přes ní nevidí, a ta mladá, co je otočená, jen předstírá, že telefonuje. Simuluje. Ve skutečnosti čeká, až její starší kolegyně opustí prostor, díky němuž si bude moci zkontrolovat svoji vizáž a vyrazit za svým milým. 

Když se zrovna nikdo nedívá, když je vzduch čistý, přichází muž. Nechce vypadat jako narcis, proto několikrát zkontroluje situaci. Skutečně – nikdo nikde. I on má potřebu se vidět, jako každý z nás. Gestikulací před zrcadlem nahlíží do svého nitra, jakoby si říkal: „Kámo, je to dobrý!“ Bohužel netuší, že jeho sebestředná pýcha je už navždy zaznamenána.

Ta ulice zkrátka bývala živá. Bývala plná osudů. Každý se na chvíli zastavil, prohlédl. Alespoň krátce. Zrcadlo bývalo středobodem oné, jinak povětšinou vyprázdněné, ulice. Všichni k němu směřovali, bylo ohniskem lidské ješitnosti. Ale muž jménem Ivan Dvořák zrcadlo sundal. Pravděpodobně ho má uvnitř. Jen pro sebe. Je to JEHO zrcadlo. A ulice je kvapná. Smutná…

Text: Jakub Kvasnička, Foto: Richard Čermák

Autoři studují VOŠ publicistiky