Tlustému (stejně jako Topolánkovi v souboji s Tlustým) ovšem jde především o politiku. Topolánek tohoto dříve významného činitele Občanské demokratické strany politicky ponížil, když mu nejenom upřel právo pokračovat v postu ministra financí, ale také ho pomohl vyšachovat z důležitých stranických funkcí.
Tlustý tak nemá v souboji s Topolánkem co ztratit. Jeho dilema se dá stručně popsat slovy, „buď já, nebo Topolánek“. A protože by v souboji o veřejné mínění bylo politicky kontraproduktivní formulovat toto dilema jako boj o politický vliv, je nutné ho schovat za boj o principy. Zdá se, že mnohá média tento „boj o principy“ Tlustému, řečeno lidově, baští.
Převedeme-li Tlustého jednání z jazyka boje o principy do jazyka boje o moc, je také jasnější, že Tlustý vskutku může potopit Topolánkovi vládu, ač mu to dnes mnozí nevěří. Pokud mu totiž Topolánek neustoupí, a přijetím některých z Tlustého návrhů de facto opět nezvýší jeho vliv ve straně, má Tlustý na vybranou ze dvou možností, které tak či onak jeho vliv umocní.
Buď nakonec přijme roli uvážlivého politika, který obětuje své „principy“ v zájmu stability své strany i vlády, čímž si nepochybně vyslouží uznání části ODS. Anebo vskutku potopí Topolánkovu vládu, čímž nejspíš ukončí i Topolánkovu politickou kariéru.
Je totiž nepravděpodobné, že v případě pádu vlády by Topolánek dostal od prezidenta Klause třetí šanci sestavit vládu znovu—zvlášť když obě jeho předešlé vlády padly. Tlustý by na pádu Topolánka přitom mohl jen vydělat. Jeho údajný boj za reformu založenou na pravicových principech svatých pro ODS by mu jistě neuškodil v očích tvrdého jádra ODS, které stojí napravo od „kompromisnického“ Topolánka. Tlustý je zároveň jedním z čelných reprezentantů křídla ODS, které má blízko k prezidentu Václavu Klausovi.
Ať už by ve vedení ODS Topolánka vystřídal příslušník kterékoliv z těchto dvou skupin, bylo to pro Tlustého politické vítězství. Nenechme se oklamat ani skutečností, že Klaus se pokoušel Tlustého „přivést k rozumu“, když podpořil vládní reformy. Prezident ví dobře, že nemá příliš co ztratit ani v jednom ze dvou možných scénářů--Topolánkově prohře s Tlustým, nebo naopak Tlustého prohře s Topolánkem.
Pokud prohraje Topolánek s Tlustým, může prezident rozehrát taktickou hru a konečně vytěsnit z vedení ODS lidi, s nimiž má přinejlepším vlažné vztahy. Může se pak pokusit ještě před prezidentskou volbou zformovat velkou koalici, která by mu zajistila znovuzvolení.
Pokud naopak Tlustý prohraje s Topolánkem, prezident může svou podporou pro vládu získat sympatie některých „topolánkovců“, které ztratil, když se při druhém pokusu o sestavení vlády snažil současného premiéra vyšachovat ze hry.
Sám Tlustý, jak už bylo naznačeno, rozehrál hru, v níž de facto ztratit nemůže, protože v každém ze scénářů možného vývoje si polepší. I proto je Topolánek v souboji s Tlustým ve zranitelné pozici. Když Tlustého návrhy na úpravy vládních reforem paušálně odmítá, činí tak zřejmě v přesvědčení, že se Tlustý neodváží potopit vládu vedenou svou vlastní stranou.
Jenže Tlustý má dostatek důvodů potopit jak vládu (a s ní i současného ministra financí Miroslava Kalouska), tak Topolánka. A v samotné ODS je jedno celé křídlo, jehož příslušníci se nyní sice pozastavují nad Tlustého „destruktivním“ jednáním, ale ve skutečnosti by jim nejspíš nebylo nikterak proti mysli, kdyby Tlustý „zařídil“ konec Topolánkova působení v čele ODS i vlády.
