Myšlenky osamělých aneb Výzkum k rozcupování

Rozhodl jsem se, sedě na lavičce naproti nástupnímu ostrůvku tramvaje, udělat si soukromý, zcela nereprezentativní výzkum o osazenstvu kolemprojíždějících aut. Šlo o to, určit poměr mezi řidiči, kteří jsou ve voze sami a vozidly, kde se kromě řidiče nachází ještě alespoň jeden člověk. Z počítání jsem předem vyloučil vozy policie a záchranné služby. Počítal jsem auta, na něž jsem dobře viděl, tedy pouze ta, jedoucí směrem k centru města.

Výsledek? 100 vozů s jedním člověkem ku 36ti s vícero pasažéry. Potvrdila se mi dávná domněnka, že na městských dopravních zácpách se rozhodujícím způsobem podílejí osamělí jezdci.

Na toto zjištění navazuje hned další, a sice odpověď na otázku, z jakých důvodů tito osamělí řidiči do svých vozů sedají? Opět nereprezentativně jsem již před časem tuto otázku položil několika svým známým.

Ti „uvědomělí“, kterým hustý provoz opravdu leze na nervy, zpravidla nacházejí důvody typu: „Až pojedu z práce, vezmu větší nákup,“ nebo „Ráno jsem zaspal a spěchal jsem,“ či „Mám to tak rychlejší.“ Druhým typem je ekonom, člověk, který potřebuje auto k výkonu své profese, a jen jednou za čas cestuje hromadnou dopravou. Jelikož za odpoledne projezdí v MHD bezmála stovku, zdá se mu automobil výhodnější i pro nepracovní cesty. Posledním typem je „šlechta“, která prostě odmítá jezdit „sockou“, jako jich nedůstojnou.

Stále ještě jsem seděl na výtoňské lavičce. Mezi auty se sunuly poloprázdné tramvaje, jako by většina těch, kdož se ještě do včerejška v elektrikách mačkali, přesedlala po jednom do okolostojících vozů. Ale to už slečna přicházela. Výzkum trval od tří do půl čtvrté.