Paříž: Město, které dalo světu metro

Domorodci to nevnímají, ale když člověk poprvé vchází do útrob pařížského metra, zažívá něco jako slavností okamžik. Skoro by se chtěl hodit do gala, protože se zdá, že spíš navštívil nějakou výstavní síň, ze které na něj dýchne období secese. Už nad vchodem do podzemí září stylově vyvedený nápis Metropolitain. Úzké schody pak cestovatele zavedou do nekonečných chodeb obložených bílými kachlíky. A i obyčejné reklamní plakáty obklopují pozlacené rámy.

Čím více se blížíte ke kolejišti, tím silnější je zvláštní vůně linoucí se z temných tunelů. Je těžké ji popsat. Jde o jakousi směsici lehce spáleného cedrového dřeva doplněnou vůní velmi starého oleje. Roznáší ji vlažný vánek, který stanicemi lehce prokluzuje. Nerozvíří ho ani příjezd zelenobílé soupravy. Všechny tunely jsou totiž široké jen pro dvě koleje, takže vlak před sebou žádný sloupec vzduchu netlačí.

Metro stojí. Stačí jen zatáhnout za starobylou kovovou kličku, aby se dveře s trhnutím rozlétly. Za nimi se nabízí výstava lidí snad ze všech koutů světa. Zazní varovné houknutí a stejně rychle, jako se otevřely, dveře znovu zapadnou. V tu chvíli by opravdu nebylo dobré v nich nechat ruku. Vlak se rozjede, zatímco se usadíte vedle postarší černošky pravděpodobně ze Senegalu a arabského učitele chemie. Naproti sedí Polák a lámanou francouzštinou horlivě debatuje se svým kamarádem původem z Kambodži. Metro se plouží tunely. Opravdu velmi pomalu – vždyť průměrná rychlost je 35 kilometrů za hodinu. Stavitelé prostě neuměli rovné tunely a tak zatáčka střídá zatáčku.

Trocha historie

Pařížské metro bylo otevřeno roku 1900. A stejně jako stavbu Eiffelovky, museli si i zde obyvatelé metropole zdůvodnit jeho otevření Světovou výstavou. První vznikly samozřejmě linky 1 a 2. Dnes jich ve městě 16 (očíslované jsou ale jen 1-14. Od linek 3 a 7 se oddělily větve, které nesou označení „bis“) a 380 stanic spojuje 226 kilometrů kolejí. Firma, která metro provozuje dnes nese zkratkové označení RATP. Na začátku minulého století však vše patřilo společnosti Compagnie du chemin de fer métropolitain de Paris. Odtud nápis nad vchody do podzemí: Metropolitain. Během století se Paříží nechalo inspirovat mnoho měst světa a zkrácený název „Metro“ jednoduše převzalo.

Systém podzemní dráhy se může pochlubit mnoha světovými nej. Bezesporu patří mezi nejstarší, největší a nejsložitější hromadný transport na světě. Jeho tunely ročně proteče přes 1,3 miliardy cestujících. Kvůli své složitosti mnohdy vidíme plánek nejen v rukách turistů, ale i místních obyvatel. Vždyť třeba přestupní stanice Chatelet-Les Halles, stojící pod místy děje Zolova románu Břicho Paříže, je nejrozlehlejší na světě.

Jde to i na pneumatikách

Byla by ale škoda nechat se podobnými megalomanskými čísly zastrašit. Pařížské metro totiž nabízí k vidění mnoho zajímavostí. Pokud se člověk dostatečně nabažil secesních prvků jednotlivých stanic, může vyrazit na průzkum linky číslo 14. Ta je nejnovější a svou sklo-betonovou konstrukcí patří už do jednadvacátého století. Nástupiště oddělují od kolejí skleněné desky a automatické dveře, které se otevřou až po příjezdu vlaku. Ten řídí počítač. Takže si lze v pohodě sednout na špici vagónu, kde není žádná budka pro řidiče, a už se můžeme kochat výhledem do černého tunelu. Uniformní hlas dokonce zahlásí název příští stanice, což je v pařížském metru rarita.

Linka 14 nás sveze na obávanou Chatelet-Les Halles. Když se dokážete protlačit šíleným davem spěchajících lidí, kteří neustále vybíhají a zase zabíhají do vchodů, děr a turniketů, sjedete tím úplně posledním a jste na nástupišti trasy 1. Jenže když vlak přijíždí, není slyšet žádné skřípaní a lomození. Spíše se zdá, že se blíží obrovský smeták, který si to rychle šine po linoleu. Staré soupravy zde nahradil rychlý vlak ve tvaru vysavače. Nemá obyčejná kovová kola, ale nafukovací pneumatiky. Jezdí v širokých kolejích. Systém se osvědčil, takže se nechala inspirovat i další francouzská města. Dnes podobné vlaky jezdí v Rennes, Toulouse, Lille, Marseille, Lyonu a Laonu.

Metro není „socka“

Metro je příjemnější než autobusy, které se sunou ucpanými bulváry. Jenže brzy může být člověku líto, že se nemůže kochat pohledem do rozmanitých uliček. Kouká jen do černého tunelu. Proto je tu trasa číslo 6, která spojuje Vítězný oblouk s východem metropole. Aby vlak překonal řeku Seinu musí vyjet na most Bir Hakeim. Tady se naskýtá jedinečný výhled na Eiffelovu věž. Metro se ještě několik stanic drží nahoře, takže lze v klidu nahlédnout do bytů ve třetích patrech okolních domů.

Hromadnou dopravou může mnoho lidí pohrdat. Je pravda, že i v Paříži se metru některé vyšší příjmové skupiny vyhýbají. Ale lidé je rozhodně nepovažují za „socku“, tak jako u nás. Pařížané jsou na svůj výtvor náležitě hrdí. Metro se stalo dalším symbolem města.

Autor studuje VOŠ publicistiky, foto: internet